Heavy Metal
Popis
Heavy metal nebo pouze metal je druh rockové hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. a 70. let v Anglii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových kapelách, které kombinováním blues rocku, psychedelického rocku a acid rocku vytvořily nový hudební styl, který byl charakteristický hlasitým, mohutným zvukem, silovými bicími a zkreslenými kytarami. Podle serveru Allmusic je ze všech nespočetných forem rock and rollu, heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje monoho různých variací heavy metalu, ale skoro všechny se opírají o hlučné, zkreslené kytary, opakující se riffy a jednoduché, důrazné tempo.
V roce 1968 byli založeny tři nejznámější kapely, které pomalu začaly proklesťovat cestu novému žánru, Led Zeppelin, Deep Purple a především Black Sabbath. I když jejich dravá hudba začala prakticky ihned oslovovat široké publikum, kritici se jim často vysmívali a vytýkali jim nemuzikálnost.
Po té co tyto kapely stanovily základní pravidla, upravilo několik amerických kapel během 70. let heavy metal do přístupnějších forem. Objevil se syrový shock rock v podání skupin Alice Cooper a Kiss, do blues zarostlý heavy rock Aerosmith a divoký party rock Van Halen, založený na honosné a precizní kytarové hře. V polovině 70. let pomohli Judas Priest urychlit vývoj žánru tím, že odhodili většinu bluesového vlivu, zatímco Motörhead přidali dravost punku se stále větším důrazem na rychlost. Koncem sedmdesátých let v jejich duchu pokračovaly kapely Nové vlny britského heavy metalu jako Iron Maiden a Saxon. Už od svých počátků měl heavy metal obrovskou základnu fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti či metláci.
V polovině osmdesátých let se i díky nové hudební stanici MTV dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe nebo Bon Jovi, spadající do popem ovlivněného žánru glam metalu. Naproti tomu se v undergroundu vytvořily extrémnější a agresivnější styly. Kapely jako Metallica, Slayer, Anthrax nebo Megadeth přinesly do hlavního proudu thrash metal, zatímco ostatní styly, jako byl zvolna se probouzející death metal a black metal, zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získaly ohlas nové styly jako Nu metal (mající prvky funku a hip hopu) a metalcore (v kterém se spojuje extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly opět posunuly hranice žánru.
Pojem heavy metal je možné chápat v několika významech:
1. v původním smyslu je možné pojem heavy metal používat jako synonymum pro hard rock
2. v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminací bluesového vlivu
3. v širším smyslu představuje heavy metal (nebo zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; v tomto článku je pojem heavy metal používán právě v tomto smyslu
Základní znaky
Mezi běžné charakteristiky metalu patří hlasité zkreslené kytary, úderné rytmy, hutný zvuk bicích a živelné vokály. Některé styly ale mají své vlastní charakteristické znaky. Jon Pareles, kritik New York Times, píše: „Ve spletitém světě populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku - méně symfonickou, méně bluesovou a více nakloněnou šoumenství a hrubé síle.“
V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň i instrumentalista. Postupem času se začaly více používat i klávesové nástroje, ale nejdůležitější je zkreslený kytarový zvuk, který prý není výsledkem inovace, ale omezených možností doby. Mezi prvnímí metalovými skupinami byly oblíbené ohlušující, zkreslené Hammondovy varhany a občas i mellotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradili elektronické klávesové syntezátory. V dnešní době se syntezátory používají hlavně ve stylech jako je progresivní metal, power metal a symfonický metal, ale svoje uplatnění najdou i v jiných metalových subžánrech. Některé metalové kapely si oblíbily prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty.
Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary hrála v dějinách žánru podstatnou úlohu. Pří hře na kytaru se často využívá společně s elektronkovým zesilovačem ještě takzvaný 'pedálový efekt' , čím se vytvoří silný a hutný heavy (těžký) zvuk. U klasického heavy metalu kytaristé preferují gain na střední úrovni, bez nadměrného zkreslení předzesilovače nebo pedálu, aby hudbu udrželi otevřenější a vzdušnější; kytarový aparát je zesílen natolik, aby vytvořil charakteristický 'punch and grind' (úderný a nabroušený) zvuk. Thrash metalový kytarový zvuk má více nabité střední frekvence a úzce komprimovaný zvuk s více basovými frekvencemi.
Ústřední a neoodělitelnou složkou heavy metalu jsou složitá sóla a riffy. Většina heavy metalových písní obsahuje alespoň jedno kytarové sólo, které je základním prostředkem, kterým kytarista vyjadřuje svoji virtuozitu. Hráči na kytaru hojně využívají hru trsátkem, tapping (klepání na struny) a jiné pokročilé techniky, umožňující razantní hru. Výjimkami jsou nu metalové a grindcoreové kapely, které mají tendenci kytarová sóla vynechávat.
U rytmických kytarových partů je 'heavy crounch' (těžký křupavý) zvuk často tvořený technikou 'palm muting', při které jsou struny nad kobylkou tlumeny hranou dlaně. Toto ztlumení vytváří ostřejší a přesnější zvuk a zdůrazňuje basový spodek. V druhé polovině 70. let začaly některé skupiny kvůli hutnějšímu zvuku hrávat se dvěma kytaristy. Přední místo mezi nimi zaujímají Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si dva nebo i tři kytaristi mezi sebou dělí funkce sólové a rytmické kytary.
Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obyčejně dostává do konfliktu s tradiční rolí 'frontmena' nebo s rolí zpěváka jako lídra kapely, čím mezi nimi vzniká napětí, které má za následek přátelské soupeření. V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový zvuk kapely. Vzhledem k tomu, že kořeny metalu sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se při zpěvu city dávaly jasně najevo, čím se dosahuje autenticita projevu.
Kritik Simon Frith tvrdí, že tón hlasu metalového zpěváka má přednost před obsahem textu. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu: operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplák Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metalliky, přímočaré vřískavé a vrčivé vokály Tomase Lindberga z At the Gates nebo flegmatické ďábelské vokály black metalových zpěváků, jako je třeba Attila Csihar z kapely Mayhem.
Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický těžký zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od 'pedálového tónu' (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. 'licky' (krátké fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar.
Metaloví basisté někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. V některých stylech, jako například v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí overdrive pedálu, který dodává tónu baskytary hutnější a více komprimovaný zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem. Některé kapely berou basu jako sólový nástroj, což je přístup popularizovaný Cliffem Burtonem z kapely Metallica v první polovině 80. let, který kladl důraz na basová sóla a použití akordů při hraní na basu. Dalším výrazným basovým instrumentalistou je Les Claypool z kapel Blind Illusion a Primus. Lemmy z Motörhead často hrál své basové linky v power akordech a se zkresleným zvukem.
Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasité rytmické zvukové stěny využitím trojitého efektu - rychlosti, energie a preciznosti. Vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy hodně komplikované skladby. Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. 'cymbal choke', která spočívá v utlumení činelů rukou.
Heavymetalová souprava bicích je obvykle o mnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, virbl (malý buben), hi-hat činel, činely crash a ride) se hojně používají dva kopáky (basové bubny), přídavné tom-tomy, množství dalších činelů (splash činely, china a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce, gongy, octobany, rototomy, wood blocky a další.
Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je silná intenzita zvuku – 'zvukový masakr', jak jej charakterizuje Deena Weinsteinová. Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu mluví jako o smyslovém ekvivalentu války. Kráčejíce ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako například Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak řekl jejich kytarista Dickie Peterson: „Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku.“
Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: „Když se bavíme o jejich vlivu, tak se na vrub kapely počítá především neúměrná hlasitost“ To samé tvrdí taky Weinsteinová, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a u heavy metalu je hlavní zvuková energie, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol vtáhnout posluchače do zvuku a poskytnout mu injekci mladistvé živosti. Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudodokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou 'až na jedenáct'.
Hudební jazyk
Rytmus a tempo - Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických doprovodů a melodických figur zvaných riffy, které způsobují 'chytlavost' písní. Tempo v raném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti. Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanitá tempa. Metalová tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlá tempa, tzv. 'blast beaty' (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu).
Harmonie - Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané 'palm muting' (struny nad kobylkou jsou tlumeny hranou dlaně). Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou power akordy (silové akordy). Z technického hlediska je power akord poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhlo plnějšího zvuku. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu. Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat.
Typické harmonické vztahy - Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón.
Modální harmonie - V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus. To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a bII (například I-bII-I, I-bII-III, anebo I-bII-VII).
| Judas Priest | "Breaking the Law" | (hlavní riff I-VI-VII) |
| Iron Maiden | "Hallowed Be Thy Name" | (hlavní riff I-VI-VII) |
| Accept | "Princess of the Dawn" | (hlavní riff I-VI-VII) |
| Mercyful Fate | "Gypsy" | (hlavní riff I-bII-I-VI-V) |
| Megadeth | "Symphony of Destruction" | (hlavní riff bII-I) |
| Sodom | "Remember the Fallen" | (intro + hlavní riff, na konci fr. kadence: I-bII-III) |
Tritonus a chromatika - Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí. Tritón, neboli zvětšená kvarta, je hudební interval obsahující tři celé tóny, který nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu, povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali 'diabolus in musica'. Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco 'ďábelského'. V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně "Black Sabbath".
Pedálový tón - V heavy metalu se jako harmonický základ hojně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk. Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D. Jinými slovy, jednoduchý basový tón, nejčastěji nízké tóny E nebo A, se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně "You've Got Another Thing Comin'" od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy.
Vliv vážné hudby - Podle Roberta Walsera ovlivňují heavy metal, kromě blues a R&B, ve velké míře už od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem klasická hudba. Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristé, kteří se věnovali rovněž studiu klasické (vážné) hudby. Osvojením a adaptováním předloh z klasické hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu. Většina hudebních prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu.
Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z klasické hudby. Během 80. let se kytaristé Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami, načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio a Tony MacAlpine. Kytarista Wolf Hoffmann se mimo hraní ve skupině Accept věnuje i přearanžování klasických skladeb do metalové podoby.
I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli klasické hudby, heavy metal na ni přímo nenavazuje. Klasická a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností; klasická hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že analýza populární hudby často ukáže vliv uměleckých tradic. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by ale mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od umělecké hudby. Výpůjčky heavy metalu z klasické hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky klasické hudby.
Vizuální stránka
Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystupování na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, nicméně jen zřídkakdy přednější než hudební tvorba. Z každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal je z hlediska umělecké formy velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco obraz má vizuální podobu a symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální.
Některé rané heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead, Slipknot či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Nejlépe je na tom s vizuálním efektem skupina Lordi (skupina je výborná jak hudebně tak vzhledově). Od počátku formování heavy metalu provází určitý styl oblékání, úpravy těla, make-upu a účesu i komunitu fanoušků, kterým se říká metalheads nebo headbangers (česky metalisti). Zatímco se styl od 70. let do dnešních dob změnil, některé klíčové prvky vzhledu zůstaly konstantní, například černé oblečení, dlouhé vlasy a kožené bundy.
Dlouhé vlasy jsou, podle Weinsteinové, nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy. Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma, tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu. V devadesátých letech začalo být v kurzu i nošení krátkého účesu, piercingu nebo tetování. Příznivci extremních odnoží nosili různé náramky a opasky s hroty či hřebíky.
Blackmetaloví umělci často vystupují oblečení v černém, s vojenskými botami, nábojnicovými pásy, s náramky s hroty a obrácenými kříži nebo pentagramy na podporu svých protikřesťanských a protináboženských postojů. Naproti tomu nejvýraznějším rysem zůstává 'corpse paint' (mrtvolné líčení) – černobílý make-up (občas smíšený s pravou nebo falešnou krví), který se používá na vytvoření mrtvolného vzhledu. V 80. letech začaly některé kapely nosit spandex. Ostatní způsoby oblékání zahrnují džínové nebo kožené vesty nebo bundy s nášivkami a logy, trička s názvy kapel a špičaté náramky. Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími oblíbenou metalovou kapelu.
Počátky - Způsob oblékání spojený s heavy metalem má své kořeny v motorkářských, rockerských a kožených subkulturách (leather subculture). Móda zahrnuje prvky jako jsou kožené bundy, bojové boty, opasky s cvočky, vysoké basketbalové boty (běžnější u oldschoolových metalistů), modré nebo černé džíny, maskovací kalhoty a šortky a džínové bundy nebo vesty, často zdobené odznaky, špendlíky a nášivkami. Stejně jako u motorkářů se i zde vyskytuje fascinace germánskými obrazy, například Železným křížem.
Odlišné aspekty heavy metalové módy lze připsat různým kapelám, ale kapela, která má největší zásluhu na revoluci ve vzhledu, byli Judas Priest, především jejich zpěvák Rob Halford. Halford měl na jevišti kožený kostým již v roce 1978, aby ladil s propagací alba Killing Machine (v USA mělo název Hell Bent for Leather). V rozhovoru z roku 1998 Halford mluvil o kožené subkultuře jako své inspiraci pro tento vzhled. Halford mohl být tím, kdo popularizoval kožené oblečení, ale kytarista K.K. Downing chtěl vzhled, který by více vyhovoval hudbě, kterou vytvářeli. Začal na pódiu nosit zdobené kožené oblečení a brzy ho následoval zbytek kapely. To je krásně vidět na živých koncertních nahrávkách z roku 1978. Downing je jediný, kdo na pódiu vystupuje s černou koženou bundu s hroty.
Netrvalo dlouho a ostatní skupiny si tento způsob oblékáni přivlastnily. Původní zpěvák skupiny Iron Maiden Paul Di'Anno začal nosit kožené bundy a náramky s hroty. Motörhead, kteří od počátku vyznávali tento způsob oblékání, jej později inovovali pomocí nábojnicových pásů. Saxon ve stejné době představili spandex. Tato móda byla obzvláště oblíbená u stoupenců hnutí New wave of British heavy metal (NWOBHM) na počátku 80. let a vyvolala v této době oživení metalu. Kožené oblečení s hroty bylo v dalších variantách rozšířeno o nošení bojových bot, opasků, rukavic a náramků s hroty a podobně.
Další vlivy - Styl oblékání v metalu byl inspirován stejně rozmanitýmy vlivy, jako v případě inspirace hudební. Právě z tohoto propojení různých dílčích stylů oblečení a hudebních vlivů lze někdy určit konkrétní hudební vkus člověka jednoduše z jeho celkového vzhledu.
Vliv moderního vojenského oblečení a války ve Vietnamu je často vidět u thrash metalových kapel, přičemž členové thrash metalových kapel z 80. let jako Metallica, Destruction a Megadeth měli na jevišti kolem pasu nábojnicové pásy (je pravděpodobné, že thrashmetalové kapely převzaly nápad nosit nábojnicový pás od kapel NWOBHM, jako je Motörhead, kteří ho od svého založení začlenili jako součást své estetiky, protože mnoho thrashmetalových kapel v 80. letech bylo ovlivněno Motörhead). Tento styl je často spojen s punk-metalem a anti-fashion, nebo hardcore punkovou scénou, protože zmíněný styl odráží podobné postoje. Bývalý zpěvák německé heavymetalové skupiny Accept, Udo Dirkschneider, také přispěl k propagaci vojenského oblečení tím, že od roku 1982 měla na sobě vojenské kalhoty a byl považován za prvního heavy metalového hudebníka, který je nosil.
Fanoušci glam metalu mají často dlouhé nebo velmi dlouhé, natupírované vlasy a jsou oblečeni do spandexu nebo kůže. Mohou také používat (i když ne nutně) nějaký make-up (rtěnky, oční stíny, tonální krémy atd.). Skupiny, které hrají v žánru glam metalu, mohou používat extravagantní barvy i u nástrojů a dalšího vybavení, například růžové kytary, mikrofonní stojany s leopardím nebo hedvábným šátkem (ke stojanu mikrofonu mohou být připojeny různé atributy, ale většinou byly vidět pouze šály s leopardím potiskem) nebo pomalované bicí soupravy (nejen v glam metalu).
V metalové hudbě se také silně odrážejí obrazy a hodnoty historické keltské, saské, vikingské a rytířské kultury (například u Blind Guardian), které dopad na každodenní módu a zejména na koncertní projev metalových umělců. Nezávislost, mužnost a válečnická čest jsou mezi metalisty extrémně populární, stejně jako odmítání současné konzumní a metrosexuální kultury. Fanoušci folk metalu, viking metalu, black metalu a power metalu mají často dlouhé husté vlasy a vousy připomínající vikingské, saské nebo keltské válečníky a nosí přívěsky jako je Thorovo kladivo a další pohanské symboly. Na jevišti, při focení a v hudebních videích je pro kapely těchto žánrů, jako jsou Turisas a Moonsorrow, velmi běžné, že nosí drátěnou košili, zvířecí kůže, válečné líčení a další bitevní potřeby s temného středověku.
Hojně rozšířený, hlavně mezi black metalovými skupinami je corpse paint, styl černobílého líčení. Často se skládá z bílé vrstvy pokrývající tvář osoby s černými detaily nahoře, často ve tvaru křížů nebo stínů kolem očí. Skupiny jako Cradle of Filth a Kiss uvedly, že se to zrodilo jako pocta časným němým černobílým hororům. Ještě před Kiss, kteří na líčení postavili svou hudební kariéru, ale začal s tímto vizuálním prvkem experimentovat zakladatel shock rocku Alice Cooper. Další ranným příkladem líčení je King Diamond ze kupiny Mercyful Fate. Fanoušci black metalu také nosí kozí bradky, celočerné oblečení, kožené bundy (někdy s našitými černými a bílými pruhy), hroty, šperky, piercing do obličeje a těžké boty.
Fanoušci a hudebníci power metalu, jako je Rhapsody of Fire, často nosí oblečení připomínající renesanci a středověk, včetně těsných černých nebo hnědých kožených kalhot a triček s širokými rukávy a knoflíky různých barev. Snímky bardů, zpěváků i rytířů jsou oblíbenou součástí power metalové módy.
Některé kapely a fanoušci stoner metalu začleňují retro vzhled - džíny do zvonu, čelenky a kravaty nebo barevné košile inspirované psychedelickým rockem 60. a 70. let a kulturou konopí.
Nu metalová móda zahrnuje pytlovité kalhoty, šortky (půjčené z hip hopové kultury), ostříhané vlasy nebo dredy a spoustu doplňků.
Naproti tomu deathmetalisti se oblékají celkem jednoduše, neoddělitelnou součástí mnohých z nich jsou tepláky nebo šortky a vytahané tričko. Protože mnoho death metalových kapel pocházelo z Floridy, byl tento šatník zesměšňovaný evropskými metalovými puritány jako móda pro důchodce.
Heavy metalová subkultura
Popis - Fanoušci heavy metalové hudby si vytvořili vlastní subkulturu, která zahrnuje více než jen pouhé ocenění hudebního stylu. Fanoušci potvrzují své členství v subkultuře nebo scéně tím, že se účastní metalových koncertů (aktivita, která je v subkultuře považována za ústřední), nakupují alba, ve většině případů si nechávají narůst dlouhé vlasy, nosí bundy nebo vesty z kůže nebo z džínoviny, ozdobené nášivkami a dalšími heavy metalovými prvky. Od začátku 80. let k tomu patří i přispívání do metalových publikací.
Někteří kritici a hudebníci tvrdí, že subkultura do značné míry netoleruje jiné hudební žánry. Metalová scéna, stejně jako rocková scéna obecně, je spojena s alkoholem, tabákem a užíváním drog, stejně jako s jízdou na motocyklech a hojně rozšířeným tetováním. I když existují písně, které oslavují pití, kouření, užívání drog, hazardní hry, tetování a párty celkově, existuje také mnoho písní, které před nebezpečím alkoholu, tabáku, hazardních her a drogových závislostí varují. Metalová fanouškovská základna byla v 70. letech tradičně bílá a mužská, od 80. let se o tento styl začalo zajímat více fanynek a postupně začal narůstat také počet muzikantek. Popularita metalu a zájem o něj v poslední době vzrostl také mezi afroameričany a dalšími skupinami po celé planetě.
Nomenklatura - Fanoušci heavy metalu se nazývají řadou různých jmen - metalhead, headbanger (česky metalista, metalák, metlák), hesher, mosher a heavy, přičemž výraz thrasher se používá pouze pro fanoušky thrash metalové hudby, která se začala odlišovat koncem 80. let od jiných stylů metalu. Zatímco výše spousta názvůy se liší časem a regionálním rozdělením, headbanger a metalhead jsou všeobecně přijímány jako označení fanoušků nebo samotné subkultury.
Subkultura - Fanoušci heavy metalu vytvořili 'odcizenou subkulturu' s vlastními pravidly pro dosažení autenticity v rámci skupiny. Deena Weinsteinová v knize Heavy Metal: Hudba a její kultura tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům. Fanoušci metalu vytvořili vylučující komunitu mládeže, která byla charakteristická a odstrkovaná z většinové společnosti. Scéna heavy metalu vyvinula silně mužskou komunitu se sdílenými hodnotami, normami a chováním.
'Kód autenticity' je ústředním bodem metalové subkultury; tento kodex vyžaduje, aby se kapely nepodbízely komerci, nesnažily se o rádiové hity, a aby se celkově nezaprodaly. Metalový kodex také zahrnuje odpor proti zavedené autoritě a oddělitelnost od zbytku společnosti. Fanoušci očekávají, že být metalovým muzikantem zahrnuje úplnou oddanost hudbě a hlubokou loajalitu vůči subkultuře mládeže, která kolem ní vyrostla; metalový muzikant musí být idealizovaným představitelem subkultury.
Metalové publikum se skládá zejména z pracujících bělochů mužského pohlaví (v britském hrabství West Midlands a státech USA: New York, Kalifornie a Washington byl metal většinou hudbou 'dělnické mládeže'). Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo 'tvrdého jádra' subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče. K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na webové stránky.
Metalové časopisy pomáhají členům subkultury spojit se, najít informace a hodnocení kapel a alb a vyjádřit svou solidaritu. Dlouhé vlasy, kožené bundy a nášivky pomáhají povzbudit pocit identifikace v rámci subkultury. Weinsteinová ale konstatuje, že ne všichni fanoušci metalu jsou viditelnými členy subkultury heavy metalu. Někteří fanoušci metalu mohou mít krátké vlasy a být oblečení v běžném oblečení.
Pravost - V hudebních subkulturách heavy metalu a punku je pravost základní hodnotou. Termín 'pozér' se používá k popisu osoby, která obvykle předstírá, že je něčím, čím není a přijímá vzhled a styl oblečení metalové scény bez skutečného porozumění její kultuře a hudbě. Kniha Jeffreyho Arnetta z roku 1996 Metalheads: Heavy Metal Music and Adolescent Alienation tvrdí, že subkultura heavy metalu rozděluje členy do dvou kategorií tím, že je přijímá jako autentické metalisty nebo odmítá jako falešné pozéry.
Termín 'zaprodanec' začali fanoušci heavy metalu používat v 80. letech 20. století k označení kapel, které proměnily heavy metal na rockovou hudbu vhodnou pro rádia (např. glam metal). Článek Rona Quintany o rané historii kapely Metallica tvrdí, že když se kluci pokoušeli na začátku 80. let najít místo v L.A. metalové scéně, americké hard-rockové scéně dominovaly maximálně upravené, hladce vyleštěné kapely jako Styx, Journey a REO Speedwagon. V létě 82 předskakovala Metallica skupinám Saxon, Krokus a Y&T v zapadlých losangeleských klubech jako The Concert Factory, a dokonce i ve školní tělocvičně, ve snaze hrát svou hudbu a získat si publikum v zemi, kde vládli pozéři a kde se vše rychlé a těžké ignorovalo. Tvrdí, že to Metallice komplikovalo její prosazení a když se jim tedy v září naskytla příležitost připojit se k putovnímu promo turné Metal Massacre, chopili se příležitosti. Metallica ani publikum ale nebyli zdaleka připraveni na to, co se stalo, když poprvé předskakovali Bitch v San Franciscu. Dočkali se tak okamžitého, veskrze pozitivního ohlasu, že se tam v říjnu a listopadu vrátili a nakonec se rozhodli, že se tam v roce 1983 přestěhují.
Podobně jsou někdy v metalových kruzích kritizovány křesťanské metalové kapely. Někteří stoupenci extrémního metalu tvrdí, že přilnavost kapel ke křesťanské církvi je ukazatelem členství v zavedené autoritě, což činí z křesťanských kapel pózery a je v rozporu s kodexem heavy metalu. Někteří zastánci naopak argumentují, že osobní víra by měla být v metalu tolerována. Několik norských black metalových kapel vyhrožovalo křesťanským umělcům nebo věřícím násilím (a v extrémně vzácných případech ho uskutečnili), což se projevilo počátkem 90. let pálení, kostelů ve Skandinávii.
Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby, což je vizuálně efektní především když má člověk dlouhé vlasy. Fanoušci také často dělají rukou gesto tvořené pěstí s nataženým ukazováčkem a malíčkem. Toto gesto, známé pod názvy 'ďáblovy rohy', 'metalová pěst' nebo 'paroháč' zpopularizoval zpěvák Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Tvrdil, že tento symbol jeho italská babička používala k odhánění zlého oka (které je v Itálii známé jako malocchio). Gene Simmons ze skupiny KISS ale tvrdí, že to byl on, kdo poprvé udělal toto gesto během koncertu.
Další pohled na vznik populárního gesta přinesl Geezer Butler z Black Sabath ve své knize Into the Void, v kapitole popisující obrození kapely s novým zpěvákem: „... Ronnieho však stále zneklidňovala jedna věc: když na něj dav dělal viktorky, očekával, že je bude dělat taky. Ronnimu to však bylo proti srsti, protože to byla Ozzyho poznávací značka. Po druhém koncertě se mě Ronnie zeptal: „Nevadilo by ti, kdybych místo viktorek dělal to co ty?“. Tím měl na mysli 'ďáblovy rohy, znamení vztyčeným ukazovákem a malíkem, který jsem dělal už od šedesátých let, hlavně při písni "Black Sabbath". Dal jsem mu k tomu požehnání a ďáblovy rohy se staly nedílnou součástí jeho projevu. Brzy se z nich stala jeho 'poznávací značka', což mi vyhovovalo.“
Znamení se vyskytuje také na zadní straně obalu alba Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls vydaného v roce 1969 u Mercury Records chicagskou psychedelicko-okultní rockovou kapelou Coven. Podle příspěvku Dawsonové na Facebooku používala toto znamení již koncem roku 1967, kdy Coven začínali, k čemuž zveřejnila fotografii, na níž toto znamení dává na pódiu.
Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným 'tancem' posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (anglicky 'air guitar'). Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a na některých koncertech i pogo.
Nesnášenlivost s jinou hudbou - V roce 1985 mluvil o netoleranci k jiné hudbě uvnitř metalové subkultury hudební kritik Molly Meldrum v australské hudební televizní show Countdown. Pozoroval zde sekce, které prostě milují heavy metal, a vlastně nemají rádi nic jiného. Frontman Queen Freddie Mercury, host programu, ochotně souhlasil s Meldrumovým názorem a namítl, že jeho komentáře jsou 'velmi pravdivé'. Pokud jde o odpor vůči jiným žánrům, pozorovaný u některých fanoušků heavy metalu, Merkury tvrdil, že to je jejich problém.
V rozhovoru z roku 2011, frontman Sepultury Derrick Green řekl: „Zjistil jsem, že spousta lidí může být velmi uzavřená - chtějí poslouchat metal a nic jiného, ale to není můj případ. Mám rád heavy styl, ale nerad bych se do takové škatulky dostal a byl v ní uvězněn.“ V tom samém roce bubeník Anthrax Charlie Benante připustil, že členové subkultury heavy metalu nejsou nejotevřeněji smýšlející lidé, pokud jde o hudbu.
V časopise Ultimate Guitar v roce 2013 uvedli, že fanoušci thrash metalu projevovali nenávist k Megadeth za to, že se na albu Super Collider (2013) vydali na více rockově orientované hudební území. Zpěvák Dave Mustaine uvedl, že jejich nepřátelství bylo dané neochotou přijmout jiné žánry a nemělo nic společného s Megadeth nebo s velikostí kapely a její hudby; také argumentoval tím, že označování hudebních fanoušků přispělo k jejich neschopnosti ocenit jiné druhy hudby. V témže roce také frontman Opeth Mikael Akerfeldt tvrdil, že většina členů subkultury je odolná vůči hudebnímu vývoji umělců v rámci metalového žánru, přičemž uvádí, že pro tyto posluchače se nezdá být jejich vývoj tak důležitý. Dodal: „Myslím, že většina metalových fanoušků chce jenom to, aby jim doručili jejich 'Happy Meal'. Opravdu nechtějí vědět nic o tom, co dostávají. Na chvíli jsem si myslel, že metal je otevřenější, ale mýlil jsem se.“
Novináři psali o odmítavém postoji mnoha metalových fanoušků. MetalReviews.com publikoval článek z roku 2004 s názvem Pravda, skutečný Metalhead: Selektivní intelekt nebo úzkoprsý bastard? Spoluautor se přiznal, že je skutečně obtěžován řadou úzkoprsých metalových bratrů a sester. Critic Ryan Howe napsal v roce 2013 pro časopis Sound and Motion otevřený dopis britským metalovým fanouškům, z nichž mnozí se znechuceně vyjádřili o Avenged Sevenfold - jejíž hudbu považovali za příliš měkou na to, aby se kvalifikovali jako hvězdy populární metalové akce Download Festival. Howe popsal kritiky jako 'úzkostlivé' a vyzval je, aby se zúčastnili setu Avenged Sevenfold a byli připraveni na změnu svých názorů.
Navzdory všeobecnému nedostatku ocenění jiných hudebních žánrů, mohou někteří fanoušci a hudebníci vyznávat hlubokou oddanost žánrům, které často nemají s metalovou hudbou nic společného. Například, Fenriz z Darkthrone je také známý jako techno DJ, a Kirk Hammett z Metalliky byl viděn s tričkem s post-punkovou gotickou kapelou Sisters of Mercy v hudebním videu pro "Whereever I May Roam". Ted Kirkpatrick, vedoucí skupiny Tourniquet, je velkým obdivovatelem klasických mistrů. Někteří fanoušci metalové hudby mají také rádi punkrock, zejména hardcore punkovou scénu, která pomohla inspirovat extrémní metalové subžánry dokonce se s nimi i spojila ve stylech jako je crossover thrash, grindcore a newyorská hardcore scéna. Přestože mezi punks a metalheads v minulosti panovala velká rivalita.
Termín metalový elitář je někdy používán fanoušky heavy metalu a hudebníky aby odlišili členy subkultury, kteří projevují izolované, výlučné nebo přísně konzervativní postoje od zdánlivě otevřenějších. Elitářské postoje jsou spojovány zejména s fanoušky a hudebníky black metalu. Zatímco termín 'kovové elitářství' je obvykle používán pejorativně, elitářství je občas bráněno členy subkultury jako prostředek k izolaci heavy metalu, aby se zabránilo jeho zaprodání se.
Etymologie
Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování 'heavy metal' (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele The Soft Machine (Hebká mašinka, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá jako synonymum pro návykové drogy: „Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou“. Inspirováni Burroughsovými romány použily tento výraz Hapshashe a Colored Coat v názvu alba s undergroundovou hudbou Human Host a Heavy Metal Kids, což je zřejmě jeho prvním použití tohoto termínu v souvislosti s hudbou. Frázi později připomenula kritička Sandy Pearlmanová, která tento termín použila v popisu hudby kapely The Byrds na jejich albu The Notorious Byrd Brothers (1968).
Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem 'heavy' se popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru, 'metal' označuje těžké duševní rozpoložení. V slangu beatniků se výraz heavy' ve významu 'vážný' používal už nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k 'tvrdé hudbě' (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutové album Iron Butterfly, vydané začátkem roku 1968, bylo pojmenováno Heavy.
První zdokumentované použití výrazu 'heavy metal' v textu se objevilo v tom samém roce v písni "Born to Be Wild" od skupiny Steppenwolf, poukazujíc na motocykl: „I like smoke and lightning / Heavy metal thunder / Racin' with the wind / And the feelin' that I'm under.” (Mám rád dým a blesk / burácení těžkého kovu / závody s větrem / a pocit, že podléhám).
Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 Chas Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad Rock and Roll, který vysílala televizní stanice PBS. Řekl, že heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe, a tvrdí, že autor opisoval hru Jimiho Hendrixe jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes. Hodnověrnost tohoto tvrzení je ovšem sporná.
První zdokumentované použití výrazu v rockové kritice se objevuje v recenzi magazínu Crawdaddy od Sandy Pearlmanové z února 1967 na album Rolling Stones Got Live If You Want It (1966), i když spíše jako popis zvuku než jako žánr. Další se objevuje v čísle Rolling Stone z 11. května 1968, kde Barry Gifford psal o albu A Long Time Comin od americké kapely Electric Flag: „Nikdo, kdo v posledních letech poslouchal Mika Bloomfielda, ať už mluvil nebo hrál, to nemohl očekávat. Toto je nová soulová hudba, syntéza bílého blues a heavy metalu.“ V lednu 1970 Lucian K. Truscott IV, který recenzoval album Led Zeppelin II pro Village Voice, popsal jejich zvuk jako 'těžký' a srovnával jej s Blue Cheer a Vanilla Fudge.
První zdokumentované použití výrazu 'heavy metal' jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse, když 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: „Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byly špatné… ale v podstatě stojí za hovno.“ Jejich eponymní třetí album charakterizoval jako nic nového pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které nikdo ani nezakopne.
V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: „Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky.“ Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz 'heavy metal', když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath. V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal víceméně automaticky v hanlivém smyslu. V roce 1979 charakterizova hudební kritik John Rockwell z New York Times styl, jež nazýval 'heavy metal rock' jako brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi, a v jiném článku jako rokenrol dovedený do krajnosti a oblíbený u bílých výrostků.
Termín 'Downer rock', vytvořený bubeníkem Black Sabbath Billem Wardem, byl jedním z prvních termínů používaných k popisu tohoto stylu hudby a byl aplikován na skupiny jako Black Sabbath a Bloodrock. Časopis Classic Rock popsal downer rock jako kulturu točící se kolem používání quaaludes (droga) a pití vína. Později by byl tento termín nahrazen výrazem 'heavy metal'. Dříve, než se heavy metal částečně vynořil z těžkého psychedelického rocku, známého také jako acid rock, se pojem 'acid rock' často zaměňoval s pojmy 'heavy metal' a 'hard rock'. Acid rock obecně popisuje těžký, tvrdý nebo surový psychedelický rock. Muzikolog Steve Waksman uvedl, že rozdíl mezi acid rockem, hard rockem a heavy metalem může být v určitém okamžiku víc než jemný, zatímco perkusionista John Beck definoval acid rock jako synonymum pro hard rock a heavy metal.
Pojmy 'heavy metal' a 'hard rock' často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly. Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: „Aerosmith, kapela proslulá svým agresivním hardrockovým stylem založeným na blues, patří mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let.“ V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmith, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako heavy metal. Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely.
