| Původ: | Liverpool, Anglie |
| Aktivní roky: | 1985 - 1996, 2007 - současnost |
| Styl: | Melodický death metal, grindcore |
| Vydavatelé: | Earache, Nuclear Blast, Columbia/Sony, Combat, Relativity |
| Web: | |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Carcass |
CARCASS (česky mršina) je anglická metalová kapela z Liverpoolu, která vznikla v roce 1985. Během své kariéry prošla několika změnami ve složení, jedinými stálými členy zůstali kytarista Bill Steer a baskytarista a zpěvák Jeff Walker. V roce 1996 ukončili činnost a jejich spánek trval až do roku 2007, kdy se skoro celá klasická sestava, bohužel bez původního bubeníka Kena Owena, kterému zdravotní důvody návrat neumožnily, dala zase dohromady. Do dnešní doby (2024) vydala kapela sedm studiových alb, dvě kompilační alba a čtyři EP.
CARCASS jsou považováni za průkopníky dvou extrémních metalových žánrů - grindcore a melodického death metalu. Jejich raná tvorba byla také označována jako 'splatter death metal' nebo 'hardgore' kvůli morbidním textům a hrůzným obalům alb. Jejich v pořadí čtvrté album Heartwork (1993) je však považováno za významný mezník v žánru melodického death metalu. Byli také jednou z mála deathmetalových skupin, které podepsaly smlouvu s velkým vydavatelstvím, přičemž severoamerickou distribuci Heartwork zajišťovala Columbia Records, zatímco tu celosvětovou distribuovala společnost Earache, která vydala všechna alba skupiny až po Swansong (1996).
Základ budoucích Carcass se rodil už v polovině osmdesátých let v podobě školní kapely kytaristy Billa Steera a bubeníka Kena Owena, zaměřené na hraní převzatých písní. Energie této první inkarnace Carcass ale brzy vyšuměla a skupina se rozpadla. Steer se poté připojil ke kapele Disattack, kde se oddával převážně hardcorovému nářezu společně s bubeníkem Middiem, baskytaristou Paulem a zpěvákem Pekem. Po vydání čtyřskladbového dema s názvem A Bomb Drops ... v roce 1986 Paul kapelu opustil a na basu ho nahradil Jeff Walker, dříve kytarista a zpěvák skupiny Electro Hippies. Disattack se poté přejmenovali na Carcass, protože skupina pomalu měnila svou tvář a začala do svého stylu začleňovat více metalových prvků. To si vyžádalo také změnu bubeníka a poskytlo Billovi možnost pozvat do spolku svého starého parťáka Kena Owena. Zpěvák Andrew Pek u kapely zatím zůstal i když si po návštěvě Indie změnil jméno na Sanjiv.
Bill k tomu později v jednom z rozhovorů řekl: „ Bylo to docela temné období! V krátkém čase se událo hodně věcí. Ale jak jsi zmínil, Jeff vzešel z punku a anarchismu a já jsem byl s heavy metalem úplně na druhé straně plotu. V té době jsem neměl žádné politické sklony, protože jsem pocházel z mnohem chráněnějšího prostředí, takže jsme se tak nějak potkali uprostřed, jako mnoho lidí v té době. Stýkal jsem se se staršími kluky, kteří byli pankáči, a ti mě seznámili se svými věcmi a naopak. V té době jsem začal hrát v kapelách, které byly, myslím, tak napůl vážné. Díky zázrakům internetu se Disattack nějak spojil s Carcass, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Carcass byla původně kapela, kterou jsem měl na škole v roce 85. Byl jsem to já, Ken a pár spolužáků. Nevydrželi jsme dlouho, hráli jen pár měsíců a převážně špatné covery. Pak to nějak vyšumělo a já byl požádán, abych se přidal k punkové kapele s těmi staršími kluky, a to byl Disattack. Hrál jsem s nimi pár měsíců a myslím, že nastalo takové zvláštní období, kdy se kluci z Disattacku chtěli věnovat víc metalu. Pak Jeffa vyhodili z jeho kapely Electro Hippies a kluci ho pozvali k nám na basu. Najednou jsem v něm měl spřízněnou duši, protože byl v podobném věku jako já a měl rád podobnou muziku. Tehdy jsme si uvědomili, že bychom vlastně měli udělat novou verzi Carcass a přizvat Kena na bicí. A tak vlastně vznikli Carcass, které dnes lidé znají.“
Přibližně ve stejné době se Bill Steer připojil také k Napalm Death (nahradil Justina Broadricka) a účastnil se nahrávání druhé části jejich debutového alba Scum. Obě strany této významné desky nahrály dvě různé sestavy a nahrávání od sebe dělil přibližně rok; jediným jediným styčným bodem obou variant byl bubeník Mick Harris. Obě strany alba jsou velmi odlišné a společně propojují stylové prvků heavy metalu a punk rocku. Zatímco písně na straně A jsou silně ovlivněny hardcore punkem a anarchopunkem, zpěv a níže laděné kytary na straně B předjímají pozdější vývoj extrémního metalu. Časopis Loudwire album zařadil do seznamu 10 nejlepších metalových alb roku 1987.
V dubnu 1987 Carcass nahráli demo Flesh Ripping Sonic Torment, jedinou nahrávku, na které se podílel zpěvák Sanjiv, který krátce poté odešel; údajně nespokojen s posunem od punku k metalu. O zpěv na debutovém albu Reek of Putrefaction, které se nahrávalo pouhé čtyři dny v Rich Bitch Studios v Birminghamu se tak podělili Walker, Steer i Owen.
Album po zvukové stránce moc dobře nedopadlo, podle kytaristy Billa Steera studiový inženýr nahrávku 'zničil', zejména její bicí stopy. Carcass ale měli k dispozici jen několik hodin mixování, takže museli LP nechat tak jak bylo, aby stihli termín vydání. Když byl master nahrávky poprvé odeslán do výroby, muselo být původní vinylové LP vylisováno s nižší hlasitostí, protože basové frekvence byly tak nízké (někdy dosahovaly až 25 Hz), že hrozilo, že vyšší frekvence nebudou slyšet. Kapela tak byla s výsledkem 'všechno, jen ne spokojená'.
Po vydání se album Reek of Putrefaction přesto umístilo na 6. místě britské hitparády Indie Chart a Carcass se stali jedním z průkopníků žánru grindcore. Zesnulý DJ BBC Radio 1 John Peel jej v rozhovoru pro britský deník The Observer dokonce označil za své nejoblíbenější album roku 1988. Díky jeho zájmu byla kapela v roce 1989 požádána o účast na prvním Peel Session, kde debutovala s čerstvým materiálem pro své druhé album. The Peel Session bylo vydáno jako EP s tím, že členové kapely přijali pseudonymy Grumegargler, J. Offalmangler a W.G. Thorax Embalmer. V témže roce se Steer a Walker objevili také jako členové Listerovy fiktivní kapely Smeg and the Heads v jedné z epizod kultovního seriálu Červený trpaslík.
Bill Steer zpětně řekl, že kapela vůbec nezamýšlela 'blátivý' zvuk, přítomný na celém albu: „ První deska je samozřejmě šílená náhoda. Má pár následovníků, ale my jsme neměli v úmyslu udělat z té desky věc, kterou teď lidé slyší. Měli jsme jiné nápady a prostě jsme je nedokázali uvést do praxe. Byli jsme příliš mladí, naivní a nezkušení. Od 'Symphonies' jsme se zlepšili v realizai věcí, kterých jsme chtěli ve studiu dosáhnout.“
Reek of Putrefaction vyšlo poprvé v roce 1988 a jeho obal tvořila koláž fotografií z pitev, sesbíraných z lékařských časopisů a vzbudil dost kontroverzní reakce. Znovu bylo vydáno v roce 1994, tentokrát už s 'čistým' obalem. V roce 2002 pak bylo vydáno s cenzurovaným vnějším obalem, ma kterém byl nápis 'Original artwork contained inside - originální je přítomen uvnitř'.
V roce 2008 bylo znovu vydáno v rámci pokračující série reedicí Carcass, která souvisela s jejich reunionem. Album je spolu s demem Flesh Ripping Sonic Torment prezentováno jako jedna část dualdisku, zatímco druhá obsahuje první část rozšířeného dokumentu s názvem The Pathologist's Report Part I: Incubation. Pozdější reedice obsahují desku na CD a dokument na samostatném DVD. Album je prezentováno ve dvanáctipanelovém digipacku s kompletními texty a obalem a je zapečetěno v bílém lékařském sáčku s nálepkou, která má skrýt kontroverzní obal.
Jejich druhý počin Symphonies of Sickness (1989) měl už zásluhou Colina Richardsona mnohem kvalitnější produkci. Carcass si na něm sice ponechali grindcorový zvuk předchozí desky, ale zabrousili hlouběji do death metalu. Oproti předchozímu albu nabízí Symphonies of Sickness méně skladeb výměnou za delší a komplexnější písně a podobně jako na jeho předchůdci se na vokálech podíleli všichni tři členové kapely. Původní CD obsahovalo navíc 16 bonusových skladeb z alba Reek of Putrefaction s celkovou stopáží 76:58.
Původní 'gore' obal byl později opět zakázán a nahrazen 'čistým' obalem s kresbou člověka podobnou těm, které se nacházejí v učebnicích biologie. V letech 2002/2003 však byl obnoven.
Většina recenzí opět nešetří chválou. Hames Jetfield na metalarchives byl jedním z mnoha, co se nebál maximálního hodnocení: „ Britové z Carcass se po vydání »Reek Of Putrefaction“« necítili dostatečně uspokojeni rozkladem a výkaly, a tak jen o rok později vydali další klenot goregrindu a zároveň pro tento styl mnohem přelomovější album - »Symphonies Of Sickness«. Žádná větší filozofie v tom však nebyla, během této velmi krátké doby Jeff Walker, Bill Steer a Ken Owen došli k závěru, že stejná taktika už zabírat nebude, takže bude nutné provést výrazné změny ve stylu i zvuku. A právě tím se druhé album Carcass navzdory velmi podobnému, kolážovitému obalu, od svého předchůdce v mnoha ohledech liší. A to natolik, že jejich vize nechutné hudby dostala nový rozměr. U »Symphonies Of Sickness« můžete poprvé (ale ne naposledy!) naplno poznat jejich genialitu. Během pouhého roku přistoupilo trio k tématu mnohem seriózněji, zredukovalo počet skladeb na deset (minule jich bylo dvaadvacet) a zpřehlednilo produkci natolik, že v ní lze většinu motivů rozeznat, což v případě »Reek Of Putrefaction« mohlo dělat obtíže. Takže na 'Symphonies' je všechno perfektní. Hluboký, ale masitý zvuk kytar, nápaditá sóla Billa Steera (nejsou příliš častá, ale když se objeví, zůstanou v hlavě dlouho), okouzlující nekro-klima (občasné klávesové přídavky v "Cadaveric Incubator Of Endoparasites" a "Reek Of Putrefaction" [nezaměňovat se stejnojmenným albem] tento efekt ještě umocňují), povedený patologický vokál (jako předtím ječivý Jeffa Walkera, hrdelní Billa Steera a občasný zkreslený Kena Owena) a samozřejmě samotné nápady, tvořící písně. Ty jsou rozhodně promyšlenější, mají spoustu podmanivých riffů a častější pomalejší pasáže, které vás rozdrtí!. I když, aby bylo jasno, ani tady se od intenzivního blastingu neupustilo. Příkladem jsou "Exhume To Consume", "Excoriating Abdominal Emanation", "Ruptured In Purulence" (s kultovním bubenickým úvodem), "Crepitating Bowel Erosion" a "Embryonic Necropsy And Devourment" (při tak skvělém repertoáru by bylo nejlepší jednoduše uvést celý tracklist).
Rok po vydání »Reek Of Putrefaction« se Jeff Walker a spol. rozhodli přistoupit ke goregrindovému tématu mnohem vážněji a vytvořili kompletní mistrovské dílo v tomto stylu. »Symphonies Of Sickness« je - jak už název napovídá - symfonií nechutných a děsivých extrémů a zároveň inovativním a dodnes inspirativním albem. Čím by byl současný goregrind bez »Symphonies Of Sickness« ?
Dnes je Symphonies of Sickness považováno za přelomový počin v deathgrindovém subžánru a v prosinci 2018 se stalo třetím albem Carcass, které bylo uvedeno do Decibel Hall of Fame; prvními dvěma byly Necroticism - Descanting the Insalubrious a Heartwork. V únoru 2009 se umístilo na čtvrtém místě seznamu zásadních evropských grindcorových nahrávek magazínu Terrorizer.
V druhé polovině turné na podporu Symphonies of Sickness se ke kapele přidal druhý kytarista Michael Amott, který předtím působil například u Carnage a který se později stal stálým členem, hrál na druhém Peel Session a také přispěl materiálem k jejich následujícímu albu.
Třetí deska s názvem Necroticism - Descanting the Insalubrious byla vydána 30. října 1991 u Earache Records. Co se týká textů, mnoho skladeb popisuje ekonomické způsoby likvidace mrtvých těl; hudebně pokračuje v posunu k převažujícímu deathmetalovému zvuku, který začal být slyšet na albu Symphonies of Sickness a k lepší produkci. Obsahuje skladby s delšími a složitějšími strukturami, kytarová sóla a více se blíží k tehdy se rozvíjejícímu subžánru technickeho death metalu. Ken Owen a Jeff Walker později řekli, že odmítají označovat hudbu Carcass na tomto albu jako grindcore. Owen sice uznával její deathmetalové rysy, ale on i Walker se spíše přikláněli k označení 'progresivní'. I přes příchod Amotta do kapely se ale o rytmickou kytaru stále staral Bill Steer, Amott přispěl pouze sóly a jedním riffem.
Jason Birchmeier z AllMusic udělil novému albu čtyři hvězdičky z pěti a uvedl, že příchod Michaela Amotta udělal z desky vynikající kytarové dílo: „ Stejně jako na svém předešlém albu »Symphonies of Sickness« (1989), i na novince Carcass pokračují v rozvíjení a rozšiřování své hudby. Začínali jako grindcorová kapela - vlastně jako jedna z prvních a určitě jedna z nejvlivnějších - což předvedli na svém debutovém albu »Reek of Putrefaction« (1988). Pak přišly »Symphonies«, kde své pojetí grindcore ještě více rozvinuli: delší skladby, větší vývoj uvnitř písní, další úrovně hudební složitosti, lepší produkce atd. Tato trajektorie pokračuje i na albu »Necroticism«, kde se Carcass vymaňují ze stylistických hranic grindcoru a vytvářejí rozsáhlé skladby, které se neustále vyvíjejí a hudebně odkazují k thrashi z počátku 90. let, zejména k Megadeth zhruba v období »Rust in Peace« (1990). »Necroticism« je však deathmetalové album skrz naskrz, nenechte se mýlit. Možná se přiklání k thrashi stejně jako ke grindcoru, ale pořád je zatraceně divoké. Jeff Walker chrlí svůj septický vokál tak, že by zahnal děti i prarodiče a jeho texty jsou jako vždycky plné medicínského žargonu, i když trochu mírnější, co se týče šokujícího obsahu. Kapela navíc přidává i druhého kytaristu, Michaela Amotta, který uvolňuje místo pro Billa Steera, aby častěji sóloval a hrál propracovaněji, což z »Necroticism« dělá kytarovější album než cokoli, co Carcass doposud nahráli, a Steera vyzdvihuje do středu dění, kde přesně ukazuje, jak moc za ta léta vyrostl jako hudebník.“
A All Music ve svém hodnocení nebyl zdaleka osamocený. Zejména Kerrang! ve svém 364. čísle časopisu udělil desce perfektní hodnocení a pozadu nezůstal ani Metal Storm, který novince udělil 9,6/10, označil ho za mistrovské dílo a přechodové album, které by měl mít každý metalista (ať už melodický nebo extrémní) a navrhl, aby si ho lidé okamžitě koupili.
Necroticism - Descanting the Insalubrious bylo původně vydáno 21. října 1991 u Earache Records a znovu v roce 2008 v rámci pokračující série reedicí Carcass, která souvisela s jejich reunionem. Samotné album je prezentováno jako jedna strana dualdisku, zatímco DVD strana obsahuje třetí část rozšířeného dokumentu s názvem The Pathologist's Report Part III: Mass Infection a 23minutový rozhovor s Walkerem a Amottem z roku 1993, nahraný na turné Gods of Grind. Pozdější vydání reedice obsahují album na CD a dokument na samostatném DVD. Součástí reedice je také sada čtyř uměleckých karet. Reedice je prezentována ve dvanáctipanelovém digipacku s kompletními texty a obálkou.
Carcass desku opět podpořili intenzivním koncertováním jako součást turné Earache 'Gods of Grind' s Cathedral, Entombed a Confessor, které proběhlo v Evropě i ve Spojených státech. U této příležitosti vyšlo v roce 1992 také EP Tools of the Trade. Práce na novém albu začaly ještě během cest a nabíraly nový směr. Kapela neztrácela čas a pustila se do nového projektu s přesvědčením, že to, co dělají, je spíše posun na jinou úroveň než nějaká radikální změna stylu. Jeff k tomu podotknul: „ Ve skutečnosti jsme se snažili o kratší písně. V době alba »Symphonies Of Sickness« jsme se dostávali téměř k progresivnímu stylu, k opravdu dlouhým skladbám. Když přišel Mike, začali jsme psát písničky, které byly méně rozvláčné, a určitě se fanouškům docela líbily. Ne že bychom ztratili schopnost být komplexní nebo techničtí - "Arbeit Macht Fleisch" na desce »Heartwork« to dokazuje.“
Na jaře 1993, kdy kapela vyjela na evropské turné s Death a Cannibal Corpse už měla hotový základ celé nové desky a navzdory Jeffovým námitkám všechny překvapila tím, že na tomto turné zahrála všechny nové písně: „ Všichni ostatní to chtěli udělat, ale já jsem v tom nikdy neviděl smysl,“ vysvětluje, „ fanoušci ty skladby nikdy předtím neslyšeli, tak proč bychom jimi zaplňovali náš set? Ale byl jsem přehlasován a písně si vedly opravdu dobře. A nakonec to byla také jediná příležitost, kdy si Mike mohl ty písně zahrál naživo... Základ jsme nahráli v únoru 1993 v liverpoolských Parr Studios - přesněji ve Studiu 3, což byla nejmenší místnost. A já jsem měl v té době drobný problém s hlasivkami. Demoverze písní byly mnohem syrovější než ty albové - a musím říct, že je mám radši. Produkce byla jednodušší a myslím, že se k tomu, co jsme dělali více hodila.“
Bill na albu tentokrát nezpíval a legenda praví, že důvodem byl producent Colin Richardson, který měl pocit, že Jeffův styl mnohem více odpovídá směru, kterým se kapela ubírá. Frontman ale trvá na tom, že to tak nebylo: „ Bill se tak rozhodl sám. Chtěl se prostě soustředit na hru na kytaru. Všichni jsme se ho usilovně snažili přesvědčit, aby na desce zpíval - a tím 'my' myslím i Colina. Ale on odmítl ustoupit. Vše vyvrcholilo, když jsme na něj jednoho dne tak vyjeli, že Bill odešel ze studia a vrátil se až za hodinu. Myslím, že tím dal najevo, že o tomhle není ochoten diskutovat, a už se o tom nikdy nezmínil. Pokud mám být upřímný, myslím, že tím album utrpělo.“
Práce na albu Heartwork se málem nezůčastnil i jejich dlouholetý producent Colin Richardson. Jeff vypráví o okamžiku, kdy mu kapela přišla do studia oznámit, že je mimo hru: „Colin v Parru produkoval kapelu Disincarnate, která měla v sestavě někdejšího kytaristu Death Jamese Murphyho. A abych byl upřímný, měli jsme dost toho, jak Colin rozmělňoval naši práci tím, že spolupracoval s kapelami, které bych nazval druhořadými. Opravdu nám to lezlo krkem. Nějak jsme si mysleli, že Carcass uráží, když bere jakoukoliv práci. Rozhodli jsme se zajít do studia a říct mu, že nebude dělat »Heartwork«.“
Kapela měla v úmyslu spolupracovat s domácím inženýrem Keithem Andrewsem a pod jeho vedením se sama produkovat. Nakonec bylo ale vše jinak: „Colin nás přemluvil. Bylo to jednoduché. Přesvědčil nás, že je stále tím nejlepším člověkem pro tuto práci, a nakonec jsme souhlasili, že si ho necháme. Bylo štěstí, že o produkci desky nebyl požádán nikdo jiný!“
S Colinem v čele se Carcass 18. května 1993 odebrali do studia Two v Parru a na albu pracovali až do 21. června. Natáčení mělo z velké části hladký průběh až na problémy se zvukem kytary na které Jeff později s úsměvem vzpomínal. „ Strávili jsme dva, možná i tři dny zkoušením všeho možného. To při nákladech 100 liber na den, což pro nás bylo docela drahé. Nic nefungovalo. Až nás napadlo jít do Studia Three, kde jsme dělali demo, a hned jsme získali dobrý kytarový zvuk! Vždycky mě pobaví, když slyším od kapel, jak strávily věky a spoustu peněz snahou získat takový zvuk kytary jako na »Heartwork«. Teď už znají pravdu... dělali jsme to v nejmenší a nejlevnější místnosti v Parru!“
Jestliže práce ve studiu byla poměrně bezproblémová, při vydání alba v říjnu 1993 se věci nevyvíjely úplně podle představ kapely. Ačkoliv se ve Velké Británii album umístilo na 54. místě - nejenže se poprvé dostali do 'posvátné' mainstreamové Top 100, ale bylo to také jejich vůbec nejvyšší umístění v hitparádě - byly oslavy poznamenány nutností najít nového kytaristu. Krátce po dokončení nahrávání totiž odešel Mike Amott - nebo byl spíš požádán, aby odešel. Jeff vypráví: „ Mike už předtím řekl našemu manažerovi Martinu Nesbittovi, že jeho srdce leží v jeho novém projektu, který nazval Spiritual Beggars, a že plánuje odejít po turné k »Heartwork«. Navíc dlouho trčel v Izraeli, protože mu kvůli nezaplaceným účtům zablokovali pas a vybavení. Na poslední chvíli se vrátil do Anglie, aby mohl nahrát sóla. Vzhledem k tomu všemu jsme s Billem usoudili, že bude lepší, když Mike odjede ještě před turné, než aby se to všechno protahovalo. Ten, koho jsme měli v záloze, byl Mike Hickey, který nám dělal bedňáka. Přinesl opravdovou injekci energie a nadšení, což bylo něco, co nám po pravdě řečeno nějakou dobu chybělo. Byla radost hrát s někým, komu na tom záleží.“
Tím však problémy neskončily. V Americe jejich vydavatelství Earache uzavřelo licenční smlouvu s mocnou korporací Columbia na vydávání všech desek tohoto labelu, ale Jeff nebyl spokojen s tím, jak se tam věci řeší: „ Columbia neměla podle podmínek smlouvy jinou možnost než vydat všechno, co jim Earache dali. Bylo však zřejmé, že na to kašlou. Občas jsme si připadali, jako bychom byli vrženi do scénáře »Spinal Tap«, když jsme se setkávali se všemi těmi manažery, kteří nevěděli, kdo jsme - a bylo jim to jedno. Pro další album jsme podepsali smlouvu přímo s Columbií, ale byla to katastrofa.“ Columbia, která doufala v komerční úspěch dokonce navrhla, aby se Jeff Walker naučil zpívat.
Heartwork je často označováno za průlomové a mistrovské dílo středního období kapely a také za přelomové album melodického death metalu. Struktura písní, ačkoli stále obsahovala hudebně složité části, byla o něco jednodušší, v některých případech používala vzorec sloka/refrén/sloka. „ Myslím, že není pochyb o tom, že toto album mělo zásadní vliv na všechny grindové a deathmetalové kapely - stačí slyšet tolik věcí, které se dnes vydávají, abyste si to uvědomili,“ říká Jeff, „ ale pro lidi jako Bill a Mike musí být trochu zvláštní, když kytaristé jako Gary Holt z Exodus o té desce básní - byla pro ně hlavní inspirací.“ Sám ale album na rozdíl od Billa Steera za jejich nejlepší nepovažuje: „ Mnohem raději mám éru »Reek Of Putrefaction« a »Symphonies Of Sickness«. Ale kdybyste se zeptali Mika, asi by řekl, že z naší tvorby vyčnívá. Ale jak už jsem řekl, jeho vliv je zřejmý a bez něj by celé hnutí melodického death metalu možná nikdy nevzniklo. Typické, že? Když deska vyšla, dočkali jsme se jen nezájmu a spousty obvinění, že se Carcass 'zaprodali'. Teď je uctívána. Podobně jako album »Slaughter Of The Soul« od At The Gates je to deska, kterou lidé začali oceňovat až po dlouhé době. To o trendech hodně vypovídá...“
Sochu vyobrazenou na obalu navrhl švýcarský umělec Hans Rudolf 'Rudi' Giger a jedná se o aktualizaci sochy, kterou vytvořil na konci 60. let 20. století. Ve videoklipu k titulní skladbě se objevuje její reálná interpretace včetně člověka, přivařeného jako její součást.
Kapela se později podílela na plánech Earache vzkřísit Heartwork v 21. století - a vydat ho tentokrát jako DualDisc. Stalo se tak v roce 2008. „ Byli jsme rozhodnuti, že naši fanoušci by měli mít tu nejlepší možnou nabídku,“ trvá na svém Jeff, „ takže dostali nejen původní album, ale bylo tam i místo pro všechny demo verze. Je tam i dokumentární DVD, pro které jsme všichni čtyři udělali rozhovor, a celý koncert z turné s Death a Cannibal Corpse. Byl to silný balíček - a vyhnul se obviněním, že někoho okrádáme.“
V létě 1994 ještě Walker zremixoval skladbu "Inside Out" pro remixové album Die Krupps (jeho verze zůstala poměrně věrná originálu s výjimkou Owenových bicích samplů z Heartwork, které nahradily originál Die Krupps) a poté se už Carcass s novým kytaristou Carlo Regadasem pustili do psaní písní pro svůj debut u major labelu.
Dvě nové písně předvedli už v roce 1994 během prosincového turné po Velké Británii - "Edge of Darkness" a "Firmhand". Obě ukazují přímočařejší přístup k psaní písní než na předchozích počinech. Přibližně v této době byla "Edge of Darkness" také nahrána pro BBC Radio 1 Rock Show sessions - session, kterou bylo možné najít na pozdějších kompilačních albech.
Koncem roku 1994 bylo hotových 17 písní a kapela se rozhodla na začátku následujícího roku za zálohu 200 000 dolarů natočit další album, opět ve studiu Rockfield v Monmouthu v Jižním Walesu s Colinem Richardsonem. V průběhu šestitýdenního nahrávání začalo ale vydavatelství od podpory novinky ustupovat s tím, že Carcass nejsou na nahrávání připraveni a potřebují napsat ještě další písně. Tato rada byla ignorována, stejně jako návrh, aby Terry Date album zremixoval, a kapela dál pokračovala v práci. V té době Jeff Walker v rozhovoru pro britský časopis Metal Hammer uvedl, že deska se oproti dřívější mnohovrstevnaté kytarové produkci ubírá spíše cestou klasického rocku s bicími, basou a dvěma kytarami ala Thin Lizzy.
Během nahrávání novinky Swansong byli Carcass požádáni také o remix skladby "Isobel" od Björk. Nejednalo se o remix jako takový, ale spíše o novou nahrávku, v níž zůstal pouze vokál Björk. Skladba spatřila světlo světa v březnu 1996 na singlu Björk "Hyperballad".Pokračující problémy s nahrávací společností Columbia/Sony způsobily, že album bylo odloženo z konce léta 1995 na červen 1996. Mezitím Carcass přešli zpět k Earache Records a nakonec se rozpadli ještě před jeho vydáním. Přechod zpět k Earache označil Walker za druhý velký rock'n'rollový podvod, protože za stejné album jim bylo fakticky zaplaceno dvakrát.
Album Swansong, které vyšlo 10.června 1996 obsahovalo dvanáct ze sedmnácti skladeb, které byly nahrány během pobytu ve studiu. Walker od té doby v rozhovorech prohlašoval, že původně mělo být všech sedmnáct skladeb zařazeno na dvojalbum a že některé vynechané skladby byly ve skutečnosti silnější než ty, co nakonec vyšly.
Carcass také zremixovali skladbu "Democracy" od Killing Joke, ačkoli tentokrát všechny kytarové povinnosti vykonával Regadas, protože Bill Steer počátkem roku 1996 z kapely odešel. Remix se objevil na albu Democracy od Killing Joke. Přibližně v době vydání Swansong Carcass informovali tisk, že kapela končí bez rozlučkového turné, což už většina fanoušků možná tušila právě podle názvu alba.I přes rozpad skupiny a žádnou podporu na turné se album dobře prodávalo a několik měsíců se drželo na předních příčkách britského žebříčku Indie Rock Chart, kde se umístilo nad kapelami jako Placebo. Proslýchá se, že kapele bylo v roce 1995 nabídnuto několik lukrativních turné, například předskakování Iron Maiden na jejich turné X-Factour 95, což by v případě, že by album vyšlo podle očekávání v roce 1995, mohlo zlepšit jeho prodejnost a prodloužit životnost kapely.
Posmrtná kompilace s názvem Wake Up and Smell the... vyšla v říjnu 1996 a shromáždila vzácnější materiál Carcass, včetně nevydaných skladeb, těch dostupných pouze na EP a kompilacích a živých vystoupeních. Video, později vydané na DVD, obsahovalo pět propagačních videí kapely, koncert z turné Grindcrusher 1989 (jako tříčlenná kapela) a koncert z turné Gods of Grind z roku 1992. Zvuk na obou živých vystoupeních je ale špatný, zejména na tom druhém, které Walker označil za 'nemixované'.
Po rozpadu kapely pokračovali Owen, Walker a Regadas v hudební kariéře s kapelou Blackstar, společně s bývalým baskytaristou Cathedral Markem Griffithsem na kytaru, a na financování nahrávky použili druhou zálohu na Swansong od Earache. Skupina Blackstar, později Blackstar Rising zanikla poté, co bubeník Owen utrpěl těžké krvácení do mozku. Amott hrál v tomto období v hardrockové kapele Spiritual Beggars a později založil úspěšnou švédskou melodic death metalovou skupinu Arch Enemy. Největším hudebním odklonem byl projekt Billa Steera, který založil rockovou kapelu Firebird, inspirovanou Erickem Claptonem.
V červnu 2006 se v jednom rozhovoru Jeff Walker rozhovořil o možnosti návratu Carcass na metalovou scénu, nicméně podotkl, že je nepravděpodobné, že by se ho zůčastnil také Ken Owen, protože není schopen zopakovat své bubenické výkony kvůli následkům krvácení do mozku, které utrpěl v roce 1999. Potom se až do září následujícího roku neobjevily žádné podrobnější zprávy, kdy Michael Amott prozradil, že tajně zkouší s Billem Steerem, Jeffem Walkerem a Danielem Erlandssonem staré písně Carcass pro možné reunionové turné. Původně kapela počítala s vystoupením na několika festivalech během příštího léta, ale nepodařilo se jim dodržet naplánované termíny.
Až v říjnu 2007 bylo konečně potvrzeno, že Carcass zahrají příští rok na německém heavymetalovém festivalu Wacken Open Air a na finském Tuska Open Air Metal Festivalu. Samotné reunionové turné začalo 6. června 2008 na Sweden Rock Festivalu se zastávkami na několika dalších letních festivalech jako Hellfest Open Air, Metalcamp a 16.srpna mimochodem také na Brutal Assaultu v Jaroměři. Na podzim kapela absolvovala turné po Austrálii, Novém Zélandu a po Severní Americe a poprvé navštívila také Jižní Ameriku, kde hráli v Kolumbii, Chile, Argentině a Brazílii.
Dne 15. listopadu 2008 Carcass vystoupili jako hlavní hvězda Danish Metal Awards, které se konaly v Amager Bio v dánské Kodani. Steer zde předal cenu za nejlepší dánské debutové album, kterou získali SCAMP za Mirror Faced Mentality. Kapela překvapila publikum tím, že na pódium přivedli také Kena Owena, který zde předvedl krátké sólo na bicí, aby ukázal, jak daleko se dostal při zotavování ze své nemoci. Dále odehráli koncem listopadu exkluzivní vystoupení na britském festivalu Damnation v Leedsu. Bylo to poprvé po 14 letech, co znovu hráli v Anglii.
V roce 2008 Carcass vydali u Earache Records celý svůj zpětný katalog s bonusovým materiálem. Na otázku, zda kapela plánuje napsat a nahrát nové album ale Steer odpověděl spíše odmítavě: „ Byl bych velmi překvapen, kdyby k tomu skutečně došlo. Ale nikdy neříkej nikdy, já jsem vždycky ten poslední, koho je třeba přesvědčovat. Michael a Jeff mají s těmito věcmi mnohem více práce než já. Také se příliš nezapojuji do plánování všech festivalů, které nás čekají. V tuto chvíli sotva vím, ve kterých zemích budeme hrát.“
Carcass pokračovali v koncertování i v roce 2009. V březnu opět absolvovali turné po Severní Americe a v srpnu vystoupili jako hlavní hvězda na Bloodstock Open Air v anglickém Derbyshire. O rok později, v srpnu 2010 vystoupili jako headlineři na Vagos Open Air v portugalském Vagosu a Jalometalli Metal Music Festivalu, konaného ve finském Oulu. Na Hellfestu 2010 zahráli celé album Necroticis.
v roce 2012 reunionová idylka skončila poté, co Amott a Erlandsson kapelu opustili, aby se soustředili na Arch Enemy. Místo za bicími zaujal ještě v témže roce Daniel Wilding, mimo jiné bývalý člen belgických smrťáků Aborted a bristolské deathgrindové kapely Trigger the Bloodshe, kterého Steer se zájmem sledoval už během turné v roce 2008 a byl překvapen jeho podobností s hrou bývalého bubeníka Kena Owena.
Steer a Walker začali mluvit o nahrávání nového alba hned po skončení reunionových koncertů a napsali zkusmo několik písní, aby zjistili, jak na tom jsou. Podle Billa Steera byl důvod jednoduchý: „ Pokud by nám to znělo jako Carcass, hodlali jsme pokračovat. Také jsme si řekli, že pokud to nebude znít dobře, prostě toho necháme."
V březnu 2013 se sestava opět rozrostla na čtyři členy, poté co se ke kapele připojil Ben Ash, kytarista skupin Pig Iron, Desolation a Liquefied Skeleton. 26. března 2013 Carcass poprvé vystoupili v nové sestavě v londýnském Camden Underworld, kde odehráli tři večery. Zahráli také na chilském hudebním festivalu Metalfest v dubnu 2013 a v květnu na marylandském hudebním festivalu Deathfest XI.
V květnu podepsali smlouvu na vydání nové desky s Nuclear Blast a v Japonsku s Trooper Entertainment.Nové album s názvem Surgical Steel vyšlo 13. září 2013 v Evropě, 16. září ve Velké Británii a 17. září v Severní Americe u společnosti Nuclear Blast. Bylo prvním od alba Symphonies of Sickness (1989), které nahráli jako tříčlenná sestava, a první, které se dostalo do Top 50 britské albové hitparády. Do studia byl přizván také bývalý bubeník Ken Owen, aby na desku nahrál několik doprovodných vokálů.
Celkově novinka získala pozitivní recenze. Chris Dick z časopisu Decibel album pochválil jako důstojný přírůstek do diskografie kapely a poznamenal, že první polovina je agresivnější a druhá melodičtější a riffovější. Mike Kemp z Terrorizeru se vyjádřil, že deska není znovuobjevením známého zvuku kapely, ani omíláním minulé slávy. Místo toho ji označil za zatraceně skvělé deathmetalové album, které ve všech ohledech splnilo jeho očekávání. Alee Karim na webu Invisible Oranges popsal v další pozitivní recenzi hudbu jako kulometné nálety, těžký dupot ve středním tempu a virtuózní, ale přesto šlapavé harmonie dvou kytar ve stylu Thin Lizzy a na závěr podotkl: „ Možná to nakonec nebude vaše nejoblíbenější deska Carcass, ale zřejmě je to objektivně nejlepší možná realizace jejich zvuku.“
Hank Shteamer z Pitchforku označil Surgical Steel za příjemnou nostalgickou výpověď a pochválil vynikající hru Steera a jedny z nejpevnějších bicích v diskografii kapely, Walkera dokonce označil za hvězdu alba. Několik metalových časopisů a webových stránek včetně Metal Assault, Decibel Magazine a MetalSucks označilo Surgical Steel za desku roku 2013. MetalSucks šel ještě výš a v roce 2019 ji zařadil na druhé místo žebříčku nejlepších metalových alb dekády.
Po vydání Surgical Steel Carcass vystoupili jako headlineři Damnation Festivalu v Leedsu a poté se vydali s Amon Amarth a Hell na Defenders of the Faith Tour, které probíhalo po celé Evropě a Velké Británii v listopadu a prosinci 2013. V lednu 2014 vystoupili na 70000 Tons of Metal a 23. srpna téhož roku se stali headlinery Agglutination Festivalu.
V rozhovoru pro Metal Underground z června 2014 byl Walker dotázán, zda Carcass chystají pokračování alba Surgical Steel. Jeff odpověděl poněkud neurčitě: „ Dokud budeme cítit, že máme kam jít, pak vytvoříme nový materiál. Nebudeme to dělat jen tak pro nic za nic. Musíme cítit inspiraci. Jediné, co můžu říct je, že vidím, kam můžeme Carcass posunout, pokud se rozhodneme udělat další album, a já osobně chci udělat další album. Nejsem úplně spokojený s žádnou deskou, kterou jsme zatím udělali. Nemyslím si, že jsme udělali klasické album Carcass, tak to cítím.“
V listopadu 2014 vydali Carcass EP s názvem Surgical Remission/Surplus Steel, které bylo kolekcí dosud nevydaných skladeb nahraných během posledního pobytu ve studiu a vyšlo ve fyzickém i digitálním formátu. „ No, říkejme tomu svázání volných konců,“ komentoval to Walker. „ Řekli jsme si, že na EP zpřístupníme všechny skladby, které se nedostaly na »Surgical Steel«... pro případ, že jste si koupili verzi v jewel case, nekoupili digipak, nekoupili japonský import nebo jste si možná nikdy nekoupili vydání časopisu Decibel s flexi diskem. Tak tady máte VŠECHNY písně na jednom disku spolu s dosud nevydanou skladbou. Užijte si to.“
V následujícím roce Carcass pokračovali v turné. 13. června 2015 zahráli na festivalu Download v Castle Donington a byli také headlinery turné 'Deathcrusher 2015' po boku Napalm Death, Obituary, Voivod a Herod, které probíhalo v Evropě od října do listopadu 2015. Během tohoto turné se Bill Steer na některých koncertech znovu připojil ke své bývalým parťákům Napalm Death, aby společně zahráli klasickou píseň "Deceiver". Spolu s Testament zase Carcass předskakovali Slayer na jejich turné Repentless, které se konalo v únoru a březnu 2016.
V prohlášení vydaném na začátku března 2018 Ben Ash oznámil, že kapelu opustil. Jeho nástupce Tom Draper (Pounder, ex-Angel Witch), rodák z Velké Británie žijící v Kalifornii, se s nimi poprvé živě představil na nizozemském Deathfestu 2. března 2018 a podruhé 1.dubna během Decibel Metal and Beer Festu ve Filadelfii. Poté Carcass předskakovali znovu Slayer na vybraných koncertech jejich posledního světového turné, včetně ForceFestu v Mexiku v říjnu 2018 a Hellfestu ve Francii v červnu 2019.
13. prosince 2019 vydali Carcass na digitálních nosičích svou první píseň po šesti letech s názvem "Under the Scalpel Blade". Tato skladba byla rovněž zpřístupněna předplatitelům deluxe verze časopisu Decibel.
Koncem února následujícího roku Carcass na své facebookové stránce oznámili, že jejich sedmé studiové album vyjde 7. srpna a o pár dní později kytarista Bill Steer prozradil i jeho název: Torn Arteries, což měl být odkaz na demokazetu, kterou nahrál Ken Owen v době, kdy byl ještě teenagerem. Začátkem dubna ale proběhla zpráva, že jeho vydání bylo odloženo, a to z důvodu pandemie COVID - 19. Carcass k tomu uvedli: „ No, teď v srpnu naše novinka v žádném případě nevyjde, výrobci CD a vinylů zavřeli a distribuce na labelu byla v dohledné době pozastavena. Teď jsou naléhavější věci, o které bychom se měli starat, že? Zalezte do bunkru, postarejte se o sebe, přečkáme příštích pár měsíců a album vydáme, jakmile dojde k nějakému návratu k 'normálu'.“
Aby fanouškům nabídli aspoň malý pamlsek, tak kapela zveřejnila, že 30. října vydá čtyřpísňové EP s názvem Despicable, které obsahuje již dříve vydaný digitální singl "Under the Scalpel Blade". Walker k tomu uvedl: „ Situace kolem COVID prozatím odsunula vydání nového alba na druhou kolej. Vzhledem k tomu, že jsme řekli, že v srpnu bude nějaká novinka, mysleli jsme si, že by bylo fajn něco vydat a nechat vás poslechnout si některé skladby, které se na album nedostaly. Tak neříkejte, že jsme vám nic nedali. Užijte si to.“
18. června 2021 vyšla skladba "Kelly's Meat Emporium" jako hlavní singl z alba Torn Arteries a téhož dne bylo oznámeno, že deska vyjde 17. září 2021, celých osm let po vydání jejího předchůdce Surgical Steel. V rámci propagace vyrazili Carcass na jaře 2022 na severoamerické turné, první po šesti letech, s podporou Immolation a Creeping Death, na podzim zase podpořili Arch Enemy a Behemoth na jejich společném evropském turné a později se svezli s Amon Amarth na jejich severoamerickém turné Great Heathen Army.
Albu se většinou dostalo chvály, i když žádné oslavné tanečky se nekonaly. Sam Law z legendárnho magazínu Kerrang, který patřil k těm spokojenějším kritikům (dal desce čtyři body z pěti) napsal: „ Všichni, kdo se obávají, že vegetariánsky zaměřený obal sedmého alba Carcass by mohl být odrazem jakési vnitřní bezkrevnosti by si měli oddechnout. Deset skladeb novinky »Torn Arteries« ukazuje, že liverpoolské legendy jsou v dravě brutální formě, libují si v naprosté neúprosnosti svého zvuku a řežou do hloubky s nemilosrdnou účinností jateční pily. Sakra, je tu skladba, která se schválně jmenuje "Flesh Ripping Sonic Torment Limited" a která je v každé ze svých mamutích devíti minutách a 42 vteřinách nabitá skřípající hrozbou a bezhlavým násilím.
Nahrávka přichází téměř přesně osm let po mocném comebackovém albu »Surgical Steel« z roku 2013, a tak je nasnadě se zamyslet, jestli jí náhodou nechybí nějaká naléhavost nebo inspirace. Od chvíle, kdy se divoká titulní skladba odvalí od hřmotných bicích Daniela Wildinga ( po celou dobu neuvěřitelných) až do kuchajícího riffu Billa Steera se však zdá, že opak je pravdou a příval nápadů a zadržované zloby se valí jako hnis ze staré rány. Vyšinutý grindcore z počátku kariéry zůstává u ledu, ale těžkotonážní melodickou divokost, které se Carcass věnují od »Heartwork« z roku 1993 mají naprosto v malíku.
"Dance Of Ixtab (Psychopomp & Circumstance March No. 1 In B)" staví svůj psychotický postup na bluesovém švihu. "Eleanor Rigor Mortis" nabízí mezi údery kladivem svět thrashe a vysokého tempa. "The Devil Rides Out" je přímočarý death'n'rollový náraz s (masovými) háky dost velkými na to, aby se na ně mohli věšet sloni. A skladba "Kelly's Meat Emporium" - původně nazvaná "Stock Carcass" - dovoluje baskytaristovi/zpěvákovi Jeffu Walkerovi popustit uzdu a vrství jeho jízlivé, černohumorné texty na neotřelou, téměř východně laděnou kompozici. Popravdě řečeno, »Torn Arteries« je méně bezprostřední a více neukázněná na poslech než »Surgical Steel«. Kolísá mezi intenzitou sklepních muk a rozmachem stadionů, ale postrádá přesnou soudržnost, zatímco kompoziční přístup 'více je více' působí méně efektivně. Přesto se albu zcela oddejte a budete přijati do krvavého maelströmu. Při bezvýchodné závěrečné "The Scythes Remorseless Swing" je těžké nepropadnout naprostému úžasu, když vidíte, jak se tito deathmetaloví bijci vracejí k vražedné činnosti. Zabijácká věc.
Turné na podporu alba Torn Arteries pokračovalo i během následujících dvou let, včetně severoamerického šňůry na jaře 2023 se Sacred Reich, Municipal Waste a Creeping Death a turné po Japonsku a Austrálii na začátku roku 2024, přičemž v druhé jmenované zemi jim předskakovali The Black Dahlia Murder. Kapela také na podzim 2024 podpoří Hatebreed na jejich turné k 30. výročí založení.
Na otázku, zda už Carcass začali pracovat na dalším albu, Steer v březnu 2024 odpověděl: „V tuto chvíli ne. Kam až oko dohlédne, máme jen šňůry, koncerty, festivaly. To nás v podstatě dovede až ke konci roku. Co bude dál by se prostě muselo nějakým způsobem prodiskutovat mezi jednotlivými členy kapely, protože podobnou situaci jsme měli po vydání »Surgical Steel«. Ponořili jsme se hluboko do koncertování a po pár letech si jeden nebo dva z nás řekli: „No, možná bychom teď měli začít postupně pracovat na nějakém novém materiálu.“ Pak ale zjistíš, že ne všichni jsou na stejné vlně. Takže se vrátíte a jedete další rok nebo dva na turné, a než se nadějete, půl dekády je pryč. Takže tak trochu doufám, že tuhle situaci nebudeme příliš napodobovat, protože pět let mezi alby je sakra dlouhá doba. Ale musíme se dostat do bodu, kdy chtějí nahrávat všichni. Takže pokud a až ten čas nastane, tak to bude skvělé. Ale nemám pocit, že by to teď bylo nějak zvlášť blízko.“
Carcass jako zakladatelé nebo spoluzakladatelé grindcore a melodického death metalu byli ovlivněni deathmetalovými a grindcorovými kapelami jako Death, Repulsion, Master, Morbid Angel, Napalm Death a Macabre stejně jako thrashovými a heavy metalovými skupinami jako Slayer, King Diamond, Cryptic Slaughter, Discharge, Siege, N.Y.C. Mayhem nebo Diamond Head.
Vyjímeční byli svým přístupem k textům. Otrebor z blackmetalové kapely Botanist uvádí jako precedens, že Carcass používají v textech a názvech písní termíny z lékařských slovníků, přičemž texty a názvy písní čerpají ze slovníků rostlin a hmyzu.
Pozdější deathcorové a metalcorové kapely Bring Me the Horizon, Whitechapel, All Shall Perish, Killswitch Engage a All That Remains uváděly Carcass jako jeden ze svých hlavních vlivů, stejně jako kanadská poppunková kapela Sum 41 nebo američtí deathgrindeři Cattle Decapitation. Zesnulý Trevor Strnad, který až do své smrti v roce 2022 působil jako zpěvák skupiny The Black Dahlia Murder mnohokrát uváděl, že ho Carcass ovlivnili především v technice zpěvu.
Carcass se dokázali otřít také o masovou kulturu. V epizodě "Timeslides" (Fotostroj času) z kultovního seriálu Červenéný trpaslík se Steer a Walker objevili jako členové Listerovy kapely z dětství Smeg and the Heads (Degen a spol). A během epizody seriálu Přátelé "The One with the Cheap Wedding Dress" (Svatební šaty) mluví Megan a Phoebe o Carcass. Megan řekla Monice, že její snoubenec chce, aby hráli na jejich svatbě.
