Evropský partner Relapse, Nuclear Blast Records, se pro nové album nadchl a najednou se kapela ocitla na prvním turné po Evropě a jako předkapela Entombed v USA, což znamenalo první koncerty v zahraničí.

Éra Pasi Koskinena (1995 - 2004)

Náročná turné ale znamenala první změny v sestavě. Kapelu opustil Kasper Martenson, kterého u kláves nahradil Kim Rantala, a překvapivě také Jan Rechberger, na jehož místo za bicími nastoupil Pekka Kasari ze speed/thrashové formace Stone.

Tou hlavní událostí ale bylo přijetí šestého člena, zpěváka Pasi Koskinena, původně frontmana a kytaristy thrash metalové smečky St. Mucus.

Opět vzpomíná Esa Holopainen: „V táboře Amorphis v té době nebyla zrovna nuda, protože změny v sestavě v polovině 90. let byly poměrně radikální. Zpěvák s čistým vokálem byl nutností a gentleman s kamennou tváří, Pekka Kasari, který nahradil Snoopyho na postu bubeníka, navrhl jako sólistu Pasiho Koskinena. Pasi ve svém hedvábném saku nevypadal jako metalista, ale zpíval dobře a každopádně působil jako skvělý chlapík. Změnil se i klávesista, Kasperiho nahradil Kim Rantala. Kim také nebyl žádný frajer, ale zdálo se, že zapadl a začal přicházet s dobrými nápady na písničky.“

Třetí album Elegy vyšlo v polovině května roku 1996 a jeho texty byly opět převzaty z finské mytologie, v tomto případě z Kanteletaru, sbírky staré lidové poezie. O vokály se Pasi a Tomi podělili rovným dílem, přičemž Pasi obstarával pouze čisté party. Primárním žánrem studiového počinu byl tentokrát progresivní metal se silnými folkovými vlivy, ale v hudbě stále zůstaly výrazné prvky melodického death metalu a heavy metalu. Mnohé skladby, například "Against Widows", se staly oblíbenými hity fanoušků a od vydání Elegy zůstávají součástí koncertních setlistů.

V roce 2004 vydavatelství Relapse Records titul znovu uvedlo na trh v digipackové verzi s bonusem čtyř živě zaznamenaných skladeb. Písně "Against Widows", "On Rich and Poor", "My Kantele" a "Song of the Troubled One" byly později nově nahrány na desce Magic & Mayhem – Tales from the Early Years (2010). Skladba "My Kantele" se navíc v roce 2015 objevila na albu Live & Acoustic formace Thurisaz.

Na webu angrymetalguy.com se v roce 2016, u příležitosti 20 let od vydání, psalo mimo jiné: „Každý, kdo na Amorphis vyrůstal, ví, že kapela prošla třemi různými fázemi. První z nich, od dema »Disment of Soul« až po průlomovou desku »Tales from the Thousand Lakes« z roku 1994, bylo raným doom/deathovým obdobím. Druhá etapa začala albem »Elegy«, kde se soubor začal zbavovat své primitivní slupky, aby se přerodil v něco výjimečného. Jakmile se vám do psychiky vetře úvodní sitár v "Better Unborn", začnete plně oceňovat progresivní sklony, které byly kdysi naznačeny v »Tales«. Melodické kytarové postupy Esy Holopainena se vznášely, hrdelní growly Tomiho Koivusaariho zůstávaly jasné, ale brutální. Bylo to však vystoupení tehdy nového vokalisty Pasiho Koskinena, které vás zaháčkovalo a udrželo v naprostém nadšení. Jeho energický zpěv a krásné vokální vzory byly jasným vrcholem celého alba »Elegy« a dokreslovaly, jak daleko toto uskupení za tak krátkou dobu vyrostlo. Byl to zvuk kapely, která dospívá, vstřebává další vlivy a proměňuje je v kouzlo.“

O této desce se dá říct jen málo špatného. Píseň "Song of the Troubled One" je nejtvrdší a zároveň jedinou skladbou na »Elegy«, v níž se neobjevuje Koskinen, ale přesto zůstává optimistická a krásná díky Holopainenovým melodiím a klávesové práci Kima Rantaly. "On Rich and Poor" přináší jeden z nejchytlavějších melodických riffů v celém repertoáru Amorphis a dnes patří mezi nejoblíbenější koncertní položky. Balada "The Orphan", plná emocí, byla díky Koskinenovu projevu ještě silnější, než se přirozeně přerodila do svého transcendentního závěru. Uskupení znovu sáhlo po inspiraci z Kanteletaru – a opět výborně. Výraznou roli sehrála také bohatost produkce, protože nahrávka vůbec nepůsobí jako studiovka vzniklá v Sunlight Studios – ať už tehdy, nebo dnes.

Ale jedna píseň mě vždycky zasáhla – už když jsem ji slyšel poprvé. V té době měl můj táta zdravotní komplikace způsobené dlouholetým kouřením a zanedbanou péčí o sebe sama. Musel podstoupit bypass, aby mu srdce vůbec fungovalo. Během toho období jsem si "My Kantele (Acoustic Reprise)" pouštěl snad desetkrát denně, protože mi přinášela alespoň špetku útěchy. Byla to jedna z mála skladeb v mé sbírce, kterou měl táta rád až do svého odchodu v létě 2008 – a je snadné pochopit proč. Díky arpeggiovým kytarám, promyšlenému využití akordeonu, Koskinenovu silnému projevu a citlivému závěru se sitárem se "My Kantele (Acoustic Reprise)" stala možná nejpůvabnější písní celého katalogu Amorphis.

Deska »Elegy« se na dlouhá léta stala referenčním bodem diskografie formace, která si prošla nejen tvůrčími vrcholy, ale i pády – až do roku 2004, kdy Koskinen odešel a nahradil ho současný vokální tahoun Tomi Joutsen. Tím začala třetí éra Amorphis. »Elegy« je jedním z mála alb, které mohu bez zaváhání označit za desku 'opuštěného ostrova', protože mě při každém poslechu osvěží a vykouzlí mi úsměv na tváři. Byla – a stále je – výjimečná. Dnes už je dokonce 'dost stará na to, aby se dala pít'. Všechno nejlepší, »Elegy«.“

Po roce a půl intenzivního koncertování, které následovalo po vydání Elegy, si členové souboru dali pauzu a začali se chystat na další studiové dobrodružství. Právě v tomto období odešel Kim a jeho místo dočasně zaujal Santeri 'Sande' Kallio z formace Kyyria. Ten se později ukázal jako velmi schopný skladatel, i když na připravovaný materiál zatím příliš nepřispěl. Neobjevuje se ani na prvních promo snímcích, protože byl původně jen hostujícím klávesistou.

Následující studiový počin Tuonela z března 1999 byl klidnějším, kytarově laděným dílem s klávesami hostujícího Santeriho Kallia. Objevily se zde i nové nástroje – v "Greed" hraje Tomi na sitár a Sakari Kukko hostuje na saxofon a flétnu. Ubývá deathových growlů, protože všechny vokály tentokrát obstaral Pasi.

Název Tuonela odkazuje na říši mrtvých z finské mytologie a inspirací opět posloužil finský epos Kalevala. Většinu textů napsal Pasi, který se tehdy stále více zajímal o black metal – což je na některých textech znát. Produkce se tentokrát ujala britská stálice Simon Efemey, známý spoluprací s Paradise Lost či Napalm Death.

Esa později shrnul desku slovy: „»Elegy« bylo natolik populární, že někteří fanoušci byli »Tuonelou« poněkud zklamáni. Mně osobně se deska hodně líbila (a stále líbí) a považuji ji za poněkud nedoceněnou nahrávku Amorphis... I když jsem si už tehdy uvědomoval, že se nebude líbit každému. »Tuonela« rozhodně nebyla dvojkou »Elegy«. Přinesla progresivnější a temnější atmosféru – s náznaky melancholického finského disca.“

Nový přístup však rozhodně neznamenal, že by studiovka u fanoušků propadla. Na Metalreviews uživatel Khelek napsal: „Když jsem se na začátku roku 2000 začal zajímat o metal, Amorphis byli jednou z prvních skupin, která mě opravdu oslovila. »Tuonela« obsahuje několik skladeb, které pomohly formovat můj hudební vkus a otevřely mi dveře k dalším vynikajícím gothic/melodic metalovým formacím jako Katatonia nebo Paradise Lost. Je to určitě jedno z nejlepších alb, které parta vytvořila poté, co se odpoutala od deathmetalového základu a začala se orientovat na melodičtější a progresivně znějící styl. Míchají tu prvky folku, death metalu a gotiky – jen málo uskupení něco takového dokáže a navíc vytvoří skutečně silné album. Amorphis se to ale povedlo.“

Po vydání Tuonely přišly další změny v sestavě. Po rozpadu Kyyria se Santeri stal plnohodnotným členem a baskytaristu Oppu, který v roce 2000 odešel kvůli hudebním neshodám a rodinným závazkům, nahradil další bývalý člen Kyyria – Niclas Etelävuori. Ten s Amorphis hned vyrazil na jejich třetí turné po Spojených státech.

10. května 2000 vydali Amorphis ke svému desátému výročí výběrovku Story, a poté už se začalo pomalu pracovat na novém materiálu.

Chladný konec roku mezi říjnem a prosincem strávila Amorphis ve Finnvox Studios v Helsinkách natáčením dalšího alba, které pod názvem Am Universum vyšlo 23. února ve Finsku a 3. dubna 2001 ve zbytku světa. Šlo bezesporu o experimentální počin a doposud nejpsychedeličtější dílo skupiny, které kladlo větší důraz na klávesy a saxofon, o které se postaral Sakari Kukko. Příznivce death metalových počátků samozřejmě novinka nadchnout nemohla, pro otevřenější posluchače však znamenala další hudební hostinu.

Krys na metalbite.com napsal: „Abych řekl pravdu, jejich předchozí album »Tuonela« mě příliš nenadchlo a přinejmenším jsem měl o jednu z nejlepších kapel, které kdy hrály metal, trochu obavy. A jaké to bylo překvapení! Připravte se na to, že to může být jedno z nejlepších alb tohoto roku.

Než vám o této novince něco řeknu, musíme se ale zastavit u definice hudebního stylu zvaného 'metal'. Pokud je to hudební styl s těžkou, zkreslenou kytarou, řvoucím vokálem a dunícími bicími, pak to tento opus rozhodně není, ale prosím, ještě neodcházejte. Pokud jste fanoušky Amorphis nebo hudby obecně, čeká vás dosud nejvášnivější a nejucelenější dílo těchto mimořádně talentovaných chlapíků.

Jak jsem na základě předchozího vydání očekával, vokály jsou nyní z 99 % čisté. A to 1 % znamená spíše emotivní vykřičník než metalový growl. Aniž bych se příliš pouštěl do popisu hlasu Pasiho Koskinena, mohu s klidem říci, že ještě nikdy nebyl tak emotivní a angažovaný. Člověk má skoro pocit, že věci, o kterých zpívá, jsou mu tak blízké, až to skoro bolí.

Hudební vrstva je prostě výjimečná. Zvuk, harmonie nebo celková atmosféra jsou mimořádně dobře zkomponované a zůstanou vám v hlavě několik dní. Kytaristé Esa Holopainen a Tomi Koivusaari nám dopřávají neomezené množství skvělých riffů, které v kombinaci se syntezátorovými efekty Santeriho Kallia a jeho téměř klasicky znějícími Hammondovými varhanami ze 70. let vytvářejí něco tak jedinečného a krásného pro lidské ucho, až je to skoro děsivé. A to není všechno – session saxofonista Sakari Kukko, který mimochodem na tomto albu hraje téměř hlavní roli, přináší asi nejlépe znějící saxofonové pasáže, jaké jsem kdy slyšel. A když k tomu přidáme dokonale temně rozevlátou rytmickou sekci nového baskytaristy Niclase Etelävuoriho a bicí Pekky Kasariho, ani nezačnu vybírat nejlepší skladby, protože neslyším žádnou slabou.“

V roce 2002 se soubor kromě několika ojedinělých koncertů po Evropě podílel také na soundtracku k filmu Menolippu Mombasaan. Objednanou skladbou byla coververze finského popového hitu "Kuusamo" z roku 1976 a v současnosti je to stále jediná píseň skupiny v jejím rodném jazyce.

Významnou událostí toho roku se pak stal návrat původního bubeníka Jana Rechbergera, poté co se Pekka Kasari rozhodl odejít, aby se mohl více věnovat rodině.

Zvenku snad vypadalo všechno v pořádku, ale uskupení v té době i přes dosavadní hudební úspěchy paradoxně prožívalo nejtemnější období své kariéry, a náladě nepřidalo ani ukončení smlouvy s Relapse Records. Pomalu sice začaly vznikat skladby na další desku a Amorphis také uzavřeli novou smlouvu s EMI Finland, respektive s její podznačkou Virgin, ale ani to nezabránilo první vážné krizi.

Ještě v témže roce, v listopadu, začala sestava ve vlastní produkci nahrávat album Far from the Sun, které vydavatelství Virgin uvedlo na trh v květnu 2003 (o měsíc později pak Relapse vydali svou poslední desku s Amorphis, retrospektivní Chapters, jehož součástí bylo DVD s videoklipy od "Black Winter Day" po "Alone").

Americké vydání bylo zabaleno v slipcase a obsahovalo pět bonusových skladeb a videoklip ke skladbě "Evil Inside". Píseň "Darkrooms" byla bonusovou také pro japonské vydání. V Evropě byla deska znovu vydána v roce 2008 společností Nuclear Blast; tato nová verze obsahovala všechny bonusy, které byly dříve k dispozici pouze na americké edici, a měla také nový obal.

Temná nálada v sestavě nijak nepřispěla tvůrčímu procesu a novinka se dočkala spíše vlažného přijetí. Wade Kergan z Allmusic napsal: „Posluchače, kterým se »Am Universum« zdálo příliš požitkářské a jazzové, potěší, že »Far from the Sun« je ve srovnání s ním uhlazený rocker.

Ve svých nejlepších letech Amorphis vytesali ze stavebních kamenů finských lidových melodií skvělé, kroutící se metalové riffy, a v tom pokračují i zde; vynikají skladby jako "Planetary Misfortune", "Far From the Sun" a "Higher Ground". Jak se však Amorphis vzdalují svým zběsilým deathmetalovým kořenům a přibližují se mainstreamovému hard rocku, což se jim plně podařilo na »Elegy« a méně na »Tuonela« a »Am Universum«, ztrácejí hledačský náboj, díky němuž byla jejich alba když ne vždy uspokojivá, tak alespoň zajímavá.

Předchozí vrcholy – black/death na »Karelian Isthmus«, těžká, doomová klasika »Tales From the Thousand Lakes« a dokonce i progresivní, klávesová vybroušenost »Elegy« – to vše byly známky růstu, rozšiřující definici toho, co Amorphis jako kapela mohou zvládnout.

»Far from the Sun«, jakkoli dobře provedené a řemeslně zvládnuté, je dalším krokem ke známému středu. Ještě dál od slunce a Amorphis pravděpodobně uvadnou a zaniknou.“

Další ranou, která ale paradoxně soubor zřejmě zachránila od rozpadu, byl v roce 2004 odchod zpěváka Pasiho Koskinena, jenž Amorphis opustil po devíti letech a čtyřech albech. Esa Holopainen k tomu později podotkl: „Pasi opustil kapelu a my jsme ukončili smlouvu s EMI. Doba to byla tak temná, že už to nemělo smysl. Žádná smlouva, žádný zpěvák, poslední album bylo mírně řečeno slabé... Když jsem se bavil s lidmi, které jsem znal i neznal o kapele, připadalo mi, že je jim nás tak trochu líto. Shodou okolností v té době začínali Nightwish, Children of Bodom a spousta dalších finských kapel zažívat boom a člověk je sledoval s takovým tím pocitem 'to by byla skvělá zábava vyrazit na takové turné'.“

Přichází Tomi Joutsen (2005 - 2016)

Pak se ale věci začaly pomalu obracet k lepšímu. „O ukončení činnosti Amorphis se přímo nemluvilo, ale určitě to mnoha lidem vrtalo hlavou,“ vypráví Esa, „pak jsme začali vážně uvažovat o vydání instrumentálního alba, pokud bychom neměli vokalistu. Nakonec jsme to neudělali, protože díky několika zvratům jsme našli skvělého zpěváka v Tomi Joutsenovi. Byl velkým fanouškem starého materiálu Amorphis, což mělo nejspíš podvědomý vliv na to, že jsme zase začali psát nějaké těžší písně.

Poté jsem kontaktoval šéfa Nuclear Blast Markuse Staigera a požádal ho o novou smlouvu. Odpověděl mi, že je to samozřejmé. Zároveň se manažerem kapely stal Jouni Markkanen, Nino Laurenne nahrávacím inženýrem, Marko Hietala producentem písní, Mikko Karmila mix-inženýrem, Travis Smith inženýrem a tak dále. Najednou se začaly dít dobré věci.“

Při hledání nového hlasu obdrželi Amorphis více než sto demo nahrávek od potenciálních zpěváků, ale žádný z nich nesplňoval požadavky na nového frontmana. Nakonec se díky osobním kontaktům dostal na konkurz Tomi Joutsen, který se ukázal být tím pravým a v roce 2005 se stal jejich novým zpěvákem. Joutsen, známý především díky spolupráci s gotickým metalovým uskupením Sinisthra, nabádal ostatní členy, aby se na dalším albu vrátili k používání kontrastních vokálních stylů, a s jeho příchodem také vstoupila na scénu nejstabilnější sestava souboru v jeho historii.

Jeho první studiovka s formací, Eclipse, vyšla v roce 2006. Měla dobré ohlasy kritiky a zaznamenala i komerční úspěch; někteří kritici ji označili za návrat do formy a ve Finsku poprvé v historii získala zlatou certifikaci, protože se jí prodalo přes 15 000 kusů. Nahrávku si Amorphis produkovali sami, i když se zpěvy pomáhal také basák Nightwish Marko Hietala, který si na ní střihl i pár vokálů. K singlům "House of Sleep" a "The Smoke" byly natočeny videoklipy.

Texty písní opět čerpaly z finské mytologie a vznikly na základě divadelní hry inspirované legendou o Kullervovi (vyprávěné v Kalevale), kterou v roce 1982 napsal finský básník a dramatik Paavo Haavikko.

Jak už bylo řečeno, recenzenti tentokrát hodnotili nahrávku vesměs pozitivně, jako návrat ke staré formě. V Metal Storm recenzent KwonVerge napsal: „Po vydání alba »Far From The Sun« se Pasi Koskinen rozhodl soubor opustit a mnoho jejich fanoušků se zdálo být zklamaných z toho, že za mikrofonem Amorphis už nestojí on. Co se týče mě, jakožto dlouholetého fanouška, tak jsem toto rozhodnutí vnímal jako něco velmi pozitivního a správný krok pro uskupení po velkém osobním zklamání z »Far From The Sun«. K posílení mého názoru na nové období Amorphis, které se pomalu rozjíždělo, zbývalo už jen zjistit, jak nový zpěvák zní, a konečně být svědkem jejich zbrusu nového alba »Eclipse«.

»Eclipse« je pro jejich zvuk mírným krokem vpřed a je pro renomovanou finskou formaci opravdu silným návratem. Chvílemi by se mohlo zdát, že nejde o nic nového, jen o nahrávku pohybující se ve standardních zvukových mantinelech Amorphis, vydanou s cílem znovu získat svůj trůn. Při pozorném poslechu nicméně zjistíte, že se skupina tentokrát snaží nabídnout něco trochu jiného. Jednak se jí daří udržet si svou identitu, ale také projevuje vůli posunout se zvukově dál, což bude asi zřejmější až od další desky, protože »Eclipse« vnímám jako počin, na kterém si Amorphis s novým zpěvákem testují své síly, shromažďují všechny své dobré prvky (nádech »Tuonela« je intenzivní) a snaží se nabídnout i některé nové.“

Nový zpěvák Tomi Joutsen je charismatický interpret, který sice asi nemá nejosobitější hlas na světě, ale zpívat umí skvěle a úžasně obléká texty do svých vokálních linek. Představte si hlas ležící někde mezi Ville Laihialou ze Sentenced a Pasi Koskinenem a pochopíte, co mám na mysli. K tomu, jak nový zpěvák zní, není co dodat a i přes nedostatek originality je prostě emotivní a když musí, tak se do toho dokáže i pěkně opřít! Objevuje se i několik growlů, což dělá celou interpretaci pozitivně afektovanější.

Lehce orientální odkaz na tradiční finský zvuk, který Amorphis vždy měli, je zde opět přítomen, zejména díky kytarovým a klávesovým pasážím, a je jedním z těch prvků, které dělají jejich zvuk tak krásným, jedinečným a rozpoznatelným. Klávesové melodie jsou prostě báječné, ať už znějí experimentálně a psychedelicky, navozují zasněný pocit vznášející se ve vzduchu, nebo jen dotváří atmosféru tu a tam nápaditými pasážemi. O klavírních pasážích není třeba mluvit, ty mluví samy za sebe svým emotivním a inspirativním zvukem, čímž celou estetiku ještě více zkřehčují.

Kytary jsou těžké, přičemž kytarová práce je dobře provedená a nápady promyšlené, přesně v duchu Amorphis. Nemluvě o inspirativních sólech, zejména o tom skvělém v "Under a Soil and Black Stone" a o krásných akordech akustické kytary. K rytmické sekci musím říct jen to, že svou roli interpretuje tím nejvhodnějším a neomylným způsobem.“

»Eclipse« je nahrávka, kterou by si měl poslechnout každý fanoušek Amorphis. Je těžká, emotivní, inspirativní a vezme vás na cestu někam na sever, tam, kde se tisíce jezer topí ve svých nekonečných vodách.

Hned po nástupu Joutsena vystoupili Amorphis pod názvem Amorjens, aby s novou posilou odehráli alespoň jeden koncert ve Finsku. První německé turné k dlouhohrajícímu albu pak proběhlo pod hlavičkou Neckbreaker's Ball, mimo jiné s Hypocrisy a Soilwork. Následovaly koncerty a festivalová vystoupení po celé Evropě, přičemž po celou dobu tvořili nový materiál pro následovníka úspěšné studiovky.

3. září 2007 vyšla další deska Silent Waters, která ve Finsku podruhé získala zlatou certifikaci a poprvé v historii souboru byla nahrána ve stejném obsazení jako ta předchozí. Texty se držely osvědčeného schématu a šlo o anglické překlady finských básní básníka Pekky Kainulainena, napsaných na základě postavy Lemminkäinena z Kalevaly.

Esa Holopainen k albu řekl: „»Silent Waters« vyšel pouhý rok a půl po »Eclipse«. Produkční tým, který jsme našli na předchozí nahrávce, zůstal stejný, ale došlo k několika změnám: nastoupil Pekka Kainulainen a začal pro nás psát texty. Vycházely z povídek o Lemminkäinenovi, ale byly Pekkovým vlastním výtvorem. Když nám o něm Tomi vyprávěl, okamžitě jsme si uvědomili, že Pekka je stejný umělec, který například vesloval na dřevěné lodi uprostřed helsinského Kauppatori. Takže ano, tenhle chlapík má evidentně dobrou náladu!“

Eduardo Rivadavia na Allmusic pak nový počin zhodnotil následovně: „Kdo říká, že už nikdy nenajdete cestu domů? Finští Amorphis začali testovat pravdivost této odvěké věty v roce 2005, kdy jejich album »Eclipse« přerušilo roky bezohledného žánrového vývoje, shrnulo množství stylů ze všech období dlouhé kariéry skupiny a spojilo je do jediné, většinou uspokojivé směsi. Experiment Amorphis s minulostí se také časově shodoval s příchodem nového zpěváka Tomiho Joutsena, což některé vedlo ke spekulacím, že odcházející Pasi Koskinen měl na předchozím směřování kapely velký podíl, a možná se to potvrdilo, když se na následujícím počinu »Silent Waters« z roku 2007 kapela opět vydala cestou filozofie všezahrnující hudby. A tak si posluchači na jedné straně mohou dopřát deathmetalovou dávku díky příspěvkům kytaristy (a původního zpěváka) Tomiho Koivusaariho ve stylu Cookie Monster v "The White Swan" a v ohromujícím úvodním tandemu "Weaving the Incantation" a "A Servant" (s pozoruhodně strhujícím kytarovým sólem), nebo zažít retro kvazirepliky folk/deathových »Tales from the Thousand Lakes« v téměř strašidelně autentické "Shaman" a čistě akustické "Enigma".

Na druhou stranu mohou zažít několik příkladů ("I of Crimson Blood", "Her Alone", "Black River" a titulní skladba) novějších výprav Amorphis do měkčích a progresivních sfér, kde se Joutsenův jemný chraplák často dělí o pozornost s majestátními motivy pianisty Santena Kallia. A konečně, aby to bylo zajímavé, divoká karta "Towards and Against" mísí ozvěny elektroniky s poloindustriálními kytarovými texturami, disko-metalovým beatem (pravděpodobně okopírovaným od hitparádových krajanů Nightwish) a hrdelními i čistými vokály, což je skutečně hlavu otáčející hybrid. Nakonec je zřejmé, že »Silent Waters« postrádá stejnou tvůrčí soudržnost, jakou vykazovala většina předchozích alb skupiny, ale je také pravda, že jeho strategie 'univerzální velikosti pro všechny' dokáže reprezentovat více z mnoha 'morfů' v dlouhé existenci Amorphis, než by si kdokoli myslel.“

Na podporu Silent Waters poté Amorphis zahájili své třetí turné po Severní Americe spolu s předskokany Samael a Virgin Black.

V listopadu 2008 Amorphis nastoupili do Sonic Pump Studios, aby začali nahrávat své deváté album. Prvním zveřejněným výsledkem jejich práce byl singl "Silver Bride", který vyšel 22. dubna 2009 pouze ve Finsku a umístil se na prvním místě. 11. května měl pak premiéru i jeho videoklip.

Samotná deska Skyforger vyšla ve Finsku 27. května 2009, v Evropě o dva dny později a ve Spojených státech 16. června. Druhý singl "From the Heaven of My Heart" následoval 30. října. Nahrávka pokračovala v předchozích prodejních úspěších a 7. července 2011 získala ve Finsku zlatou certifikaci, čímž se stala třetím zlatým albem Amorphis v řadě.

Kromě běžné edice vyšlo Skyforger také v limitovaném digipacku, který obsahoval bonusovou skladbu "Godlike Machine". Tato verze zpočátku vyvolala kontroverze kvůli kolísání úrovně zvuku během skladeb "My Sun" a "Skyforger", ale Nuclear Blast později problém napravil příslibem náhradních CD.

Stejně jako na předchozí studiovce jsou texty na Skyforger anglickými překlady finských básní založených na Kalevale, které napsal Pekka Kainulainen. Na rozdíl od předchozích dvou alb jsou však spojeny do několika různých epizod, vyprávěných z pohledu jediné postavy. V tomto smyslu se jedná o návrat k Tales from the Thousand Lakes, které rovněž přinášely příběhy z různých částí Kalevaly. Zatímco dvě předchozí nahrávky se soustředily na vypravěče Kullerva, respektive Lemminkäinena, zde je ústřední postavou Ilmarinen.

Zvuk alba byl nejčastěji popisován jako výrazně melodický death metal (pokud ho tak ještě lze označit), s vlivy progresivního, power a folk metalu. Extrémní prvky jsou omezeny na minimum, a přestože se nahrávka po většinu času valí vpřed s agresivní silou, nikdy nezní vyloženě krutě. Ať už je Skyforger chápán jako melodický death metal, nebo jako prog/power/folkmetalový výlet s trochou growlu, Amorphis mohou být právem hrdí na to, čeho na této desce dosáhli. Deska navíc získala ocenění Metal Storm Award 2009 za nejlepší heavy metalové album.

Během turné na podporu Skyforger natočili Amorphis 20. listopadu 2009 koncert v Club Teatria ve finském Oulu pro své vůbec první živé DVD. To vyšlo 25. června 2010 spolu s dalším vystoupením ze Summer Breeze Open Air 2009 a dokumentem Tales from the 20 Years jako součást CD/DVD setu Forging the Land of Thousand Lakes.

Zhruba ve stejné době požádal Nuclear Blast formaci, zda by nepřišla s nějakou kompilací. Amorphis se nakonec rozhodli pro netradiční řešení a 15. září 2010 vydali Magic & Mayhem - Tales from the Early Years, které obsahuje přepracované verze tuctu skladeb z prvních tří desek s upravenými aranžemi, lepší zvukovou kvalitou a v současné sestavě kapely. Bonusem je coververze skladby "Light My Fire" od The Doors. Většinu vokálů zde obstarává Tomi Joutsen, ale poprvé od roku 1997 se objevují také hlasy Tomiho Koivusaariho. Během následného turné si skupina na pódiu krátce zahrála i s Pasi Koskinenem a dalšími bývalými členy, včetně klávesisty Kima Rantaly, aby připomněli starší písně.

30. září 2010 oznámila společnost Nuclear Blast, že Amorphis začali pracovat na novém albu a 24. ledna 2011 kapela prozradila, že nahrávání je téměř hotové, až na vokály, které budou dokončeny u producenta Marko Hietaly. Dne 11. dubna 2011 kapela na své stránce na Facebooku představila první singl "You I Need", který byl ve Finsku digitálně vydán 20. dubna a v ostatních zemích 22. dubna. Začátkem následujícího měsíce hudební uskupení zveřejnilo i další novou píseň "My Enemy", opět na Facebooku.

O čtyři měsíce později, 27. května 2011 v Evropě a 7. června ve Spojených státech vyšlo album The Beginning of Times, jehož obal vytvořil dlouholetý spolupracovník kapely Travis Smith. Stejně jako předchozí nahrávky byla i novinka koncepčním dílem, jehož ústřední postavou je tentokrát polobůh Väinämöinen, kterého kapela popisuje jako 'ikonického hrdinu finské mytologie'. The Beginning of Times mělo silný prodejní debutový týden, když se umístilo na 1. místě finské albové hitparády a na 16. místě německé Media Control Charts.

V profesionální recenzi pro PopMatters Adrien Begrand album pochválil a zašel tak daleko, že prohlásil, že Amorphis v současné sestavě nikdy nezněli lépe, a album popsal jako uhlazenou, stylovou směs death metalu a melodického hard rocku. Pozitivní byly i amatérské recenze, Craig Hartranft z DangerDog například prohlásil, že The Beginning of Times zachycuje Amorphis ve velké formě, kdy dělají přesně to, co umí nejlépe.

I přes dobré ohlasy se ale Esa Holopainen do oslavných řečí zrovna nepouštěl a jeho pohled byl překvapivě kritičtější: „ »The Beginning of Times« bylo opět natočeno se stejným produkčním týmem, ale vzduch už začínal vykazovat známky mírného ochlazení a písňový materiál nebyl úplně nejostřejší. Ke všemu měla deska téměř hodinu, což bylo zjevně příliš. Sice jsme znovu absolvovali náročné turné a album se setkalo s dobrým ohlasem, ale o něčem vypovídá, že dnes v našem koncertním setu nejsou z »The Beginning of Times« žádné písně. To nahrávka byla koncem jedné éry.“

V srpnu 2012 Amorphis oznámili, že následující měsíc začnou ve studiích Petrax v Hollole a v 5K Studios v Helsinkách nahrávat nové album, které produkoval a mixoval Peter Tägtgren, jež dříve spolupracoval mimo jiné s Children of Bodom, Celtic Frost a Dimmu Borgir a ten k nahrávání přistoupil poněkud odlišným způsobem. Jak poznamenal Tomi Koivusaari, kapela byla zpočátku překvapena zejména tím, jak Tägtgren upřednostnil kytary vůči klávesám. Basák Niclas Etelävuori zase použil pětistrunnou baskytaru, která byla naladěna o celý stupeň níže.

Ohledně procesu psaní a nahrávání kytarista Esa Holopainen prohlásil: „ Při propagaci alba The Beginning of Times jsme začali mít pocit, že když se nás lidé ptali na studiový proces a na to, jak písně vznikaly, podávali jsme stále stejná vysvětlení. Přestože hudba byla velmi silná, proces tvorby nenabízel žádná překvapení. Rozhodli jsme se proto změnit vzorec pro tvorbu. Padaly návrhy na producenty a na mysl přišel známý pán Hypocrisy/Pain Peter Tägtgren. Už před lety říkal, že bychom jednou mohli udělat společné album. Nyní nás přidání nového rozměru do procesu vývoje inspirovalo k tomu, abychom se na náš materiál zaměřili ještě více. Písně jsou nesmírně silné, bombastické a lebku rvoucí.“

Proběhly i další inovace. Texty písní na předchozím albu vyprávěly příběh Väinämöinena, a když už po takové ultimátní postavě Kalevaly nebylo moc co říct, začal Kainulainen psát texty spíš na základě vlastních nápadů, které se ale do značné míry shodovaly s duchem Amorphis. Hlavní hrdina jeho příběhu dostane při narození špatné karty a prochází tak životem jako bezvýznamný outsider. Díky nehodě pak ale po prožité krizi objevuje spojení se svými vnitřními silami a je k němu vyslán průvodce z jiného času a místa. Dostává šanci chopit se vlastního života a změnit svůj osud. V minulosti Karelianského Finska nachází svůj vlastní duchovní kmen a tím i sílu zvrátit osudový běh svého života. Koivusaari dále vysvětlil, že kapela potřebovala udělat i další změny, aby si udržela svou inspiraci. Pro nahrávání si například vybrala klidné místo na venkově, což podle něj vedlo k charakteristické atmosféře.

Album Circle vyšlo 19. dubna 2013 v Evropě a 30. dubna v Severní Americe. Tomi Joutsen o něm řekl: „»Circle« představuje integritu. Kdysi, když bylo o čem mluvit, sedávali mudrci v kruhu. Ne každý byl pozván, aby se k nim připojil. Ale v tomto příběhu byl hlavní hrdina pozván mezi kruh mudrců.“

V červnu pak začal obvyklý kolotoč vystoupení k podpoře nového alba, nejprve na letních evropských festivalech, mimo jiné taky na Brutal Assault v Jaroměři. Po nich následovaly dva koncerty v Austrálii, dva v Japonsku a návrat zpět do Evropy, kde bylo posléze po další dávce koncertů turné 8. prosince ve Stockholmu ukončeno.

V srpnu 2014 Amorphis na svých webových stránkách a prostřednictvím sociálních médií oznámili, že odehrají několik speciálních koncertů k 20. výročí vydání desky Tales from the Thousand Lakes, na kterých zazní celé album. Vystoupení zahrnovala festivaly jako Wacken Open Air, Maryland Deathfest a 70000 Tons of Metal a mnoho dalších.

Na začátku roku 2015 začala kapela připravovat nové písně a 4. března bylo oznámeno, že začne v dubnu s producentem Jensem Bogrenem nahrávat ve studiu Fascination Street Studio ve švédském Örebro novou desku, přičemž datum vydání bylo stanoveno na září 2015. Autorem textů by měl být opět Pekka Kainulainen, který řekl: „ Stejně jako 'Kalevala' jsou to popisy přírodních jevů, ročních období a lidské mysli. Opakující se situace, v nichž se střídá naděje a nejistota. Pokusy získat radu od vyšších sil. Básně samy o sobě netvoří ucelený příběh, ale spojuje je určité téma. Žijeme pod rudým mrakem a opět nás tíží čas."

Dvanácté studiové album Amorphis Under the Red Cloud vyšlo podle plánu 4. září 2015 u společnosti Nuclear Blast a po vydání se setkalo s příznivým ohlasem kritiky. V recenzi časopisu Cryptic Rock bylo hodnoceno jako více zaměřené na melodii než předchozí nahrávky, a s větší rozmanitostí nástrojů, což více odpovídalo tvorbě kapely před rokem 2012. Skladba "The Four Wise Ones" byla popsána jako 'instantní klasika, čistý melodický death metal ve své nejlepší podobě.' Debutovalo na 144. místě žebříčku Billboard 200 a v prvním týdnu se ho v USA prodalo 1 600 kusů.

Po jeho vydání následovalo rozsáhlé světové turné, které začalo koncerty v domovském Finsku na letních festivalech a v listopadu 2015 pak pokračovalo s Nightwish a Arch Enemy v dalších částech Evropy. V roce 2015 odehráli Amorphis 64 koncertů, v tom následujícím pak přidali dalších 36. Turné k Under the Red Cloud skončilo v sobotu 23. září v The Circus v Helsinkách. V neděli si kapela vzala volno a v pondělí začala předprodukční fáze prací na další desce.

Návrat ztraceného syna (2017 - současnost)

22. února 2018 Amorphis oznámili, že dokončili nahrávání svého třináctého studiového počinu Queen of Time. 23. března vyšel první singl "The Bee", samotná nahrávka pak vstoupila na trh 18. května pod Nuclear Blast Records. Na jeho nahrávání se už podílel bývalý baskytarista kapely Olli-Pekka 'Oppu' Laine, který nahradil dlouholetého baskytaristu Niclase Etelävuoriho, jenž odešel koncem dubna 2017 po severoamerickém turné kvůli neshodám s managementem kapely. Poprvé od desky Tales from the Thousand Lakes tak na nahrávce hráli všichni původní členové kapely společně. Producentem byl opět Jens Bogren, který byl popsán jako 'opravdový bratr ducha'.

K Niclasově odchodu Esa poznamenal: „ Byli jsme na cestách téměř nepřetržitě! Když je v kapele šest silných chlapů, je někdy nemožné vyhovět všem na 100 %. Někdy se musíte přispůsobit jednomu, jindy druhému. Každý se někdy naštve, ale i v takových chvílích byste měli být schopni vidět širší souvislosti, větší obraz tam někde v pozadí. Jinak dochází ke zbytečnému rozkolu... “

Studiovou nahrávku opět provázely pochvalné recenze. Blabbermouth mimo jiné napsal: „ Podobně jako norští Enslaved i finská metalová legenda Amorphis urazila dlouhou, někdy až podivnou dráhu při hledání cesty z popela svých ohořelých deathmetalových základů. Amorphis byli tak odvážní, že se přiblížili k tomu, aby se stali více progresivními než deathmetalovými (na nahrávce »Far from the Sun« z roku 2003 se ponořili do čistého rocku), přesto obě kapely ve svých posledních dílech našly potřebu poslechnout si své temnější kořeny. V případě Amorphis spolupráce s Jensem Bogrenem, stejným producentem jako u Opeth a Amon Amarth znamená, že jejich hledání progrese dosáhlo vrcholu s místy bombastickou a často znamenitou »Queen of Time«.

... V průběhu předchozí doby bylo běžně slyšet názory, že Amorphis už nejsou tou samou skupinou, která stvořila »Tales from a Thousand Lakes«. Je to samozřejmé, nicméně pokud budeme věci držet v patřičných souvislostech, »Queen of Time« je řemeslně výrazně lepší a má mnohem více odvahy v tom, čeho se snaží dosáhnout. Nejdrsnější řev Tomiho Joutsena je po lžičkách krmen bohatými progovými lahůdkami kapely a potvrzuje jeho podmanivou vokální stránku. Nazvěme to uhrančivou pozdní odpovědí kapely na »In Times« od Enslaved.“

Následovaly dva roky koncertování s více než sto vystoupeními, ve kterých Amorphis kromě křižování Evropy se Soilwork, Jinjer a Nailed to Obscurity a koncertů v Mexiku a Brazílii, podnikli také další rozsáhlé turné po Kanadě a USA s Delain a Anneke van Giersbergen. Na přelomu května a června vystoupili také na Metalfest Open Air 2019 v plzeňském Lochotíně.

Dne 24. února 2022 vydali Amorphis své čtrnácté studiové počiny Halo, kterým si připomněli třicáté výročí od vydání debutové desky The Karelian Isthmus z roku 1992. Během nahrávání se skupina potýkala s různými komplikacemi souvisejícími s pandemií Covid-19. Nahrávka je také více kytarová a 'těžší' než Queen of Time.

Nová porce hudby byla fanoušky i kritikou přijata dobře, ve Finsku se deska, která nadále silně čerpá z finského folklóru a obsahuje odkazy na Tuonelu, podsvětní říši finské a estonské mytologie umístila na předních příčkách hitparád a v mnoha dalších zemích v top 10. Počínaje březnem 2022 pak byly ke dvěma písním z nahrávky ("The Moon" a "On the Dark Waters") postupně vydány také videoklipy.

Kritici už tradičně nahrávku chválili. Louder o ní napsal: „ Amorphis jsou v posledních třech dekádách tak chvályhodně konzistentní, že nepřekvapí, že jejich čtrnáctý studiový počin je další pecka. »Halo« se drží zavedeného vzorce, ale málokdy zněli Fini tak inspirováni jeho tvůrčími možnostmi jako zde.

Stejně jako každá deska Amorphis v tomto století nemá ani »Halo« žádná znatelná slabá místa a každá poslední skladba přináší alespoň jednu strhující dávku folkově laděné melodické euforie. A aby toho nebylo málo, závěrečná "My Name Is Night" je možná nejkrásnější písní, jakou kdy kapela napsala.“

Krátce po vydání nahrávky, v polovině dubna, odstartovalo další turné po USA a Kanadě s kapelami Uada, Sylvaine a Hoaxed, na které v červnu navázala vystoupení na pódiích evropských festivalů. Amorphis opět nezapomněli na Českou republiku a v červenci navštívili také Masters of Rock ve Vizovicích. Po zbytek roku pak brázdili evropská pódia s Eluveitie, Dark Tranquiliity a Nailed to Obscurity. Následující rok 2023 byl z koncertního hlediska poněkud klidnější a omezil se na 16 vystoupení pouze po Evropě.

Ve dnech 16. - 17. srpna 2024 Amorphis opět navštívili Českou republiku v rámci Rock Castle Festival 2024, který se konal v Moravském Krumlově.