Blue Öyster Cult vznikli v roce 1967 jako Soft White Underbelly (pod tímto názvem band příležitostně vystupoval v 70. a 80. letech na malých klubových koncertech ve Spojených státech a Velké Británii) ve společném domě na univerzitě Stony Brook na Long Islandu. Všechno začalo, když rockový kritik Sandy Pearlman zaslechl jam session, kterou tvořil spolužák ze Stony Brook Donald Roeser a jeho přátelé. Pearlman se nabídl, že se stane manažerem a tvůrčím partnerem formace, což hudebníci s nadšením přijali. Původní složení tvořili kytarista Roeser, bubeník Albert Bouchard, klávesista Allen Lanier, zpěváci Jeff Kagel (aka Krishna Das) a Les Braunstein a baskytarista Andrew Winters.

V říjnu 1967 Blue Öyster Cult poprvé vystoupili jako doprovodná parta Steva Noonana v tělocvičně Stony Brook University, přičemž koncert objednal Pearlman. Název bandu pochází z popisu Winstona Churchilla, který označil Itálii za "měkký podbřišek Osy". Pearlman byl pro Blue Öyster Cult zásadní – dokázal jim zajistit koncerty a nahrávací smlouvy s firmami Elektra a Columbia a poskytl jim své básně, které použili jako texty mnoha písní, včetně "Astronomy". Textař Richard Meltzer, rovněž student Stony Brook University, přispíval texty od jejich začátků až po poslední studiovou nahrávku. V roce 1968 se parta nastěhovala do svého prvního společného domu v Thomastonu v oblasti Great Neck ve státě New York a nahrála materiál pro společnost Elektra Records.

Braunstein odehrál svůj poslední koncert jako zpěvák Soft White Underbelly na jaře 1969. Jeho odchod vedl Elektru k rozhodnutí odložit nahrávky pořízené s jeho vokály.

Eric Bloom byl původně najat jako akustický inženýr, ale nakonec se stal hlavním zpěvákem a nahradil Braunsteina díky sérii tří nepravděpodobných náhod. Jednou z nich bylo, že se Lanier rozhodl připojit k Bloomovi na cestě na koncert na severu státu, kde strávil noc s Bloomovými bývalými kolegy z vysoké školy a poslechl si staré nahrávky jeho vokálního projevu. Díky tomu byla Bloomovi nabídnuta role zpěváka Soft White Underbelly. Špatná recenze koncertu ve Fillmore East v roce 1969 však přiměla Pearlmana změnit jméno – nejprve na Oaxaca, poté na Stalk-Forrest Group. Pearlman rovněž přidělil členům umělecká jména – 'Jesse Python' pro Erica Blooma, 'Andy Panda' pro Andyho Winterse, 'Prince Omega' pro Alberta Boucharda a 'La Verne' pro Allena Laniera. Pouze Buck Dharma si ponechal své vlastní.

Skupina pro Elektru nahrála ještě jednu desku, ale nakonec u Elektra Records vyšel pouze singl "What Is Quicksand?" (a to pouze v promo edici 300 kusů). St. Cecilia: The Elektra Recordings vyšla až v roce 2001 u Rhino Handmade Records. Na St. Cecilia: The Elektra Recordings zpíval Bloom jako hlavní vokalista, ale v několika skladbách převzal hlavní vokály i Roeser – tento model sdílení zpěvů zůstal charakteristickým rysem Blue Öyster Cult po celou jejich kariéru. Pod Bloomovým vedením se Soft White Underbelly a Stalk-Forrest Group staly domácími formacemi Stony Brook University, kde si získaly solidní popularitu.

Po několika dalších dočasných názvech, včetně Santos Sisters, se v roce 1971 sestava ustálila na názvu Blue Öyster Cult. Newyorský producent, skladatel a autor znělek David Lucas viděl Blue Öyster Cult vystupovat, pozval je do svého studia Warehouse a produkoval čtyři demosnímky. S nimi se Pearlmanovi podařilo zajistit přejmenovanému souboru další konkurz u Columbia Records. Clive Davis byl nahrávkami nadšený a podepsal s nimi smlouvu. První studiovku pak Lucas nahrál a produkoval ve svém osmistopém studiu. Krátce poté opustil kapelu Andy Winters a nahradil ho Joe Bouchard, bratr Alberta.

První koncertní album On Your Feet or on Your Knees (1975) zaznamenalo větší úspěch a získalo zlatou desku. Jeho úspěch poskytl Blue Öyster Cult více času na přípravu další studiovky. Členové si pořídili domácí nahrávací zařízení a pořídili demosnímky pro nové skladby.

Následující studiové album Agents of Fortune (1976), opět produkované Davidem Lucasem, se stalo prvním platinovým počinem kapely. Obsahovalo průlomový singl "(Don't Fear) The Reaper", který se vyšplhal na 12. příčku hitparády Billboard a stal se klasikou hard rocku. Mezi další výrazné skladby patřily "(This Ain't) The Summer of Love", "E.T.I. (Extra-Terrestrial Intelligence)" a "The Revenge of Vera Gemini". Díky domácím demosnímkům byla tvorba více individuální – na rozdíl od dřívějších desek zde zcela chyběla vzájemná spolupráce členů. Přestože album stále neslo typické hardrockové znaky kapely a ponuré texty, skladby měly konvenčnější strukturu a produkce byla uhlazenější. Poprvé a zároveň naposledy se na albu objevily hlavní vokály všech pěti členů – Allen Lanier zpíval "True Confessions", Albert Bouchard tři skladby, Joe Bouchard a Donald Roeser po jedné a Eric Bloom vedl pouze čtyři z deseti písní.

Během turné kapela obohatila svou světelnou show o lasery, čímž se stala jednou z prvních skupin, které tuto technologii při živých vystoupeních používaly.

Další studiovka Spectres (1977) přinesla hit "Godzilla" a stala se jedním z nejprodávanějších alb skupiny. Obsahovala i známé skladby jako "I Love the Night" a "Goin' Through the Motions". Přesta nedosáhla platinového statusu a prodalo se jí méně než předchozího Agents of Fortune. Desku charakterizovala ještě uhlazenější produkce a pokračující rozdělení hlavních vokálů mezi členy – Allen Lanier tentokrát nezpíval, a i Eric Bloom vedl méně než polovinu písní.

Následovalo živé album Some Enchanted Evening (1978). Ačkoli původní záměr byl vytvořit dvojalbum podobně jako On Your Feet or on Your Knees, vydavatelství Columbia trvalo na zkrácení na jedno LP. I tak se nahrávka stala nejúspěšnějším albem Blue Öyster Cult – prodalo se přes dva miliony kopií. Znovu potvrdila, že přestože studiová tvorba skupiny směřovala k sofistikovanější produkci, na pódiu šlo stále o ryzí hard rock.

Rok 1979 přinesl LP Mirrors, produkované Tomem Wermanem, známým spoluprací s Cheap Trick či Tedem Nugentem. Místo tradičních producentů Sandyho Pearlmana (který se mezitím stal manažerem Black Sabbath) a Murrayho Krugmana sázela kapela na nový přístup a nejlesklejší produkci ve své diskografii. Donald Roeser, autor největších hitů skupiny, se více prosadil jako hlavní zpěvák – vedl čtyři z devíti skladeb. Prodeje však byly spíše zklamáním.

Práce Sandyho Pearlmana pro Black Sabbath vedla k tomu, že na další album byl přizván producent Heaven and Hell Martin Birch. Cultösaurus Erectus (1980) znamenalo návrat ke tvrdšímu zvuku. Ačkoliv se o hlavní vokály dělili bratři Bouchardové a Roeser, většinu skladeb zpíval Bloom. Deska získala pozitivní recenze, ve Velké Británii se vyšplhala až na 12. příčku žebříčku, v USA však nezaznamenala stejný ohlas. Píseň "Black Blade", kterou Bloom napsal s textařem a autorem sci-fi Michaelem Moorcockem, vychází z jeho epické ságy o Elricovi z Melniboné. Kapela podpořila album společným turné s Black Sabbath, které neslo název "Black and Blue".

Birch se ujal produkce i následující desky Fire of Unknown Origin (1981), jež se vyšvihla na 24. příčku Billboard 200 a stala se tak nejúspěšnější studiovkou skupiny. Největším hitem alba byla skladba "Burnin' for You", kterou Roeser napsal s Richardem Meltzerem – původně ji plánoval pro své sólové album Flat Out (1982), ale nakonec se rozhodl ji nabídnout domovské kapele. I přes návrat k tvrdšímu zvuku bylo album protkáno syntezátory a v některých skladbách byl patrný vliv nové vlny. Obsahovalo také fanouškovsky oblíbené kousky jako "Joan Crawford" (inspirovanou knihou a filmem Mommie Dearest) a "Veteran of the Psychic Wars", opět s textem Moorcocka. Některé skladby byly napsány pro animovaný film Heavy Metal, ale nakonec se ve snímku objevila jen "Veteran of the Psychic Wars" – ironicky jako jediná, která pro film původně určena nebyla. Deska znamenala komerční oživení a získala zlatou desku – poprvé od dob Spectres.

Během turné k Fire of Unknown Origin došlo ke konfliktu mezi členy, což vedlo k odchodu bubeníka Alberta Boucharda. Za bicí usedl Rick Downey, jejich dřívější osvětlovač. Tím skončila nejslavnější sestava Blue Öyster Cult.

Po odchodu z Blue Öyster Cult pracoval Albert Bouchard pět let na sólové nahrávce inspirované básní Sandyho Pearlmana "Imaginos". Skupina mezitím vydala své třetí živé album Extraterrestrial Live. Poté se odebrala do studia, kde pod vedením producenta Bruce Fairbairna vznikla deska The Revölution by Night (1983). Po dvou tvrdších počinech se formace vydala směrem k více rádiově přístupnému AOR zvuku. Výsledek měl dílčí úspěch — zejména singl "Shooting Shark", který napsal Donald Roeser s Patti Smith a na baskytaru jej nahrál Randy Jackson. Skladba se dostala na 83. místo hitparády. Bloomova "Take Me Away" se pak hrála na FM stanicích. Přesto zůstala odezva vlažnější a titul nedosáhl na zlatý status, čímž začalo druhé komerční útlumové období kapely. Po turné Rick Downey odešel a Blue Öyster Cult zůstali bez bubeníka.

Skupina se na krátkou dobu znovu spojila s Albertem Bouchardem během kalifornského turné v únoru 1985, známého jako 'Albert Returns Tour'. Tato spolupráce však přinesla další napětí — Bouchard doufal v trvalý návrat, zatímco zbytek ho považoval pouze za dočasnou výpomoc. Po turné odešel, stejně jako klávesista Allen Lanier, a zůstali jen tři původní členové. Fanoušci tomuto období někdy přezdívají '3ÖC'.

Blue Öyster Cult přizvali bubeníka Jimmyho Wilcoxe a klávesistu Tommyho Zvonchecka, aby dokončili Club Ninja. Nahrávka se nesetkala s příznivým ohlasem; z několika skladeb napsaných výhradně externími autory měla jistý úspěch pouze "Dancin' in the Ruins", která se objevila v rádiích a na MTV. Nejvýraznějším autorským příspěvkem členů skupiny byla "Perfect Water", napsaná Donaldem Roeserem a Jimem Carrollem, známým díky knize The Basketball Diaries. Přestože většina kapely dnes desku hodnotí kriticky, Joe Bouchard ji označil za geniální — alespoň co se zmíněné písně týče.

Po turné v Německu odešel i Joe Bouchard. Z klasické sestavy tak zůstali pouze Eric Bloom a Donald Roeser, kvůli čemuž se skupině začalo přezdívat 'Two Öyster Cult'. Baskytaru převzal Jon Rogers, který s nimi dokončil zbytek koncertního turné roku 1986. Poté následovala krátká pauza od koncertování i nahrávání.

Když se Blue Öyster Cult v létě 1987 rozhodli přijmout nabídku na vystoupení v Řecku, kapela se znovu sešla. Wilcox odešel, Zvoncheck byl kvůli vysokým finančním požadavkům propuštěn. Do sestavy se vrátil Allen Lanier, čímž se obnovilo jádro skupiny, doplněné o baskytaristu Rogerse a bubeníka Rona Riddlea.

Columbia Records odmítla vydat projekt Imaginos jako sólové album Alberta Boucharda. Místo toho se rozhodlo, že nahrávka vyjde v roce 1988 pod jménem Blue Öyster Cult, s novými vokály Erica Blooma a Donalda Roesera a přepracovanými kytarovými party, které nahradily většinu původních verzí. I přesto, že Joe Bouchard a Allen Lanier již dříve přispěli některými doprovodnými party, do výsledné verze byli uvedeni všichni původní členové. Přestože Imaginos získal pochvalnou recenzi v časopise Rolling Stone, komerčně propadl a chyběla mu odpovídající podpora labelu. Když CBS Records, mateřskou společnost Columbie, odkoupilo Sony a transformovalo na Sony Music Entertainment, Blue Öyster Cult byli ze stáje společnosti vyřazeni.

Blue Öyster Cult strávili následujících jedenáct let na turné bez vydání nového studiového materiálu. Výjimkou byly dvě čerstvé skladby pro soundtrack k filmu Bad Channels (1992) a kolekce znovu nahraných klasik původní sestavy s názvem Cult Classic, která vyšla v roce 1994. Ačkoliv trojice zakládajících členů zůstala beze změny, rytmická sekce prošla výraznými obměnami. V roce 1991 odešel bubeník Ron Riddle, na jehož postu se postupně vystřídali Chuck Burgi (1991 – 1992, 1992 – 1995, 1996 – 1997), John Miceli (1992, 1995), John O'Reilly (1995 – 1996) a Bobby Rondinelli (1997 – 2004). Baskytarista Jon Rogers odešel v roce 1995 a nahradil ho Danny Miranda.

Koncem 90. let si Blue Öyster Cult zajistili smlouvu s CMC Records (později pohlcenou Sanctuary Records) a pokračovali v intenzivním koncertování. Vydali dvě studiovky: Heaven Forbid (1998) a Curse of the Hidden Mirror (2001). Na obou se podílel spisovatel John Shirley, známý svými kyberpunkovými a hororovými romány. Na první nahrávce hráli převážně Miranda a Burgi, ale v několika skladbách hostoval i původní basák Jon Rogers a v jedné se za bicí posadil Rondinelli, který se ke skupině připojil na sklonku natáčení. Na druhém albu už rytmickou sekci tvořili výhradně Miranda s Rondinellim, a oba se zapojili i do skládání. Oba tituly se však prodávaly jen velmi skromně.

V roce 2002 vyšla další živá nahrávka doprovázená DVD A Long Day's Night, zaznamenaná během jediného koncertu v Chicagu. Podílela se na ní tehdejší sestava: Bloom, Roeser, Lanier, Miranda a Rondinelli. Ačkoli od roku 1997 do roku 2004 panovala personální stabilita, poté nastaly opět změny. V roce 2004 opustil skupinu Rondinelli a jeho místo zaujal Jules Radino. Ve stejném roce odešel i Miranda, aby přijal nabídku hrát s Queen + Paulem Rodgersem jako náhrada za Johna Deacona. Na jeho post nastoupil Richie Castellano, který později příležitostně zastával i roli zpěváka. V roce 2001 vydala reediční odnož Sony/Columbia, Legacy Records, rozšířená vydání prvních čtyř studiových alb Blue Öyster Cult. Tyto verze obsahovaly i dosud nevydané demo snímky, nahrávky ze studiových sessions, živé záznamy (např. z EP Live 72) a materiál z éry Stalk-Forrest Group.

Název Blue Öyster Cult pochází z básně, kterou v 60. letech napsal manažer Sandy Pearlman. Byla součástí jeho poezie "Imaginos", jež se později stala základem pro stejnojmenné album Imaginos (1988). Pearlman vymyslel také dřívější název kapely Soft White Underbelly, inspirovaný Churchillovým označením Itálie během druhé světové války. V jeho poetickém univerzu představoval Blue Öyster Cult tajnou skupinu mimozemšťanů, kteří skrytě ovlivňují dějiny Země. „Zpočátku kapela s názvem váhala, ale nakonec ho přijala a začala připravovat své debutové album,“ vzpomínal Pearlman. V rozhovoru pro britský časopis *ZigZag* z roku 1976 uvedl, že jméno kapely vzniklo jako anagram slov "Cully Stout Beer".