| Původ: | Solingen, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo |
| Aktivní roky: | 1971 - 1996, 2004 - 2005, 2009 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, speed metal, power metal |
| Vydavatelé: | Nuclear Blast, Epic/Sony, PolyGram, Passport |
| Web: | acceptworldwide.com |
V německém Solingenu vznikl v roce 1976 základ nové sestavy heavy metalové skupiny ACCEPT, kterou tvořili kytarista Wolf Hoffmann, zpěvák Udo Dirkschneider a baskytarista Peter Baltes. Její počátky ale spadají už do konce šedesátých let, kdy vznikla kapela pod názvem Band X. Sestava Accept (tohle jméno používají od roku 1971) se v průběhu prvních let často měnila a oficálně je proto jako rok vzniku většinou uváděný až rok 1976, kdy začala jejich profesionální kariéra.
Aktuální sestavu tvoří kytarista Wolf Hoffmann, zpěvák Mark Tornillo, kytaristé Uwe Lulis a Philip Shouse, bubeník Christopher Williams a basista Martin Motnik. Hoffmann je jediným stálým členem skupiny od jejího založení a on a Baltes (do roku 2018, kdy opustil Accept) jsou jedinými členy kapely, kteří hrají na každém albu.
Důrazně brutální, agresivní rytmický základ, často prostoupený klasickými postupy, melodickýmy kytarovýmy party a jedinečným vokálem, definuje styl skupiny, který se také nazývá „germánský rock“. Accept hrály významnou roli ve vývoji speed a thrash metalu a byly důležitou součástí německé heavy metalové scény, která se začala rozvíjet počátkem 80. let. Jejich vliv byl zmiňován řadou kapel, jako je Metallica, Pantera, Testament, Anthrax, Annihilator, a také německými kolegy jako Helloween, Blind Guardian, Doro, Sodom, Rage nebo Grave Digger. Accept dosáhl svého prvního komerčního úspěchu svým pátým studiovým albem Balls to the Wall (1983), které je jediným albem skupiny, které získalo zlato ve Spojených státech a Kanadě.
Accept se několikrát rozpadli a reformovali. Poprvé se rozešli v roce 1989, několik měsíců po vydání Eat the Heat (což bylo jejich jediné album s Dirkschneiderovým náhradníkem Davidem Reecem), ale reformovali se v roce 1992 a vydali další tři alba, než se znovu rozpadli v roce 1997. Po krátkém znovusjednocení v roce 2005 skupina Accept oznámila v roce 2009 své třetí obnovení s bývalým frontmanem TT Quick Markem Tornillem, který nahradil Dirkschneidera. Poté vydali jejich dosud tři nejúspěšnější alba, Blood of the Nations (2010), Stalingrad (2012) a Blind Rage (2014), přičemž druhé z nich bylo prvním albem kapely, které dosáhlo čísla jedna v německé hitparádě. Nejnovější album skupiny, To Mean to Die, vyšlo 29. ledna 2021.
Skupinu s názvem Accept založili v roce 1971 Michael Wagener (kytara), později známý producent, a Udo Dirkschneider (zpěv). Skupina vznikla přejmenováním skupiny Band X, kterou založili Wagener a Dirkschneider v roce 1968 a s kterou pravidelně hráli covery Rolling Stones a Jimiho Hendrixe v různých hudebních klubech. Název Accept byl převzat podle alba britské bluesové kapely Chicken Shack. Udo Dirkschneider k tomu říká: „Mysleli jsme si, že toto slovo bude pro nás nejpřijatelnější. Bylo „přijatelné“ po celém světě. Toto slovo bylo chápáno v Anglii, USA, Německu, Španělsku … Pochopili a řekněme „přijali“ tento druh hudby. Proto bylo toto jméno pro nás perfektní.“ Wolf Hoffmann, kytarista kapely, který se ke kapele připojil později, později objasnil: „Udo to zkopíroval z nechvalně známého alba Chicken Shack, které jsem nikdy neslyšel ani neviděl. Nikdo neví, proč tuto skupinu nazval slovesem, navíc nikdo nemohl přijít na to, proč má první logo vtipné linie a jaké je mezi tím vším spojení. Nikdy jsem na to nemohl přijít. V té době však bylo příliš pozdě na to myslet a nikdo na to nemyslel. Už to byl vždycky fakt“
Skupina nadále vystupovala v klubech, ale o profesionální kariéře se zatím nemluvilo. Sestava se neustále měnila a ani členové skupiny si plně nepamatují, kdo v ní hrál na úsvitu kariéry. V letech 1971 až 1975 skupina zahrnovala Jana Kometa (kytara), Ryana Bickehoera (basa), Birky Ho (bicí) a další hudebníky. Wolf Hoffmann věří, že ten poslední je Dirkschneiderova fikce. V každém případě vždy zahrnovala Dirkschneidera a Wagener opustil kapelu v roce 1971.
Více či méně stabilní sestava skupiny vznikla až v roce 1975 a sestávala z Dirkschneidera (zpěv), Wolfa Hoffmanna (kytara), Gerharda Wahla (kytara), Dietera „Ruby“ Rubacha (basa) a Franka Friedricha (bicí). V roce 1976 basista kapelu opustil a na jeho místo nastoupil Peter Baltes. Je zajímavé, že se stal basistou vlastně náhodou – ve skupině, kde hrál, byli tři kytaristé a nikdo nechtěl hrát na basu. Otázka byla vyřešena jednoduchým způsobem – Peter Baltes si vytáhl nejkratší sirku.
Tato sestava se již stala první oficiální sestavou skupiny. Smlouva s nahrávací společností byla podepsána čtyři týdny po příchodu Petera Baltese. Je třeba poznamenat, že skupina začala přitahovala pozornost již v roce 1975, poté co vyhrála soutěž mladých talentů. Získala tím právo nahrát demo, ale dál se nic nedělo. Smlouva byla podepsána po vystoupení kapely na rockovém festivalu Rock Am Rhein na podzim roku 1976, kde skupina skončila na třetím místě. Skupiny si všimli zástupci společnosti Metronome. Kontrakt na celovečerní album s dceřinou společností Brain společnosti Metronome Accept podepsali až v roce 1977, po dlouhých konkurzech a jednáních. Celý rok 1977 kapela procestovala a v roce 1978 konečně začali nahrávat své debutové album, které ale vyšlo až v roce 1979. V listopadu 1978 společnost za účelem propagace Accept vydala EP s písní "Lady Lou". Poté Wahl opustil skupinu a nahradil ho kytarista Jörg Fischer.
První album skupiny s názvem Accept (1979), začalo pomalu ale jistě dobývat evropské hitparády. Bylo vydáno dokonce v USA, nejprve v malém zkušebním nákladu a poté ve velkém. Ačkoli hudba na albu nebyla ještě plnohodnotným Acceptem, který se později stal snadno rozeznatelný, obsahovala již ale charakteristické rysy kapely: originální vokály a těžkou, hustou rytmickou sekci. Po vydání debutového alba opustil skupinu bubeník Frank Friedrich kvůli své neochotě pokračovat v hudební kariéře a byl nahrazen Stefanem Kaufmannem, který se jako profesionální bubeník podílel už na nahrávání debutového alba a na některých místech hrál místo Friedricha. Nyní byla skupina v takzvané „klasické“ sestavě.
V roce 1979 kapela nahrála své druhé album, I Am Rebel, které se dostalo do obchodů v červnu 1980. Album se ukázalo jako docela úspěšné a bylo vydáno v různých zemích na obou stranách Atlantiku různými společnostmi v různých obalech. Kupodivu, jedinou skladbou v historii kapely, kterou nesložili členové Accept, byla "I’m a Rebel", která vyšla na EP, bylo k ní natočeno video a obecně nejvíce přispěla ke zvýšení prodeje. Napsal ji Alex Young, nejstarší z bratrů Youngů, zakladatel AC/DC. Dá se říci, že před Acceptem už byla velká hudební budoucnost. Jediná věc, která způsobovala problémy, byly texty. Žádný z členů kapely neuměl dostatečně anglicky, a proto bylo třeba texty upravovat, což měl ze začátku na starosti jejich producent Dirk Stephens.
Třetí album skupiny, Breaker, se začalo prodávat na jaře 1981. Počínaje tímto albem můžeme hovořit o zavedeném stylu skupiny Accept. Skladba „Breaker“ se již plně prodávala po celém světě, ačkoli aby ji bylo možné prodat v anglicky mluvících zemích, musely být v písni „Son of a Bitch“ přepsány všechny sprosťárny. Zvukařem alba byl bývalý člen kapely Michael Wagener, kterému se podařilo dosáhnout hustého a těžkého zvuku.
Jeden novinář napsal: „Víte, jak zjistíte, že jste metalista? Už to nemůže být jednodušší! Pokud stále nemáte na poličce LP Breaker z roku 1981, nemáte tušení, co je to heavy metal.“
Po vydání alba se Accept vydali na evropské turné s jedním koncertem ve Velké Británii a poté cestovali jako podpora Judas Priest a získali celosvětovou slávu. Alespoň je po tomto turné nikdo nepožádal, aby mu hráli předkapelu. Nicméně obchodní záležitosti nebyly tak dobré, jak se zdály být. Dirkschneider stále pracoval v továrně vlastněné jeho rodiči. Skupina získala právníka až po vydání třetího alba. Obecně lze říci, že jejich práce ve skupině byla jakýmsi koníčkem; nikdo moc na peníze nemyslel.
Rok 1982 byl poznamenán několika událostmi. Nejprve byla podepsána smlouva s manažerkou Gaby Hauke, která převzala veškeré kontakty s nahrávacími společnostmi a nechala hudebníky pracovat. Za druhé, díky ní se změnilo image skupiny: Dirkschneider si ostříhal vlasy a od té doby vystupoval na jevišti v maskovací vojenské uniformě s odpovídajícím příslušenstvím, které plně odpovídalo hudbě, kterou skupina hrála. Za třetí, byla podepsána smlouva s Breeze Music. Za čtvrté Gaby plynně mluvila anglicky a aktivně se podílela na přípravě textů (je to ona, která se na obalech alb skrývá pod pseudonymem Deaffy). Za páté, od té doby, ne bez účasti Gaby, se Accept předvedli na jevišti s dvojicí Gibson Flying V. Nakonec kapelu opustil Jörg Fischer. Kapela přivedla dávného kytaristu Accept Jana Kometa, který pravděpodobně nahrál na novém albu několik skladeb a zúčastnil se jednoho nebo dvou koncertů, a poté kytaristu Hermana Franka. Stále však není úplně jasné, kdo nahrál na desce kytarové party, a Wolf Hoffmann se vyhýbá přímým odpovědím.
Album Restless and Wild vyšlo v roce 1982 a nemělo stejný úspěch jako předchozí album, i když ho nelze v žádném případě nazvat neúspěšným. Accept byli pozván do USA na turné, ale odmítli, protože se nepovažovali za plně připravené, a omezili se na evropské turné. Potom se Accept přesunul pod křídla větší společnosti CBS a přišel s novým a nejznámějším logem skupiny.
V následujícím roce 1983 vydali nejprodávanější album skupiny Balls to the Wall. Nové album navazovalo na hudební linii předchozích alb (skupina byla dokonce obviněna z vykrádání sama sebe), ale po textové stránce to byla úplně jiná úroveň. Pokud se dříve texty omezovaly na témata rock,láska a sex, někdy proložené mystickými motivy, pak se na tomto albu kapela dotýkala témat útlaku lidstva, hledání smyslu života a problémů sexuálních menšin. Fanoušci dodnes považují toto album za nejlepší album v diskografii kapely.
Kapela cestovala po Evropě, včetně Velké Británie, a v roce 1984 odjela i do Spojených států, kde vystupovala s kapelami Kiss, Mötley Crüe, Ozzy Osbourne, Saxon a dalšími. Dne 18. srpna 1984 účinkovali na festivalu Monsters of Rock v Castle Donington. V říjnu kapela odešla znovu do studia a do skupiny se vrátil Jörg Fische. Wolf Hoffmann, Peter Baltes a Gabise se rozhodli zaměřit na americký trh a hudbu trochu zmírnit. Wolf Hoffmann to vysvětlil takto: „Rádi bychom nahráli skladbu, která bude velkým hitem v rádiu a na MTV. V Evropě jsou fanoušci heavy metalu a všichni nosí černou kůži a jezdí na motocyklech. V Americe to vůbec není. Různé typy lidí slyší prostřednictvím rádia a MTV různou hudbu. Kdo poslouchá Madonnu, může poslouchat i Deep Purple. Abychom byli v Americe úspěšní, musíme oslovit toto publikum.“
Na začátku roku 1985 vyšlo album Metal Heart. Zvukař Dieter Dierks dokázal zmírnit zvuk alba při zachování originality vokálů a hustoty zvuku. Zaměření na americký zvuk a texty se však projevilo: něco pro skupinu typického se vytratilo. Ale něco se také získalo. Například titulní píseň obsahovala původní adaptaci Beethovenovy skladby „Pro Elišku“, mistrovsky a vkusně provedenou Hoffmanem, a úvodem k písni byl Čajkovského "Slovanský pochod" zahraný těžkými těžkými riffy. Je jasné, že album se v USA stalo populárním. Accept poté cestovali po USA, Evropě a Japonsku. V Japonsku byli přijati obzvláště srdečně – jako téměř každá metalová skupina. Po sérii nahrávek, které vyšly v různých zemích, u různých vydavatelství, v různých formátech, kompilačním vydání a videoklipu, se skupina podílela na nahrávání disku Hear’n Aid organizovaného Diem, jehož sbírka byla odeslána na pomoc hladové Etiopii.
V roce 1986 skupina vydala nové album Russian Roulette, prodchnuté protiválečným tématem. Hudebníci se vrátili k nahrávání s Michaelem Wagnerem, protože zvuk předchozího disku považovali za příliš vyumělkovaný. Avšak plný návrat do dob alba Balls to the Wall, tak jak si to hudebníci přáli, se nezdařil. Materiál na disku je samozřejmě prvotřídní heavy metal, ale vlivu předchozího alba se nešlo vyhnout: hudba se stala komerčnější. Ve skupině vznikly neshody: Wolf Hoffmann a Peter Baltes se chtěli i nadále orientovat na USA, zatímco Dirkschneider, Kaufmann a Jörg Fischer toužili po dobách drsného vysokorychlostního zvuku. Poslední oficiální koncert s touhle sestavou se konal 1. října 1986 v Japonsku.
V létě 1987 opustil kapelu Dirkschneider. Následně založil skupinu U.D.O. a na jejím prvním albu hráli i muzikanti z Accept.
Zbývající hudebníci začali hledat nového zpěváka s hlasem, který by mohl být přijat ve Spojených státech, jehož hlas by vyhovoval více melodicky orientované komerční hudbě, jako je Bon Jovi. Nejprve pozvali Roba Armitage, zpěváka anglické hardrockové skupiny Baby Tuckoo, ale ten byl o šest měsíců později propuštěn a na jeho místo nastoupil David Rees. Spolu s ním skupina několikrát vystoupila a nahrála album Eat the Heat, které mělo komerční potenciál a dokonce dosáhlo některých hitparád, ale mnozí ho považují za neúspěšné. Do té doby Jörg Fischer opustil skupinu a nahradil ho Jim Stacy. Dá se říci, že skupina s takovou sestavou neměla budoucnost. Fanoušci Accept přešli ke skupině U.D.O., která do roku 1989 vydala dvě alba, a hudební materiál alba Eat the Heat byl sporný. K tomu byly přibyly konflikty ve skupině, závislost zpěváka na drogách a alkoholu a problémy se zdravím bubeníka. Na podzim roku 1989 se skupina rozpadla.
V roce 1990 ještě vyšlo dvojité živé album Staying a Life obsahující nahrávky z japonského turné z roku 1985.
Na počátku 90. let se skupina sešla ve složení Dirkschneider, Hoffmann, Peter Baltes, Kaufmann, ne bez iniciativy posledně jmenovaného, který se v té době stal producentem. Obnovení kapely slibovalo velký úspěch a očekávání byla splněna: nekompromisní, klasické album Accept Objection Overruled bylo v Evropě a USA dobře přijato.
Kapela okamžitě začala nahrávat další album Death Row, které vyšlo v roce 1994 a bylo nejtvrdší v historii skupiny, a podle Dirkschneidera také nejhorší. Přispělo k tomu mnoho faktorů; jedním z nich bylo, že na počátku 90. let byl klasický heavy metal Accept zastaralý, a pokud je úspěch prvního alba po opětovném setkání částečně způsoben samotným shledáním, dále bylo nutné přijít s něčím novým, odpovídajícím době. Výsledkem bylo, že staří fanoušci album nepřijali, protože nebylo v klasickém stylu kapely, a fanoušci tvrdší hudby se prostě s kapelou neztotožnili. Na tomto albu polovinu partů pro bicí nahrál Stefan Schwarzman, protože Kaufmann opět vykazoval příznaky nemoci.
A znovu začaly dlouhé spory, kterým směrem se má skupina pohnout. Nepřinesly žádné výsledky a kapela vydala nové album spíše proto, že nechtěli skončit nepovedeným albem Death Row. Ukázalo se, že album Predator (1996) bylo úspěšnější a v mnoha ohledech se vrací k nejlepším časům skupiny. Na bicí již hrál Michael Cartellone. Všichni členové však dospěli k závěru, že je třeba příběh Accept ukončit, a v červnu 1996 vystoupili naposledy ve své oficiální kariéře v Tokiu.
V roce 2005 se kapela ještě jednou dala dohromady a udělala krátké turné, když koncertovala v Petrohradě, Moskvě a Minsku.
V květnu 2009 spolu strávili Hoffmann a Baltes víkend hraním starých hitů kapely a došli k rozhodnutí znovu obnovit Accept. Oba měli touhu znovu oživit skupinu. Na místo zpěváka okamžitě nastoupil bývalý zpěvák americké skupiny TT Quick, Mark Tornillo. Výsledkem bylo, že 26. dubna 2009 zahájil Accept v Branch Studiu (New Jersey) zkoušky s novou sestavou Hoffmann – kytara, Baltes – basa, Herman Frank – kytara, Mark Tornillo (ex-TT Quick) – zpěv, Stefan Schwarzmann – bicí. Bylo rozhodnuto nahrát nové album s názvem Blood of the Nations.
Nové album bylo napsáno a nahráno s producentem Andy Sneapem (Megadeth, Sabbat, BLAZE, Exodus, Testament, Arch Enemy a Onslaught fame). Bylo to první originální album skupiny po čtrnácti letech. Nová sestava debutovala 8. května 2010 v Gramercy Theatre v New Yorku, což byl jejich první americký koncert po patnácti letech. Dvacátého prvního května 2010 bylo video „Teutonic Terror“ číslem 5 na celosvětových žebříčcích videí všech žánrů na MySpace a dostalo se před umělce jako Miley Cyrus, Justin Bieber a Christina Aguilera.
Dne 13. června 2010 skupina Accept otevírala koncert AC/DC ve Stuttgartu v Německu a 25. června 2010 se stala hvězdou festivalu Sonisphere v Rumunsku a Turecku. Spolu s novým materiálem byly do dvouhodinového koncertu zahrnuty klasiky jako „Balls to the Wall“, „Metal Heart“ a „Princess of the Dawn“. Albun Blood of the Nations bylo vydáno v Evropě 20. srpna 2010 a debutovalo v hitparádě na 4. místě v oficiálních německých Media Control Charts, což byl druhý nejvyšší hitparádový debut v jejich kariéře. 4. září bylo album vydáno v Japonsku a 18. září 2010 ve Spojených státech. Accept poté strávili 80 dní na letním turné, najezdili 65 000 km a hráli pro více než 450 000 fanoušků. V říjnu se kapela objevila na prestižním japonském festivalu LOUDPARK u Tokia pro 40 000 fanouškům spolu s kapelami Ozzy Osbourn, Motörhead a Stone Sour.
Na produkci svého třináctého studiového alba, které dokončili na začátku roku 2012, Accept opět spolupracovali s Andym Sneapem. Pod názvem Stalingrad vyšlo v dubnu 2012.
Dne 8. dubna 2013 řekl Wolf Hoffmann chilskému Radiu Futuro, že kapela začala psát nový materiál pro své čtrnácté studiové album a že se určitě vrátí do studia, jakmile bude moci. O čtyři měsíce později, 9. srpna na festivalu Bloodstock Open Air 2013, řekl Wolf finskému Metal Shocku: "Naše nadcházející album snad vyjde příští rok. Začali jsme pracovat na skládání některých písní; zatím jsme ale nic nenahráli. Ale přes zimu - možná začátkem příštího roku - ho začneme nahrávat a pokusíme se, aby bylo stejně dobré jako to poslední, možná ještě lepší, jestli se nám to podaří, uvidíme... Bude to stejně těžké jako ostatní.
Své čtrnácté studiové album Blind Rage Accept vydali 15. srpna 2014 a na svém světovém turné vůbec poprvé zahráli v Austrálii. Blind Rage se stalo prvním albem kapely, které debutovalo na prvním místě hitparády v jejich domovské zemi. Toto album bylo posledním pro kytaristu Hermanna Franka a bubeníka Stefana Schwarzmanna. Na konci prosince 2014 oznámili svůj odchod z kapely a rozhodli se k účasti v nově vytvořené heavymetalové skupině Panzer. 12. dubna 2015 Accept oznámili, že je nahradí kytarista Uwe Lulis a bubeník Christopher Williams.
Dne 5. června 2015, před vystoupením skupiny na festivalu South Park ve finském Tampere, řekl baskytarista Peter Baltes televizi Kaaos TV, že Accept plánuje po skončení turné k albu Blind Rage začít pracovat na novém albu. Kytarista Wolf Hoffmann v rozhovoru z července 2015 na otázku ohledně budoucnosti kapely odpověděl: "Budeme pokračovat ještě několik týdnů, v této sérii turné, a pak si dáme malou přestávku a vrátíme se na podzim, ale v tuto chvíli v podstatě ukončujeme turné Blind Rage; je to úplně poslední fáze celého tohoto cyklu. A pak bude třeba napsat a nahrát další album, a jak dlouho to bude trvat a kdy se to všechno stane, kdo ví? Ale stane se to; to je všechno, co vím."
16. dubna 2017 Accept oznámili, že album s názvem The Rise of Chaos vyjde 4. srpna. Stejně jako předchozí tři alba produkoval album Andy Sneap. Dne 2. června 2017 kapela vydala prostřednictvím společnosti Nuclear Blast digitálně singl s titulní skladbou, který doprovodila novým obalem.
V rozhovoru pro The Foundry v září 2018 kytarista Wolf Hoffmann potvrdil, že Accept začali psát písně pro pokračování alba The Rise of Chaos. Uvedl: "Začali jsme tu a tam skládat nějaké riffy, ale většina věcí vznikne, až přestaneme koncertovat, protože je pro mě opravdu těžké dělat to na cestách."
Dne 27. listopadu 2018 oznámil baskytarista Peter Baltes, že po 42 letech členství ve skupině odchází. Podle kapely "Peter potřeboval ve svém životě změnu a my mu přejeme vše nejlepší. Vždy bude součástí rodiny Accept a na počest jeho pocty hudební historii bychom mu měli všichni popřát vše dobré." Po Baltesově odchodu zůstává Hoffmann posledním členem původní sestavy v kapele. Při vystoupení kapely na plavbě 70000 tun metalu v roce 2019 Baltese na baskytaru zastoupil Danny Silvestri. Dne 16. dubna 2019 byl jako stálá náhrada za Baltese oznámen bývalý spoluhráč Uliho Jona Rotha Martin Motnik. O tři dny později vydali speciální sedmipalcový singl s názvem "Life's a Bitch", který byl jejich první písní po dvou letech a první bez Baltese.
Dne 1. listopadu 2019 skupina Accept oznámila, že se k ní jako třetí kytarista připojil Philip Shouse, dosavadní člen turné, čímž se Accept změnil na sextet.
Dne 2. října 2020 vydali Accept skladbu "The Undertaker" jako první singl z připravovaného šestnáctého studiového alba Too Mean to Die, které vyšlo 29. ledna 2021. Šestnácté studiové album jen těsně uniklo vrcholu německé hitparády. Nahrávalo se během pandemie COVID-19 v Nashvillu a produkoval ho Andy Sneap ve Velké Británii. Turné na podporu alba začalo 2. července 2021 v Penn's Peak v Pensylvánii a bude trvat téměř dva roky, které budou zahrnovat hlavní americké turné na podzim 2022 s kapelou Narcotic Wasteland,[65]které bude následované evropským turné v lednu a únoru 2023 s Philem Campbellem a Bastard Sons. Posledně jmenované turné se mělo původně uskutečnit v lednu a únoru 2022, ale kvůli pandemii COVID-19 bylo odloženo o rok. Dne 17. února 2022 skupina oznámila, že podepsala celosvětovou smlouvu se společností Napalm Records.
