| Původ: | Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1978 - 1990, 1994, 1997, 2003 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, glam metal, hard rock, blues rock |
| Vydavatelé: | Blue Murder, Coverdale–Page, Manic Eden, The Snakes, The Company of Snakes |
| Web: | whitesnake.com |
Whitesnake je anglická skupina, která vznikla v Londýně v roce 1978. Původně byla sestavená jako doprovodná kapela zpěváka Davida Coverdalea, po jeho odchodu z Deep Purple a ačkoliv se rychle vyvinula ve vlastní subjekt, Coverdale je jediným stálým členem po celou dobu její existence.
Whitesnake sklízeli v prvních letech své existence velké úspěchy ve Velké Británii, Evropě a Japonsku. Jejich alba Ready an' Willing, Come an' Get It a Saints & Sinners se dostala do první desítky britského žebříčku alb. V polovině osmdesátých let se Coverdale rozhodl prorazit také v Severní Americe, kde Whitesnake zůstávali do značné míry neznámí. S podporou amerického vydavatelství Geffen Records vydali Whitesnake v roce 1984 album Slide It In, po němž následovalo eponymní album z roku 1987, které se stalo dosud největším úspěchem skupiny, prodalo se ho v USA přes osm milionů kopií a vyšly z něj hity "Here I Go Again" a "Is This Love". Whitesnake si také osvojili modernější vzhled, podobný losangeleské glam metalové scéně. Po vydání alba Slip of the Tongue v roce 1989 se Coverdale rozhodl kapelu pozastavit a dát si pauzu od hudebního průmyslu. Kromě několika krátkodobých reunionů v devadesátých letech zůstali Whitesnake většinou neaktivní až do roku 2003, kdy Coverdale sestavil novou sestavu na oslavu 25. výročí založení kapely. Od té doby Whitesnake vydali další čtyři studiová alba a absolvovali rozsáhlá turné po celém světě.
Raný zvuk Whitesnake byl kritiky charakterizován jako blues rock, ale v polovině 80. let se kapela pomalu začala přibližovat komerčně přístupnějšímu hard rockovému stylu. Texty, v kterých se často objevují témata jako láska a sex, byly často kritizovány za nadměrné používání sexuálních narážek a dvojsmyslů.
Whitesnake byli během své kariéry nominováni na několik cen, včetně ceny za nejlepší britskou skupinu na Brit Awards 1988. Několik médií je také zařadilo na seznamy nejlepších hardrockových kapel všech dob, zatímco jejich písně a alba se objevily na mnoha "best of" seznamech médií, jako jsou VH1 a Rolling Stone.
Kořeny skupiny sahají už do března roku 1976, kdy se zpěvák David Coverdale rozešel s anglickou hardrockovou skupinu Deep Purple, ve které strávil tři roky a natočil s ní tři úspěšná alba. Po odchodu z britské hardrockové legendy začal hned rozvíjet vlastní kariéru, v květnu 1977 vydal své první sólové album White Snake a o necelý rok později v březnu 1978 vyšlo druhé, nazvané Northwinds. Obě kombinovala prvky blues, soulu a funku, neboť Coverdale se chtěl distancovat od hardrockového zvuku, který byl synonymem pro Deep Purple.
Na obou jeho sólových deskách se podílel bývalý kytarista kapely Snaf Micky Moody, kterého Coverdale znal již od konce 60tých let. Když později začal Coverdale v Londýně sestavovat svoji doprovodnou kapelu, Moody byl první, kdo se k němu připojil. Přemýšlelo se i o dalších velkých jménech. Mezi dalšími kandidáty na členství ve skupině byli mimo jiné také bubeníci Dave Holland a Cozy Powell a další kytarista Mel Galley.
Rozhodnutí o rozšíření kapely o druhého kytaristu padlo na Moodyho návrh a s touto rolí nakonec souhlasil Bernie Marsden, bývalý člen skupin UFO a Paice Ashton Lord . Prostřednictvím Marsdena se podařilo získat také baskytaristu Neila Murraye, protože oba spolu hráli ve skupině Cozy Powell's Hammer. První sestavu skupiny doplnili ještě bubeník Dave "Duck" Dowle a klávesista Brian Johnson, kteří spolu hráli v kapele Streetwalkers.
Kapela, nazvaná David Coverdale's Whitesnake, odehrála svůj první koncert v Lincoln Technical College 3. března 1978. Jejich koncertní debut byl původně naplánován na 23. února v klubu Sky Bird v Nottinghamu, ale toto vystoupení bylo zrušeno. Coverdale chtěl, aby se skupina jmenovala prostě Whitesnake, ale byl nucen použít své jméno, protože jméno bývalého zpěváka Deep Purple mělo stále určitou váhu. V rozhovoru pro deník Metro v roce 2009 Coverdale žertem prohlásil, že název 'Whitesnake' je eufemismem pro jeho penis: "Kdybych byl z Afriky, bylo by to Blacksnake." Ve skutečnosti pocházel ze stejnojmenné písně, kterou nalezneme na jeho prvním sólovém albu.
Po absolvování malého britského klubového turné se kapela odebrala do zkušebny v londýnském West Endu, aby začala psát nové písně. Brzy upoutali pozornost Robbieho Dennise z EMI International, který chtěl se skupinou podepsat smlouvu. Podle Bernieho Marsdena však Robbieho nadřízení nebyli připraveni zavázat se k vydání plnohodnotného alba a skupina tedy v dubnu 1978 vstoupila do londýnského studia Central Recorders, aby nahrála EP. V té době už za sebou měli první z pozdějších neustálých změn sestavy, původního klávesistu Briana Johnstona nahradil Pete Solley. Jako producent nahrávky byl vybrán starý známý Martin Birch, který spolupracoval s Coverdalem během jeho působení v Deep Purple.
Výsledná nahrávka Snakebite vyšla v červnu 1978. V Evropě bylo EP spojeno se čtyřmi skladbami z Coverdaleova sólového alba Northwinds a vzniklo tak plnohodnotné album. Snakebite obsahovalo také zpomalenou coververzi písně Bobbyho Blanda "Ain't No Love in the Heart of the City", kterou kapela původně použila při konkurzu na baskytaristy. Ačkoli byla píseň zařazena pouze proto, že skupina neměla dostatek písní, skladba se později stala oblíbenou koncertní stálicí na koncertech kapely, přičemž Coverdale ji nazval národní hymnou sboru Whitesnake, čímž odkazoval na publikum kapely. Když se album dostalo na 61. místo UK Singles Chart, skupina konečně podepsala řádnou smlouvu s EMI.
V červenci 1978 vstoupila skupina (nyní již známá pouze jako Whitesnake) do londýnského studia Central Recorders, aby začala pracovat na svém prvním řádném studiovém albu, které opět produkoval Martin Birch a jehož nahrávání a mixování trvalo pouhých deset dní. Ke konci nahrávání byly klávesové party Peta Solleyho zcela přetočeny Coverdalovým bývalým spoluhráčem z Deep Purple, Jonem Lordem, který po dlouhém přemlouvání souhlasil, že se k Whitesnake připojí (osloveni byli také Colin Towns a Tony Ashton, kteří předtím hráli v kapelách Ian Gillan Band, respektive Paice Ashton Lord).
Debutové album Whitesnake Trouble vyšlo v říjnu 1978 a dostalo se na 50. místo UK Albums Chart. V retrospektivní recenzi pro AllMusic Eduardo Rivadavia uvedl: "Několik nečekaných podivností tu a tam vyvede album z rovnováhy, ale když se to vezme kolem a kolem, je snadné pochopit, proč se z Trouble stal první krok v dlouhé a velmi úspěšné kariéře."
Po vydání alba následovalo osmnáctidílné turné po Velké Británii, které začalo 26. října 1978 a skončilo 23.listopadu závěrečným vystoupením v londýnském Hammersmith Odeonu, které bylo nahráno a vydáno v Japonsku pod názvem Live at Hammersmith. Podle Coverdalea se tak stalo proto, aby uklidnil japonské promotéry, kteří údajně odmítali objednat Whitesnake bez nějaké živé nahrávky. Své první evropské kontinentální turné zahájili Whitesnake o pár měsíců později, 9. února 1979 v Německu.
V dubnu 1979 začala kapela na hradě Clearwell v hrabství Gloucestershire, kde už Coverdale dříve pracoval s Deep Purple, nahrávat své druhé album. K produkci se vrátil Martin Birch a k nahrávání využil mobilní studio Rolling Stones. Bernie Marsden výslednou desku později popsal jako přechodové album, na kterém kapela začala skutečně rozkvétat a nacházet svou pevnou půdu pod nohama.
Před vydáním alba ale došlo k další personální změně, bubeníka Davea "Duck" Dowlea nahradil Ian Paice, další Coverdaleův a Lordův bývalý spoluhráč z Deep Purple. O povaze Dowleova odchodu panují spory. Coverdale tvrdí, že Dowleův výkon na albu byl nedostatečný a že nebyl schopen přijmout konstruktivní kritiku, což nakonec vedlo k jeho vyhazovu. Bernie Marsden mezitím tvrdil, že Dowle odešel, protože se mu nelíbilo být na hradě Clearwell a daleko od rodiny. Uvažovalo se i o tom, že by Paice znovu nahrál Dowleovy bicí party, ale nakonec to vedení kapely zamítlo, údajně kvůli nákladům. Paiceův příchod také podnítil spekulace britského hudebního tisku o tom, že Coverdale chystá reunion Deep Purple, což však zpěvák popřel. Coverdale později poznamenal, že Paiceův příchod do kapely byl teprve opravdový začátek Whitesnake, kdy všichni členové hráli na své absolutní maximum a inspirovali jeden druhého k tomu nejlepšímu.
Lovehunter, druhé album kapely, vyšlo v říjnu 1979 a v UK Albums Chart se umístilo na 29. místě. Sounds desku hodnotil kladně, zatímco Eduardo Rivadavia z AllMusic tak jednoznačný nebyl, pochválil mnoho písní, ale kritizoval jejich studiové provedení jako podivně krotké. Také obal alba, na kterém byla vyobrazena nahá žena rozkročená nad obřím hadem, vyvolal při vydání desky jistou kontroverzi. Whitesnake byli již dříve kritizováni britským hudebním tiskem za údajné sexistické texty a obal pro Lovehunter, který vytvořil výtvarník Chris Achilleos, byl údajně objednán proto, aby ještě více naštval kritiky. V Severní Americe byla na obal umístěna nálepka, která zakrývala ženský zadek, zatímco v Argentině byl obal upraven tak, že žena měla na sobě bikiny s řetězy.
Doprovodné turné k albu Lovehunter Whitesnake zahájili 11. října 1979 vystoupením ve Velké Británii, po němž následovaly další koncerty v Evropě.
Po skončení doprovodného turné k Lovehunter začala kapela okamžitě pracovat na svém třetím albu ve studiu Ridge Farm Studios, přičemž producentem byl opět Martin Birch. Výsledná deska Ready an' Willing vyšla 31. května 1980 a v žebříčku UK Albums Chart se umístila na šestém místě. Stala se také prvním albem skupiny, které se dostalo do žebříčku v USA, kde dosáhlo 90. místa v žebříčku Billboard 200. K úspěchu pomohl také pilotní singl "Fool for Your Loving", který se dostal na 13., respektive 53. místo v Británii a USA. Ve Velké Británii později deska získala zlatý certifikát britského fonografického průmyslu za prodej více než 100 000 kopií.
Recenze se opět nesli v celkem pozitivním duchu. Geoff Barton napsal pro časopis Sounds pozitivní recenzi a udělil albu čtyři hvězdičky z pěti. Eduardo Rivadavia z AllMusic pochválil rostoucí konzistenci kapely, ale přesto označil produkci za plochou. Micky Moody a Bernie Marsden později označili Ready an' Willing za své nejoblíbenější album.
Na podporu alba Whitesnake poprvé absolvovali turné po USA jako support Jethro Tull a později téhož roku předskakovali v Evropě AC/DC. S podporou hitového singlu se začalo rozrůstat jejich publikum ve Velké Británii, a tak skupina nahrála a vydala živé dvojalbum Live... in the Heart of the City, které kombinovalo nový materiál nahraný v červnu 1980 v Hammersmith Odeon s dříve vydaným albem Live at Hammersmith. Album se ukázalo být ještě větším úspěchem než Ready an' Willing, když se dostalo na páté místo ve Velké Británii a později se stalo platinovým, když jeho prodeje přesáhly 300 000 kopií. V Severní Americe vyšlo jako klasické album, bez materiálu z roku 1978.
Rozjetý stroj se valil dál. Na začátku roku 1981 začali Whitesnake, s osvědčeným producentem Martinem Birchem, ve Startling Studios Ringo Starra v Ascotu v hrabství Berkshire nahrávat své čtvrté studiové album. Po úspěchu alb Ready an' Willing a Live... in the Heart of the City byli pořádně nabuzení a atmosféru ve studiu Coverdale popsal jako skvělou a pozitivní.
Výsledná deska Come an' Get It vyšla 6. dubna 1981, bodovala v hitparádách sedmi zemí a vynesla skupině historicky nejvyšší umístění v britské hitparádě, kde skončila na druhém místě. Téhož roku získalo album i zlatou certifikaci. Singl "Don't Break My Heart Again" se v britské hitparádě umístil rovněž a to na sedmnáctém místě.
Autorem obalu je britský umělec Malcolm Horton, kterého kontaktoval jeho starý přítel John Ward (v té době road managerem skupiny ). Vysvětlil mu, že se kapele nelíbil žádný z nápadů na obal alba, se kterými přišla jejich nahrávací společnost EMI, a tak navrhl, aby se do projektu zapojil Malcolm. Kapela souhlasila, a tak byl požádán, aby se s nimi sešel a přišel s nějakými nápady. Na přední straně obalu je bílý had uvězněný ve skleněném jablku a na zadní straně je skleněné jablko rozbité a had osvobozený. Síla svádění / pokušení je zjevně příliš silná.
Časopis Circus udělil albu pozitivní recenzi, která hlásala: "Whitesnake se s albem Come an' Get It zapsali do rockové historie, předčí dokonce klasický hard rock Free." Coverdale později označil desku za své nejoblíbenější album z počátků kapely a prohlásil: "I když jsme na každém albu měli několik skvělých písní, nemám pocit, že bychom se k nim přiblížili tak jako na albu Come an' Get It, co se týče konzistence."
Doprovodné turné k novému albu zahájili 14. dubna 1981 v Německu. Během něj skupina odehrála mimo jiné pět večerů v Hammersmith Odeon a osm koncertů v Japonsku. V červenci hráli také v USA, kde předskakovali Judas Priest a Iron Maiden a na festivalu Monsters of Rock 1981 v Castle Donington byli Whitesnake přímým supportem headlinerů AC/DC. Celé turné k albu Come an' Get It trvalo přibližně pět měsíců.
Koncem roku 1981 se Coverdale uchýlil do malé vily v jižním Portugalsku, aby začal pracovat na dalším albu. Po návratu do Anglie se spolu se zbytkem kapely sešel ve studiu Nomis v Londýně, kde začaly zkoušky. Všechno ale neprobíhalo tak, jak mělo. Jak později vysvětlil: "Nebyla tam ta 'jiskra', která tam obvykle bývá. Bylo cítit, že se tam spíš snažíme být." Micky Moody později uvedl, že koncem roku 1981 byla kapela unavená, částečně z příliš mnoha probdělých nocí a příliš mnoha večírků.
Ve snaze pozvednout kolektivní náladu se Whitesnake vrátili na hrad Clearwell v hrabství Gloucestershire, kde nahrávali album Lovehunter. Ačkoli morálka zůstávala stále nízká, kapela byla schopna přece jenom nahrát základní skladby pro nové album. Producenta Martina Birche, který byl v té době údajně příliš nemocný (Birch se nakonec vrátil, když se nahrávání přesunulo do Britannia Row), nahradil Guy Bidmead. To ještě zhoršilo stále upadající psychický stav kapely. Aby toho nebylo málo, kapela měla finanční potíže, o kterých Moody prohlásil: "Nevydělávali jsme ani zdaleka tolik peněz, kolik bychom měli. Zdálo se, že Whitesnake mají pořád dluhy, a já si říkal: Co to je? Hrajeme na těch největších místech a pořád nám říkají, že jsme v dluzích. Kam se všechny ty peníze poděly?"
Nakonec měl Moody situace kapely plné zuby a v prosinci 1981 Whitesnake opustil. Zbývající členové kapely obviňovali ze svého finančního stavu manažerskou společnost Seabreeze, v jejímž čele stál bývalý manažer Deep Purple John Coletta. Podle Bernieho Marsdena si kapela domluvila schůzku, na které chtěla Colettu vyhodit, ale Coverdale se na ni nedostavil. Místo toho bylo Marsdenovi, Neilu Murrayovi a Ianu Paiceovi oznámeno, že Whitesnake byli pozastaveni a že mají padáka. Marsden později poznamenal, že se Coverdale rozhodl, že bude králem Whitesnake. Ten tvrdil, že se rozhodl pozastavit činnost kapely, když jeho dcera onemocněla bakteriální meningitidou a že mu to dodalo odvahu přerušit styky s Colettou. Coverdale se nakonec vykoupil ze smluv, což ho údajně stálo přes milion dolarů. Pokud jde o propuštění Marsdena, Murrayho a Paice, Coverdale měl pocit, že jim chybí potřebné nadšení pro další prác. Později prohlásil, že šlo o obchodní rozhodnutí, nikoliv osobní.
Poté, co Coverdale počkal, až se jeho dcera uzdraví, a přerušil styky s managementem kapely, nahrávacími společnostmi a vydavateli, začal dávat Whitesnake znovu dohromady. Micky Moody a Jon Lord souhlasili s návratem, zatímco kytarista Mel Galley, baskytarista Colin Hodgkinson a bubeník Cozy Powell se stali novými posilami.
V říjnu 1982 Coverdale dokončil s Martinem Birchem v londýnských Battery Studios nové album Saints & Sinners, které vyšlo 15. listopadu 1982. Ve Velké Británii se dostalo na deváté místo (získalo stříbrný certifikát) a umístilo se i v hitparádě v dalších osmi zemích. Názory kritiků se rozcházely. Chas de Whalley z magazínu Kerrang! albu udělil vlažnou recenzi a s výjimkou dvou skladeb ("Crying in the Rain" a "Here I Go Again") charakterizoval zbytek desky jako celkově průměrný. Naopak Eduardo Rivadavia z AllMusic v retrospektivní recenzi označil Saints & Sinners za dosud nejlepší album Whitesnake.
V době vydání desky podepsal Coverdale novou nahrávací smlouvu s americkým vydavatelstvím Geffen Records, které se mělo starat o všechna další vydání kapely v Severní Americe, protože se rozhodl prorazit v Severní Americe. V Evropě skupina zůstala u Liberty (dceřiná společnost EMI), zatímco v Japonsku podepsala smlouvu se Sony.
K podpisu smlouvy přesvědčil Davida Geffena A&R manažer John Kalodner, který byl dlouholetým Coverdalovým fanouškem. Setkání s Geffenem a Kalodnerem mělo poté zásadní vliv na Coverdalea a jeho budoucí vizi Whitesnake. Později vysvětloval: "Byl jsem obklopen mentalitou, že když vyděláme pět liber, půjdeme do hospody. Zatímco David Geffen mi řekl: 'Když můžeš vydělat pět dolarů, proč ne padesát? Když 50, proč ne 500? Proč ne 50 000, proč ne pět milionů?"
Na konci roku 1982, 10. prosince, začalo podpůrné turné pro album Saints & Sinners. V dalším roce kapela absolvovala turné po Evropě a Japonsku a poté začali zkoušet na další album v domě Jona Lorda v Oxfordshire. Tou dobou začal Coverdale hudbu Whitesnake směřovat více k hard rocku, což zdůraznil příchodem Mela Galleyho a Cozyho Powella, kteří v minulosti působili v kapelách Trapeze a Rainbow (většinu dalšího alba napsali společně Coverdale a Galley, zatímco Micky Moody se podílel pouze na jedné písni).
Své šesté studiové album začali Whitesnake nahrávat v létě 1983 v Musicland Studios v Mnichově s producentem Eddiem Kramerem, kterého jim doporučil John Kalodner. V srpnu byli také headlinery festivalu Monsters of Rock v anglickém Castle Doningtonu, kde bylo jejich vystoupení bylo natočeno a později vydáno jako první dlouhometrážní video skupiny s názvem Whitesnake Commandos. Kapela také premiérově představila nový singl "Guilty of Love", který byl vydán u příležitosti festivalu.
Celé album mělo původně vyjít tři týdny před vystoupením v Doningtonu, ale termín se nepodařilo dodržet. Kapela měla problémy přizpůsobit se producentskému stylu Eddieho Kramera, zejména jeho způsobu mixování desky. Nakonec se situace vyhrotila a Kramer byl propuštěn. Coverdale poté znovu najal Martina Birche, aby album dokončil. Nové datum vydání desky bylo stanoveno na polovinu listopadu a v prosinci mělo začít doprovodné turné.
Když však Whitesnake v říjnu dokončili evropské turné, skupinu opustil Micky Moody. Svůj odchod později přičítal rostoucí nespokojenosti s prací v kapele, zejména s Coverdalem. Moody k tomu poznamenal: "S Davidem jsme už nebyli přátelé a spoluautory. David byl člověk, který byl pět, šest let předtím mým nejlepším přítelem. Teď se choval, jako bych tam nebyl." Moody se také necítil dobře z míry vlivu, který měl podle něj na kapelu John Kalodner.
Tím změny nekončili. Koncem roku 1983 byl propuštěn také Colin Hodgkinson, aby ho nahradil jeho předchůdce Neil Murray. Coverdale později vysvětlil rozhodnutí znovu přijmout Murrayho prostým prohlášením: "Chyběla mi jeho hra." Ke konci roku 1983 informoval Coverdalea o svém záměru opustit kapelu také Jon Lord, ale Coverdale ho přesvědčil, aby zůstal, dokud neskončí doprovodné turné k dalšímu albu. Kvůli změnám v sestavě a problémům s produkcí alba se tak vydání desky i doprovodné turné přesunulo až na začátek roku 1984.
Podle Coverdalea ho John Kalodner přesvědčil, že k tomu, aby kapela naplno rozvinula svůj potenciál, potřebuje "kytarového hrdinu", který by se Coverdalovi jako frontman vyrovnal. Jako náhradu za Moodyho si proto Coverdale zpočátku vyhlédl Michaela Schenkera a Adriana Vandenberga. Schenker tvrdí, že nabídku připojit se k Whitesnake odmítl, zatímco Coverdale trvá na tom, že se rozhodl Schenkera vynechat. Vandenberg nabídku také odmítl kvůli úspěchům, které v té době sklízel se svou vlastní kapelou. Coverdale poté oslovil kytaristu Thin Lizzy Johna Sykese, se kterým se seznámil, když obě kapely hráli na některých stejných festivalech v Evropě. Sykes se zpočátku zdráhal připojit, protože chtěl nadále spolupracovat s frontmanem Thin Lizzy Philem Lynottem, ale nakonec nabídku přijal. John Sykes a Neil Murray byli oficiálně potvrzeni jako členové skupiny Whitesnake v lednu 1984.
Šesté studiové album Slide It In vyšlo 30. ledna 1984, v UK Albums Chart skončilo na devátém místě a nejvyššího umístění dosáhlo ve Finsku, kde bylo čtvrté. Od kritiků se dočkalo smíšených hodnocení, častou výtkou byla produkce. Dave Dickson, který psal pro Kerrang! označil desku za nejlepší věc, kterou Whitesnake zatím přenesli na vinyl, zatímco Jim Reid z Record Mirror byl velmi kritický k obsahu textů. Eduardo Rivadavia z AllMusic v retrospektivní recenzi označil Slide It In za ještě větší triumf než předchozí tvorbu kapely, zatímco Garry Bushell ze Sounds věnoval albu obzvlášť jízlivou recenzi, v níž Coverdaleův hlas přirovnal k hlasu "umírajícího psa".
Nová sestava Whitesnake debutovala 17. února 1984 v Dublinu. Během turné v Německu si ale Mel Galley zlomil ruku při skoku na zaparkované auto a utrpěl poškození nervu, takže nemohl hrát na kytaru. V důsledku toho byl nucen kapelu opustit. Navíc se v dubnu 1984 stal nevyhnutelným reunion sestavy Deep Purple Mark II, což vedlo i k odchodu Jona Lorda. Svůj poslední koncert s Whitesnake odehrál 16. dubna 1984.
Téhož dne vydavatelství Geffen Records vydalo v Severní Americe album Slide It In. Kalodner nebyl prací Martina Birche na albu nadšen a požadoval kompletní remix pro americký trh. Ačkoli se zpočátku zdráhal, Coverdale souhlasil po cestě do kanceláří Geffenu v Los Angeles, kde dospěl k závěru, že studiový přístup Whitesnake je na americké poměry zastaralý. K remixu byl přizván Keith Olsen, zatímco John Sykes a Neil Murray dostali za úkol znovu nahrát party Mickyho Moodyho, respektive Colina Hodgkinsona. Remixovaná verze alba se dostala na 40. místo žebříčku Billboard 200 a pozitivní bylo i přijetí kritikou. Do roku 1986 se pak alba v USA prodalo přes 500 000 kopií.
Kapela, která nyní zůstala čtyřčlenná (s Richardem Baileym, který mimo pódium obstarával klávesy), podpořila na několika vystoupeních v USA Dio a absolvovali turné po Japonsku v rámci festivalu Super Rock '84. Později téhož roku Whitesnake vyrazili na šestitýdenní severoamerické turné jako support Quiet Riot. Aby se kapela v Americe ještě více prosadila, natočili dva videoklipy k singlům "Slow an' Easy" a "Love Ain't No Stranger". Obě písně se v USA dostaly do žebříčku Top Tracks. Ve snaze brát Ameriku vážněji se Coverdale také přestěhoval do USA.
Podpůrné turné k albu Slide It In skončilo v lednu 1985, kdy Whitesnake odehráli dva koncerty na festivalu Rock in Rio v Brazílii. Po jeho skončení se s kapelou rozešel Cozy Powell poté, co se podle Coverdalea jeho vztah s Powellem v průběhu turné stále více zhoršoval. Po závěrečném koncertu Coverdale odletěl do Los Angeles, aby informoval vydavatelství Geffen Records, že propouští zbytek kapely. Coverdale se nechal přesvědčit, aby si ponechal Sykese (protože podle Geffenu spolu tvořili silnou image), a zároveň změnil názor na Murrayho. Powell však byl propuštěn. Podle Murrayho byl Powellův odchod důsledkem finančních sporů. Coverdale později uvedl, že Powell neměl pocit, že nabídka, kterou za své angažmá dostal, je přiměřená.
Coverdale a Sykes se počátkem roku 1985 uchýlili na jih Francie, aby začali psát další album skupiny. Sezení se ukázalo jako plodné a brzy se k nim připojil také Murray, který pomáhal s aranžemi. V novém materiálu se Whitesnake vzdálili od svých bluesovějších kořenů ve prospěch američtějšího hardrockového zvuku. John Kalodner také přesvědčil Coverdalea, aby znovu nahrál dvě písně z alba Saints & Sinners, "Here I Go Again" a "Crying in the Rain", které podle něj měly s lepší produkcí a aranžemi velký potenciál.
S připraveným novým materiálem pak skupina začala hledat nového bubeníka. Do konkurzu se údajně přihlásilo šedesát bubeníků, nakonec byl vybrán plodný session bubeník Aynsley Dunbar. Místo bylo nabídnuto i bývalému bubeníkovi Ozzyho Osbourna Tommymu Aldridgeovi, ale uspokojivé dohody se nepodařilo dosáhnout. Další bubeník Carmine Appice tvrdil, že pozici odmítl kvůli závazkům k vlastní skupině King Kobra. Appice se později připojil k Sykesovi v kapela Blue Murder.
Kapela začala novou desku natáčet v Little Mountain Sound Studios ve Vancouveru s producentem Mikem Stonem. Začátkem roku 1986 byla velká část alba nahrána, když však přišel čas, aby Coverdale nahrál své vokály, všiml si, že jeho hlas je nezvykle nosový a rozladěný. Po konzultaci s několika odborníky se ukázalo, že Coverdale onemocněl těžkou infekcí dutin. Po podání antibiotik Coverdale odletěl do studia Compass Point na Bahamách, aby pokračoval v nahrávání. Infekce se však znovu objevila, což způsobilo, že Coverdaleovi zkolabovala nosní přepážka. Musel podstoupit operaci, po níž následovala šestiměsíční rehabilitace.
Sykes to zpochybnil a tvrdil, že Coverdale pouze trpěl nervozitou a že použil všechny možné výmluvy, aby své vokály nenahrál. Po zotavení z operace se u Coverdalea podle jeho vlastních slov skutečně objevil mentální blok, který mu bránil ve zpěvu. Po několika neúspěšných sezeních s Ronem Nevisonem mohl Coverdale konečně nahrát své vokály s producentem Keithem Olsenem a koncem roku 1986 byla produkce desky z větší části dokončena. Klávesové party obstarali Don Airey a Bill Cuomo, zatímco Adrian Vandenberg byl přizván k některým kytarovým předělávkám. Další kytarové party obstaral také Dann Huff.
V době dokončení alba byl Coverdale jediným zbývajícím členem skupiny. "Byla to kapela v rozkladu..." poznamenal klávesista Don Airey, "David měl dluh čtyři miliony dolarů, nikdo nevěděl, jestli přijde, nebo odejde." Coverdale tvrdil, že Sykes a Mike Stone byli vyhozeni poté, co se proti němu spikli tím, že si rezervovali čas ve studiu a rozhodovali bez jeho účasti. Stone údajně navrhl, aby Coverdaleovy vokály nahrál někdo jiný, zatímco se zotavoval z operace. Sykes to popřel a místo toho tvrdil, že on a ostatní členové byli systematicky vyhazováni, jakmile dokončili nahrávání svých partů. Murray a Dunbar přestali v dubnu 1986 dostávat mzdu, načež Dunbar kapelu okamžitě opustil. Murray byl stále oficiálně členem skupiny až do ledna 1987, kdy se dozvěděl, že Coverdale dává dohromady novou sestavu.
Coverdale s pomocí Johna Kalodnera angažoval Adriana Vandenberga a Tommyho Aldridge, dále kytaristu Viviana Campbella (dříve Dio) a baskytaristu Rudyho Sarza (dříve Quiet Riot). Tato nová sestava se měla objevovat ve všech propagačních materiálech k připravovanému albu. Whitesnake také přijali nový vzhled, podobný tehdejším glam metalovým kapelám, aby se více líbili americkému publiku. Na otázku ohledně proměny kapely Coverdale odpověděl: "Soupeřím s lidmi jako Jon Bon Jovi. Musím vypadat odpovídajícím způsobem."
Eponymní album Whitesnake (v Evropě vyšlo pod názvem 1987 a v Japonsku pod názvem Serpens Albus) vlétlo do hitparád 30. března 1987 v Evropě a 7. dubna v Severní Americe. Ve Velké Británii se umístilo na osmém místě, zatímco v USA se dostalo na druhé místo žebříčku Billboard 200. Celkem se deska dostala do hitparád ve 14 zemích a rychle se stala komerčně nejúspěšnější nahrávkou v kariéře kapely, když se jí jen v USA prodalo přes osm milionů kopií.
Její úspěch také zvýšil prodejnost předešlé desky Slide It In v USA na více než dva miliony kopií. Kromě toho se singly "Here I Go Again" a "Is This Love" dostaly na první, respektive druhou příčku Billboard Hot 100 a ve Velké Británii se oba dostaly na deváté místo. Úspěchu desky pomohlo také časté vysílání Whitesnake na MTV díky trilogii videoklipů, v nichž se objevila Coverdaleova budoucí manželka a herečka Tawny Kitaen.
Album bylo obecně dobře přijato kritikou, i když recenze ve Velké Británii byly méně příznivé a Coverdale byl obviněn se zaprodání se Americe, což důrazně popřel. J. D. Considine z Rolling Stone chválil schopnost kapely prezentovat staré myšlenky novými a zajímavými způsoby, zatímco Steve Huey z AllMusic v retrospektivní recenzi označil album za nejlepší album kapely. Na Brit Awards 1988 byla skupina nominována na cenu pro nejlepší britskou skupinu, zatímco album bylo nominováno na cenu Favorite Pop/Rock Album na American Music Awards.
Nová sestava po vydání desky debutovala naživo na festivalu Texxas Jam v červnu 1987 a poté absolvovala turné po USA jako support Mötley Crüe na jejich Girls, Girls, Girls Tour. Počínaje 30. říjnem vyrazili Whitesnake na turné po arénách, které bylo dočasně přerušeno v dubnu 1988, kdy si Coverdale nechal odstranit kýlu v dolní části zad.
Když v srpnu 1988 skončilo doprovodné turné, Coverdale informoval zbytek kapely, že další album napíše on a Adrian Vandenberg, kteří navázali plodný pracovní vztah. Po přibližně měsíci psaní se pak kapela sešla u jezera Tahoe na tři týdny zkoušek. V prosinci 1988 se ale sestava znovu změnila, s kapelou se rozloučil Vivian Campbell. Jako oficiální důvod byly klasicky uvedeny hudební neshody, později však Campbell prozradil, že jeho odchod byl částečně způsoben neshodami mezi jeho ženou a Tawny Kitaen. To mělo za následek, že Campbellově manželce byl zakázán vstup na turné skupiny. Kromě toho se Vandenberg nechal slyšet, že chce být ve Whitesnake jediným kytaristou, což také hrálo roli v Campbellově odchodu.
Své osmé album začali Whitesnake nahrávat v lednu 1989. Původně byl pro produkci vybrán Bruce Fairbairn, ten byl ale nucen z nahrávání odstoupit kvůli termínovým konfliktům. Kapela poté najala k produkci desky Keitha Olsena i Mikea Clinka. Coverdale později vysvětlil rozhodnutí najmout dva producenty s odkazem na tlak na navázání na předchozí úspěšnou desku skupiny. Prohlásil: "Přivedl jsem je oba... Už jen toto rozhodnutí říká, že jsem se bál, že selžu."
Nahrávání take zkomplikovala nehoda, když si Adrian Vandenberg při cvičení přivodil zranění zápěstí. Navzdory konzultaci s lékařem a značnému odpočinku zranění přetrvávalo a Vandenberg nebyl schopen pořádně hrát na kytaru. Teprve v roce 2003 se dozvěděl, že zranění je důsledkem poškození nervů, které utrpěl při autonehodě v roce 1980. Jeho zranění způsobilo značné zpoždění alba, jehož vydání bylo původně naplánováno na červen-červenec 1989.
Nakonec byl Coverdale nucen najít jiného kytaristu, aby nahrávku dokončil. Rozhodl se angažovat bývalého kytaristu Franka Zappy a Davida Lee Rotha Steva Vaie, kterého o několik let dříve viděl ve filmu Crossroads z roku 1986. Podle Coverdalea chtěl původně Vaie angažovat už tehdy, ale John Sykes tuto myšlenku odmítl. Vai se k Whitesnake oficiálně připojil v březnu 1989. Vandenberg mezitím dostal čas na zotavení a na hotové desce se tak objevuje minimálně. Později v několika rozhovorech prozradil, že si myslí, že Vaiova křiklavá kytarová hra byla poněkud nevhodná a že by albu lépe slušel bluesovější přístup.
Většinu doprovodných vokálů na albu mají na svědomí Tommy Funderburk a zpěvák kapely Mr. Mister Richard Page. Coverdaleův přítel a bývalý spoluhráč z Deep Purple Glenn Hughes přispěl doprovodnými vokály do tří písní. Na některé klávesové party byl opět přizván klávesista Don Airey spolu se session hudebníky Claudem Gaudettem a Davidem Rosenthalem, ale stejně jako v případě Hughese se většina materiálu nedostala do finální podoby alba.
Album Slip of the Tongue vyšlo 7. listopadu 1989 v USA, celosvětově pak 13. listopadu a dostalo se na desátou příčku britského žebříčku alb i žebříčku Billboard 200. Deska se umístila i v hitparádách dalších dvanácti zemích.
Malcolm Dome v recenzi, kterou napsal pro Raw, popsal album jako plné obecně dobrých písní, které zřídkakdy klesne pod úroveň přiměřenosti, ale jen občas vybuchne. Kombinace Whitesnake a Stevea Vaie se setkala i s určitou kritikou, Thom Jurek v retrospektivní recenzi pro AllMusic označil toto spojení za pochybné.
Sám Coverdale později přiznal, že měl z desky smíšené pocity, ačkoli se ji od té doby naučil užívat a akceptovat jako součást katalogu kapely. Celosvětově se alba prodaly přibližně čtyři miliony kopií. Vzhledem k tomu, že předchozí desky se jen v USA prodalo více než dvakrát tolik, bylo to považováno za komerční zklamání.
Hlavním singlem se stala znovu nahraná verze písně "Fool for Your Loving", která se původně nacházela na albu Ready an' Willing z roku 1980. Coverdale se zdráhal píseň znovu nahrát, natož ji vydat jako první singl, ale Geffen Records doufal, že zopakuje úspěch "Here I Go Again" s jinou starší skladbou. Coverdale později přiznal, že tohoto rozhodnutí lituje. "Fool for Your Loving" se umístila pouze na 37. místě žebříčku Billboard Hot 100. Lépe se jí dařilo v žebříčku Album Rock Tracks, kde dosáhla na druhé místo.
Druhý singl "The Deeper the Love" se rovněž zastavil na 28. místě Hot 100, zatímco v žebříčku Album Rock Tracks se dostal na čtvrté místo.
V únoru 1990 se Whitesnake vydali na turné Liquor & Poker World Tour, během něhož skupina podruhé vystoupila na festivalu Monsters of Rock v Castle Doningtonu. Poslední koncert turné se uskutečnil 26. září 1990 v tokijském Budokanu. Po vystoupení Coverdale informoval zbytek kapely, že si dává delší pauzu, čímž ji fakticky rozpustil a vyzval členy kapely, aby přijali všechny nabídky na práci zvenčí. Coverdaleovo rozhodnutí pozastavit činnost Whitesnake bylo z velké části způsobeno vyčerpáním. Navzdory úspěchu, kterého dosáhli, se podle svých slov cítil nenaplněný a potřeboval čas na bilancování a přehodnocení, aby zjistil, zda chce ještě pokračovat. V té době byl také uprostřed rozvodového řízení s Tawny Kitaenovou.
Po rozpadu Whitesnake pokračoval Steve Vai ve své rozjeté sólové kariéře (své druhé sólové album vydal již během turné). Vandenberg, Sarzo a Aldridge odešli založit kapelu Manic Eden, která vydala jediné album v roce 1994. Coverdale o sobě dal znovu vědět v roce 1993, kdy vydal společné album s kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem.
4. července 1994 vydalo EMI v Evropě album Whitesnake's Greatest Hits (v USA vyšlo 19. července u Geffen Records). Deska zaznamenala úspěch, dostala se na čtvrté místo UK Albums Chart a později získala zlatý certifikát ve Velké Británii a platinový v USA.
Před vydáním desky plánoval Coverdale evropské sólové turné s doprovodnou kapelou, kterou přirovnal k Mad Dogs & Englishmen Joea Cockera. Kvůli úspěchu Greatest Hits byl ale namísto toho požádán vydavatelstvím EMI o turné pod hlavičkou Whitesnake. Ačkoli se zdráhal, Coverdale nakonec povolil a viděl v tom příležitost prostě se bavit a hrát naživo. Adrian Vandenberg souhlasil s opětovným připojením, protože s Coverdalem již pracovali na nové hudbě, a požádal Rudyho Sarza, aby se připojil také, protože oba v té době ještě hráli v Manic Eden. Sarzo souhlasil a doporučil kapele kytaristu Ratt Warrena DeMartiniho. Sestavu pak doplnili klávesista Paul Mirkovich a bubeník Denny Carmassi, z nichž druhý hrál na albu Coverdale-Page.
Turné začalo v Evropě 20. června 1994, od července pak následovalo několik koncertů ve Velké Británii. V říjnu kapela absolvovala turné v Japonsku. Po skončení turné Greatest Hits byla skupina vyřazena společností Geffen Records.
Coverdale poté pokračoval s Adrianem Vandenbergem s přípravami na album, které mělo být sólové. Ve studiu se k nim připojil Denny Carmassi, dále baskytarista Guy Pratt a klávesista Brett Tuggle. V průběhu dokončování desky požadovali noví nadřízení v EMI, aby byla vydána pod značkou Whitesnake. Coverdale byl proti, protože měl pocit, že se deska sylisticky příliš liší od kapely. Nakonec ale bylo dosaženo kompromisu a Coverdale souhlasil s vydáním alba pod názvem David Coverdale & Whitesnake. V důsledku změny názvu byly na albu vyzdviženy kytary a bicí, nad čímž Coverdale později vyjádřil zklamání.
Album Restless Heart vyšlo 26. března 1997 v Japonsku, následováno evropským vydáním 26. května. Deska se dostala na 34. místo v UK Albums Chart a v žebříčku se umístila i v dalších devíti zemích, přičemž nejvyššího umístění dosáhla ve Švédsku, kde skončila na pátém místě. Singl "Too Many Tears" dosáhl v UK Singles Chart pouze na 46. místo.
Album se nakonec nedočkalo amerického vydání, bylo k dispozici pouze jako import. Rock Hard jej označil za pěkné, ale neškodné a nakonec průměrné zklamání jako potenciálně poslední album Whitesnake. Jerry Ewing jej v časopise Classic Rock označil nahrávku za kuriozitu v diskografii kapely, která spadá někam mezi alba Whitesnake a sólové desky Davida Coverdalea.
Podpůrné turné k albu Restless Heart bylo označeno jako rozlučkové turné Whitesnake, protože Coverdale chtěl prozkoumat jiné hudební cesty. Začalo v září 1997 a skončilo v prosinci v Jižní Americe. Pratta a Tugglea nahradili Tony Franklin, respektive Derek Hilland, zatímco Steve Farris byl angažován jako druhý kytarista. Před začátkem turné také Coverdale a Vandenberg odehráli několik akustických koncertů v Evropě a Japonsku. Jeden z těchto koncertů byl později vydán jako živé album Starkers in Tokyo. Po rozpadu kapely Coverdale pokračoval ve své sólové kariéře a v roce 2000 vydal album Into the Light. Vandenberg mezitím zahájil druhou kariéru jako malíř, aby mohl trávit více času se svou dcerou, která se narodila v roce 1999.
V říjnu 2002 David Coverdale oznámil svoje plány na reformu Whitesnake, která by měla proběhnout v roce 2003 u příležitosti 25. výročí založení kapely. V prosinci byla potvrzena nová sestava, kterou doplnili bubeník Tommy Aldridge, kytaristé Doug Aldrich a Reb Beach, baskytarista Marco Mendoza a klávesista Timothy Drury. Rozhovory o možném reunionu proběhly také mezi Coverdalem a Johnem Sykesem, ale Coverdale nakonec usoudil, že už jsou oba příliš dlouho svými vlastními šéfy na to, aby reunion fungoval. Sykes mezitím prohlásil, že poté, co doporučil Mendozu a Aldridge do kapely (ačkoli Aldridge byl v kapele už před lety), se mu Coverdale neozval. Také Adrian Vandenberg byl také požádán, aby se znovu připojil, ten ale odmítl, aby mohl trávit čas se svou dcerou a věnovat se svému malování. Od té doby ale mnohokrát hostoval na koncertech kapely.
29. ledna 2003 zahájili obnovení Whitesnake společné turné po USA se skupinou Scorpions. Poté kapela absolvovala turné po Evropě, odehrála několik koncertů s Garym Moorem ve Velké Británii a následně se vrátili do USA, aby se zúčastnili turné Rock Never Stops Tour se skupinami Warrant, Kip Winger a Slaughter. V září pak ještě vyrazili na japonské turné, čímž nabitou sezónu završili. Původně se plánovalo, že reforma bude trvat jen několik měsíců, ale Coverdale se nakonec rozhodl, že kapela zůstane aktivní. Nové album se ale bezprostředně neplánovalo, přičemž Coverdale jako jeden z faktorů uvedl svou nespokojenost s hudebním průmyslem.
Whitesnake pokračovali v turné i v roce 2004, kdy odehráli několik koncertů po celé Evropě a Velké Británii, jejich říjnový koncert v londýnském Hammersmith Apollo byl navíc natočen a později vydán pod názvem Live.... In the Still of the Night."
V dubnu 2005 se Whitesnake museli rozloučit s Marcem Mendozou, a to z důvodu časových konfliktů s Mendozovými dalšími projekty, a na následující měsíc byl jako jeho náhrada přibrán sessionový hudebník Uriah Duffy.
Kapela poté vyrazila na další severoamerické turné, po kterém následovalo turné také po Jižní Americe. V květnu 2006 odehráli několik koncertů v Japonsku, po kterých následovaly festivalové koncerty v Evropě. Později v srpnu Whitesnake podepsali evropskou nahrávací smlouvu se společností Steamhammer/SPV a vydali živé album Live... in the Shadow of the Blues, které obsahovalo čtyři nové písně napsané Coverdalem a kytaristou Dougem Aldrichem.
Předběžné práce na novém albu začaly počátkem roku 2007, přičemž Coverdale a Aldrich strávili značnou dobu společným psaním a zdokonalováním společných nápadů. Datum vydání bylo původně stanoveno na léto 2007, ale nakonec bylo album odsunuto na říjen 2007 a poté až na květen 2008. V roce 2007 vydali Whitesnake alespon dvoudiskovou edici ke 20. výročí stejnojmenného alba.
Přišly také další změny v sestavě. V prosinci 2007 byl oznámen Chris Frazier jako nový bubeník, Tommy Aldridge údajně odešel, aby se věnoval "alternativním hudebním dobrodružstvím".
Good to Be Bad, desáté studiové album skupiny, vyšlo nakonec 18. dubna 2008 v Německu, 21. dubna ve zbytku Evropy a 22. dubna v Severní Americe. Deska, kterou produkovali Coverdale, Aldrich a Michael McIntyre, se dostala na sedmé místo britské albové hitparády a umístila se v žebříčku dalších 17 zemí. Ve Spojených státech dosáhla pouze 62. místa v žebříčku Billboard 200, ale v žebříčku Top Independent Albums se dostala na osmé místo. Od svého vydání se alba prodalo po celém světě přes 700 000 kopií.
Jim Kaz napsal pro IGN příznivou recenzi, ve které uvedl: "Album je velmi dobré. Má dost zářivých, megarockových momentů na to, aby si získalo staré i nové fanoušky." Později také získalo cenu Classic Rock Award za "Album roku".
Desce předcházelo několik koncertů v Austrálii a na Novém Zélandu, poté Whitesnake absolvovali turné po Jižní Americe, po kterém následovalo společné turné s Def Leppard po Velké Británii. Společně také odehráli vybrané koncerty ve střední Evropě a v říjnu odehráli dvě společná vystoupení v Japonsku. V listopadu následujícího roku odehráli Whitesnake několik koncertů v Německu společně s Alice Cooper a skupina vystoupila také v Izraeli a na Kypru. Po několika evropských festivalových koncertech se Whitesnake v červenci 2009 vydali na společné americké turné s Judas Priest, které ale 11. srpna byli nuceni přerušit poté, co na koncertě v Denveru Coverdale pocítil silné bolesti hlasivek. Po konzultaci se specialistou se ukázalo, že trpí silným otokem hlasivek a cévní lézí levé hlasivky. V důsledku toho Whitesnake zrušili zbývající termíny svého turné.
V roce 2010 si kapela dala pauzu od koncertování, aby se mohla soustředit na psaní nového alba a podepsala také novou nahrávací smlouvu s Frontiers Records. Pokračoval také kolotoč změn v sestavě. V červnu kapelu opustili basák Uriah Duffy a bubeník Chris Frazier, kterého nahradil bývalý bubeník Billyho Idola a Foreigner Brian Tichy. V srpnu následujícího roku se novým baskytaristou kapely stal Michael Devin, který dříve působil ve skupině Lynch Mob. V září oznámil svůj odchod také Timothy Drury, který se chtěl věnovat sólové kariéře.
Jedenácté studiové album Forevermore vyšlo 25. března 2011 v Evropě a 29. března následovalo vydání v Severní Americe. Album, které opět produkovali Coverdale, Aldrich a Michael McIntyre v Lake Tahoe, se umístilo na 33. místě UK Albums Chart a na 49. místě Billboard 200. V žebříčku Independent Albums se umístilo na desátém místě. Nejvýše se deska umístila ve Švédsku na šesté příčce hitparády. Thom Jurek z AllMusic udělil albu pozitivní recenzi, ve které prohlásil: "Forevermore je i přes pevnější aranžmá a vybroušenější produkci Whitesnake v nejlepší formě britského hard rocku."Během vystoupení na Sweden Rock Festivalu se ke kapele na pódiu připojil její bývalý kytarista Bernie Marsden, v říjnu vystoupili na festivalu Loud Park v Japonsku. Na turné kapelu doprovázel klávesista Brian Ruedy. V tomto roce Whitesnake také vydali živý záznam koncertu Monster of Rock z roku 1990 v Castle Donington.
V roce 2012 si Whitesnake vzali další přestávku, aby mohli sestavit živé nahrávky z turné k albu Forevermore, které vyšly v následujícím roce na albech Made in Japan a Made in Britain/The World Record.
Následující rok začal další změnou v sestavě. V lednu 2013 oznámil svůj odchod Brian Tichy, který se chtěl soustředit na svou další skupinu S.U.N.. Nahradil ho Tommy Aldridge, který se tak ke kapele vrátil podruhé. V květnu téhož roku se Whitesnake vydali na britské turné společně s Journey, po němž následovalo několik koncertů v Evropě. Během vystoupení v Manchesteru se ke kapele na pódiu opět připojil Bernie Marsden. V červnu odehrála kapela několik společných koncertů s Def Leppard ve Španělsku a po severoamerickém turné zahráli v říjnu v Brazílii na festivalu Monsters of Rock.
V květnu 2014 oznámil svůj odchod ze skupiny Doug Aldrich. Své rozhodnutí později vysvětlil potřebou flexibilnějšího rozvrhu, aby mohl pracovat na jiných projektech a trávit více času se svým synem. V srpnu byl jako jeho náhrada oznámen kytarista skupiny Night Ranger Joel Hoekstra. V listopadu Whitesnake vydali album Live in '84 - Back To The Bone, kolekci živých nahrávek z turné k albu Slide It In.
15. května 2015 vydala kapela v Evropě své dvanácté studiové album nazvané The Purple Album, 19. května pak následovalo vydání v Severní Americe. Jedná se o kolekci znovu nahraných písní z Coverdaleova působení v Deep Purple, která vznikla na základě jeho rozhovorů s Jonem Lordem o možném reunionu Mark III před několika lety. Po Lordově smrti v roce 2012 Coverdale o této myšlence jednal s Ritchiem Blackmorem, ale nebyli schopni se dohodnout na povaze tohoto podniku. Coverdale se poté rozhodl pokračovat v projektu pod hlavičkou Whitesnake. Výslednou desku popsal jako poctu svému působení v Deep Purple.
Album se dostalo na 18. místo UK Albums Chart, zatímco v USA dosáhlo vrcholu na 87. místě. V žebříčku Independent Albums se dostalo na 9. místo a během prvního týdne se ho v USA prodalo 6 900 kopií. Album polarizovalo kritiky. Associated Press pochválil kapelu za to, že vdechla písním nový život, zatímco Dave Everley z časopisu Classic Rock označil desku za nepovedenou parodii na album. V reakci na kritiku Coverdale prohlásil: "V mém životě není místo pro nenávistníky a negace. Těmto lidem nic nedlužím. Takové názory pro mě nic neznamenají." The Purple Album si Coverdale původně představoval jako potenciálně poslední album před svým odchodem do důchodu. Později ale prohlásil, že ho celý proces oživil a zanechal v něm touhu pokračovat dál.
V květnu 2015 zahájila skupina severoamerickou část turné The Purple Tour, na kterém se ke kapele připojil nový klávesista Michele Luppi a na koncertě v Kalifornii se k nim na pódiu přidal i Coverdaleův bývalý spoluhráč z Deep Purple Glenn Hughes. V prosinci se Whitesnake spojili opět s Def Leppard na turné po Velké Británii a Irsku. V Sheffieldu se ke kapele na pódiu připojil i bývalý kytarista Vivian Campbell (od roku 1992 byl členem Def Leppard).
V roce 2016 skupina vyrazila na turné Greatest Hits Tour, v rámci kterého vystoupila po Evropě a v USA. Před turné Coverdale opět prohlásil, že v roce 2017 plánuje potenciálně odejít do důchodu, i když později toto prohlášení odvolal.
V srpnu 2017 Whitesnake podepsali novou distribuční smlouvu pro Severní Ameriku a Japonsko se společnostmi Rhino Entertainment a Warner Music Group. Byly také oznámeny předběžné plány na vydání nového alba v následujícím roce a v říjnu 2017 bylo znovu vydáno jako čtyřdiskový box set k 30. výročí vydání eponymní album Whitesnake. Kapela původně plánovala společné turné, na kterém by odehrála celé album, ale místo toho se rozhodla dát si pauzu a soustředit se na psaní nového alba. V prosinci byla také vydána fotografická kniha zachycující The Purple Tour.
V roce 2018 absolvovali Whitesnake v rámci Juke Box Heroes Tour turné po USA s Foreigner. Vydali také živé album The Purple Tour a box set Unzipped, který obsahoval různé akustické nahrávky z celé kariéry kapely.
Třinácté studiové album mělo původně vyjít na začátku roku 2018, ale bylo odsunuto poté, co se Coverdale nakazil chřipkou H3. V dubnu 2018 pak byla deska opět odložena na začátek roku 2019 kvůli blíže nespecifikovaným technickým problémům během procesu mixování. Coverdale také v roce 2018 podstoupil operaci kolenního kloubu kvůli degenerativní artritidě. Později však zopakoval, že nehodlá odejít do důchodu a uvedl, že se cítí znovuoživený, plný energie a velmi inspirovaný.
Další studiové album Flesh & Blood vyšlo nakonec až 10. května 2019. Coverdale na něm poprvé skládal s Rebem Beachem a Joelem Hoekstrou, zatímco o produkci se postarali všichni tři spolu s Michaelem McIntyrem. Album se umístilo v hitparádách osmnácti zemí, ve Velké Británii na sedmém místě a v USA na 131. V žebříčku Independent Albums se dostalo na páté místo. Philip Wilding, píšící pro Classic Rock, udělil desce pozitivní recenzi, ve které uvedl: "Pokud chcete něco poslouchat při jízdě se staženou střechou v parném kalifornském podnebí, pak je těžké překonat tento Whitesnake."
V dubnu kapela vyrazila na doprovodné turné s koncerty v Severní Americe, po kterém v létě následovalo evropské turné. Whitesnake také v březnu vydali nové vícediskové reedice Slide It In a v prosinci Slip of the Tongue. V září Coverdale opět hovořil o možnosti odchodu do důchodu, potenciálně v roce 2021, i když to později upřesnil: "Jen mi přišlo vtipné říct: 'Ach, jaký je lepší věk pro zpěváka Whitesnake na odchod do důchodu než 69 let? Nemůžu se dočkat, až navrhnu trička. To byla prostě legrace."
V únoru 2020 měli Whitesnake absolvovat turné po Austrálii a Novém Zélandu společně se skupinou Scorpions, ale mnoho koncertů muselo být zrušeno poté, co byly zpěvákovi Klausi Meinemu diagnostikovány ledvinové kameny. Březnové japonské turné bylo také odloženo kvůli tehdy propukající pandemii COVID-19. Whitesnake později zrušili všechna zbývající turné na rok 2020, když byla Coverdaleovi diagnostikována oboustranná tříselná kýla, kvůli které musel podstoupit operaci. Později téhož roku Coverdale odhalil plány na vydání tří nových hudebně odlišných kompilačních alb, souhrnně nazvaných trilogie "Red, White and Blues". Kolekce byly původně načasovány tak, aby se shodovaly s potenciálním rozlučkovým turné, které muselo být kvůli pandemii odloženo. Coverdale později potvrdil svůj plán ukončit koncertní činnost potenciálně v roce 2022, přičemž jako faktory uvedl svůj věk a stres z cestování. Nadále se však hodlal věnovat hudbě, v plánu měl několik projektů Whitesnake. Coverdale také hovořil o možnosti, že by Whitesnake pokračovali v koncertování i bez něj. V říjnu 2021 bylo album Restless Heart z roku 1997 znovu vydáno jako vícediskový box set.
V červenci 2021 Whitesnake oznámili, že do svých řad přibrali multiinstrumentalistu Dina Jelusicka, čímž se poprvé proměnili v septet, později v listopadu téhož roku se se skupinou rozloučil Michael Devin, kterého nahradila Tanya O'Callaghan, což znamenalo, že se ke skupině připojila první žena. V květnu 2022 zahájila kapela své rozlučkové turné, které začalo ve Velké Británii a Irsku společně s Foreigner a Europe. V témže měsíci bylo také znovu vydáno album největších hitů skupiny.
Během červnového vystoupení Whitesnake na Hellfestu se k nim na pódiu připojil Steve Vai. Později téhož měsíce byla skupina nucena zrušit několik vystoupení poté, co Tommy Aldridge onemocněl a Coverdaleovi byla diagnostikována infekce dutin a průdušnice, Reb Beach předtím také vynechal několik koncertů kvůli špatnému zdravotnímu stavu. 1. července Whitesnake zrušili zbytek svého evropského turné a 5. srpna skupina odstoupila i od nadcházejícího severoamerického turné se Scorpions. 5. října O'Callaghan prohlásil, že Coverdale potřebuje ještě dobrých pár měsíců na zotavení. Obnovil však psaní a diskutoval o možnosti natočit v budoucnu další album.
Původní vizí Davida Coverdalea pro Whitesnake bylo vytvořit melodickou hardrockovou kapelu založenou na spojení blues se soulem. Chtěl spojit prvky hard rocku, R&B a blues s chytlavýmy komerčními melodiemi. Mezi Coverdaleovy první vlivy patřily skupiny The Pretty Things a The Yardbirds, které kombinovaly blues a soul s elektrifikovaným rockem, což byl styl, který Coverdale považoval za přitažlivější než tradiční dvanáctitaktové bluesové struktury.
Dalším významným vlivem na zvuk Whitesnake měla skupina The Allman Brothers Band, zejména jejich první album. Mezi další rané vlivy patřili Cream, Mountain, Jimi Hendrix Experience, Fleetwood Mac s Peterem Greenem, Jeff Beck (zejména alba Truth a Beck-Ola), Paul Butterfield a John Mayall & the Bluesbreakers. Když skupina začala hrát a psát společně, její zvuk se dále vyvíjel do období, které hudební kritici označují jako bluesrockové a které zahrnuje zhruba prvních pět studiových alb. Richard Bienstock z časopisu Rolling Stone popsal jejich raný zvuk jako krvavý a sexy pub-rock. Micky Moody a Neil Murray se domnívali, že Whitesnake skutečně našli svůj zvuk až na albu Ready an' Willing. Coverdale jim v tom sekundoval a prohlásil, že Ready an' Willing byl začátek toho, jak měli Whitesnake znít od začátku.
Počínaje deskou Slide It In se zvuk kapely vyvíjel spíše směrem k přímočarému hard rocku. Coverdale později vysvětlil, že chtěl, aby bluesové prvky kapely byly více rockové. Neil Murray tento posun částečně přičítal Johnu Kalodnerovi, který začal Whitesnake tlačit těžším, kytarovějším, americky znějícím směrem. Zásadní roli ve vývoji Whitesnake sehrál také John Sykes, přičemž Murray poznamenal, že Sykes chtěl, aby kapela byla více americká.
Na stejnojmenném albu se Whitesnake posunuli ke zvuku, který Coverdale popsal jako štíhlejší, drsnější a elektrizující. Toto pozdější období kariéry hudební kritici popisovali jako hard rock, heavy metal a glam metal. Coverdale později přiznal, že koncem 80. let se z Whitesnake stal "heavymetalový komiks", a prohlásil: "Vždyť to je přece jenom komiks: "Pokud si lidé pletou Whitesnake s Mötley Crüe nebo s něčím takovým, při pohledu na fotky [...] pochopíte proč." Hudebně však Coverdale odmítl, že by Whitesnake někdy byli heavy metalovou kapelou.
Od reformy kapely v roce 2003 se Coverdale na posledních studiových albech pokoušel kombinovat prvky raného zvuku kapely s jejich pozdějším hardrockovým stylem, hudební kritici však poznamenali, že styl Whitesnake zůstal nejvíce konzistentní s jejich tvorbou z konce 80. let, přičemž Philip Wilding z časopisu Classic Rock ve své recenzi pro album Flesh & Blood uvedl: "Ti, kdo doufají, že nová deska připomene Coverdaleovu kouřovou, loveckou minulost, by se teď měli ohlédnout. Coverdale v osmdesátých letech rozuměl americkým rádiím, a možná právě proto pro ně stále píše."
Jak se styl Whitesnake v polovině a na konci 80. let vyvíjel, začali být nepříznivě srovnáváni s Led Zeppelin. Skladby jako "Slow an' Easy", "Still of the Night" a "Judgement Day" byly obviňovány z kopírování Led Zeppelin, zatímco David Coverdale byl obviňován z napodobování zpěváka Roberta Planta. V reakci na tato tvrzení Coverdale v roce 1987 žertem prohlásil: "Myslím, že je to docela kompliment být zařazen do takové třídy." Srovnání se ještě vyostřilo, když se Coverdale spojil s kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem a v roce 1993 vydali album Coverdale-Page. V tisku Plant o Coverdaleovi mluvil jako o "Davidu Cover-verzi". Coverdale popřel jakoukoli domněnku o plagiátorství a prohlásil: "Nevím, nakolik je to přirovnání přesné. Lidé by neměli zapomínat, že jsem řadu let působil v Deep Purple, takže můj rodokmen v hard rocku je poměrně silný. Chápu, že kapely jako Whitesnake, Deep Purple a Led Zeppelin hrají solidní silnou značku rocku, ale nemyslím si, že hudebně vycházíme ze stejného místa." Neil Murray svalil část viny na Johna Kalodnera, který podle něj začal tlačit Whitesnake směrem, který se více podobá Led Zeppelin.
Coverdale prohlásil, že textově jsou všechny jeho písně v jádru písněmi o lásce. Popsal je jako deníky z konkrétních období svého života. Téměř všechna studiová alba Whitesnake obsahují jednu nebo více písní s "láskou" v názvu. Coverdale tvrdil, že to nebylo vědomé rozhodnutí, spíše považuje lásku za hlavní zdroj inspirace. Dlouhověkost skupiny přisuzoval částečně i "lidským tématům" v textech, ať už fyzickým nebo emocionálním.
Whitesnake byli hudebním tiskem silně kritizováni za nadměrné používání dvojsmyslů a sexuálních narážek, nejvíce ve skladbách jako "Slide It In", "Slow an' Easy" a "Spit It Out". Micky Moody, Bernie Marsden a Jon Lord také několikrát vyjádřili jistou nelibost nad textovým obsahem kapely. Coverdale zopakoval, že některé jeho texty mají spíše vyvolat smích, než cokoli jiného, a prohlásil: "Když se podívám na sex jako pozorovatel, je v něm také humor, stejně jako vážné hlouposti, a rád píšu i o tom." Dodal také, že mnoho jeho písní je jazykově laděných a inspirovaných jeho vlastními zkušenostmi, které nejsou neobvyklé ani pro ostatní lidi.
Coverdale opakovaně odmítl jakákoli obvinění z misogynie nebo sexismu. Marsden připustil, že ačkoli mnohé Coverdalovy texty nejsou v současném prostředí zcela politicky korektní, byly napsány "zcela jazykově" a jsou spíše produktem minulé éry. Hudební novinář Malcolm Dome přirovnal některé sugestivnější texty kapely s jejich jazykovou citlivostí k filmu Carry On a také poznamenal, že podle jeho názoru Coverdale napsal písně s určitou skutečnou hloubkou a lyrickým uvědoměním, jako například u "Sailing Ships" a "Love Ain't No Stranger".
