|
| Vydáno | 29. září 1992 |
|---|---|---|
| Natočeno | Duben - červenec 1992 | |
| Studio | Eldorado (Burbank), London Bridge (Seattle), One on One (Los Angeles) USA | |
| Žánr | Grunge, alternative metal, heavy metal, hard rock | |
| Délka | 57:37 | |
| Label | Columbia rec. | |
| Producent | Dave Jerden, Alice in Chains |
 |
 |
| "Would?" (Červen 1992) | "Them Bones" (Září 1992) |
 |
 |
| "Angry Chair" (Listopad 1992) | "Rooster" (Březen 1993) |
 |
| "Down In A Hole" (Říjen 1993) |
Singl "Would?" vyšel v červnu 1992, a to ve stejnou dobu, kdy měl premiéru film Singles, ve kterém se členové kapely objevili v krátkém cameo vystoupení. Skladba se dostala na 31. místo hitparády Billboard Mainstream Rock Tracks. Ve Spojeném království vyšel singl 11. ledna 1993 a pronikl do tamní Top 20, zatímco v Nizozemsku dosáhl na umístění v Top 40, což z ní v obou zemích učinilo nejvýše umístěnou píseň souboru. "Would?"" se postupně zařadila mezi nejznámější skladby této seattleské formace.
Kritika přijala píseň velmi pozitivně. Publicista Steve Huey z AllMusic ji označil za skladbu s melancholičtější náladou než většina známých rockových nahrávek skupiny a zároveň za jeden z jejích nejlépe realizovaných momentů. Podle Jamese Huntera z magazínu Rolling Stone jde o nadčasový singl a jednu z nejstylovějších rockových skladeb devadesátých let. V roce 2010 zařadil server Pitchfork píseň mezi nejlepší skladby devadesátých let a magazín Paste ji v roce 2014 umístil na třetí místo seznamu nejlepších grungeových skladeb.
Videoklip k "Would?"" z roku 1992 režírovali Cameron Crowe a Josh Taft; na předávání cen MTV Video Music Awards v roce 1993 získal ocenění za nejlepší video z filmu. V roce 2019 se skladba objevila také v traileru na druhou řadu seriálu The Punisher, což vedlo k jejímu návratu do hitparád, když se dostala na 15. místo žebříčku Billboard Hot Rock Songs.
Skladba"Them Bones" vyšla jako druhý singl z desky Dirt. Skladba se dostala na 24. místo žebříčku Billboard Mainstream Rock a na 30. příčku hitparády Modern Rock Tracks. Později byla zařazena také na několik kompilací souboru, například Nothing Safe: Best of the Box (1999), Greatest Hits (2001) a The Essential Alice in Chains (2006), a objevila se i na box setu Music Bank (1999). Živá verze skladby byla následně vydána na koncertním albu Live (2000).
Skladba dosáhla zmíněných umístění v amerických hitparádách v listopadu 1992. V britské a irské singlové hitparádě se dostal do první třicítky. "Them Bones" patří k nejznámějším skladbám této seattleské formace. Kritik Ned Raggett z AllMusic ji popsal jako „krátkou, pevně sevřenou explozi neodolatelné riffové síly, soustředěnou a neúprosnou“ a dodal, že „svou pointu řekne za dvě a půl minuty a skončí — ani jediná nota není zbytečná“. V roce 2014 zařadil magazín Loudwire píseň na 6. místo seznamu deseti nejlepších skladeb Alice in Chains a časopis Kerrang! ji v roce 2021 umístil na 2. místo žebříčku dvaceti nejlepších skladeb kapely.
Singl "Angry Chair" vyšel jako třetí singl z alba. Na většině vydání desky se skladba nachází jako jedenáctá v pořadí, na některých verzích však figuruje jako dvanáctá nebo desátá. Píseň byla později zařazena také na několik kompilací souboru, mimo jiné Nothing Safe: Best of the Box (1999), Music Bank (1999), Greatest Hits (2001) a The Essential Alice in Chains (2006).
"Angry Chair" se dostala na 34. místo hitparády Billboard Album Rock Tracks a na 27. příčku žebříčku Modern Rock Tracks. V Austrálii byl singl vydán 25. ledna 1993 a v alternativním žebříčku ARIA dosáhl na 11. místo. Ve Spojeném království následovalo vydání 24. května 1993, kde skladba vystoupala na 33. místo UK Singles Chart a na 28. příčku v Irsku. Videoklip k písni byl zveřejněn v roce 1992 a režíroval jej Matt Mahurin, který později natočil také klip k písni "No Excuses". Video bylo následně zahrnuto na domácím video vydání Music Bank: The Videos.
Kritik Ned Raggett z AllMusic uvedl, že právě Layne Staley a Jerry Cantrell proměňují skladbu v něco skutečně výjimečného. Podle něj píseň obsahuje „podmanivé sloky, zahalené zlověstnou ozvěnou a nabité pocitem blížící se destrukce“.
Singl "Rooster" jako číslo 4. Skladba debutovala 13. března 1993 na 29. místě hitparády Billboard Mainstream Rock Tracks, přičemž 24. dubna téhož roku vystoupala až na 7. příčku a v žebříčku se udržela celkem dvacet týdnů.
Píseň napsal kytarista a zpěvák Jerry Cantrell pro svého otce Jerryho Cantrella staršího, který sloužil v americké armádě během války ve Vietnamu. Přezdívku 'Rooster' dostal Cantrellův otec už v dětství od svého pradědečka, a to kvůli své údajně sebevědomé povaze a také účesu, jehož vlasy na temeni připomínaly kohoutí hřebínek. Kritik Ned Raggett z AllMusic uvedl, že skladba dokáže zároveň udržet silnou hlasitost i jemnější náladu, přičemž střídá téměř zasněné sloky s mohutnými a výbušnými refrény.
Popularita songu se odrazila i v řadě pozdějších žebříčků. Televizní stanice VH1 ho v roce 2013 zařadila na 91. místo seznamu America’s Hard 100. Magazín Metal Hammer ho v roce 2018 umístil na 12. příčku přehledu The 100 Best Metal Songs of the 90s a o dva roky později ji zařadil na 2. místo seznamu nejlepších skladeb Alice in Chains. V roce 2022 pak server American Songwriter označil "Rooster" za nejlepší skladbu kapely ve svém žebříčku deseti nejlepších písní skupiny.
Singl "Down in a Hole" vyšel jako pátý a poslední 11. října 1993. Skladba se dostala na 10. místo hitparády Billboard Album Rock Tracks. Mimo Spojené státy zaznamenal singl úspěch také v Evropě, když pronikl do první čtyřicítky britského žebříčku UK Singles Chart a do první třicítky v Irsku.
Kritik Ned Raggett z AllMusic vyzdvihl zejména emotivní vokální výkon Laynea Staleyho, který podle něj působí „napůl přiškrceně, ale stále mimořádně sugestivně“, a dodal, že výsledný dojem připomíná obraz zlomeného člověka hledajícího útěchu. Server Stereogum označil skladbu za hymnu ztráty, odporu a deprese, která však zároveň funguje jako silná rocková hymna s postupně gradujícími slokami a výrazným refrénem. Podle jejich hodnocení sice píseň vede Staleyho bolestný vokál, ale její skutečnou sílu dodávají harmonické vokály Jerryho Cantrella. V roce 2014 umístil magazín Loudwire skladbu na 8. místo seznamu deseti nejlepších písní Alice in Chains, zatímco časopis Kerrang! ji v roce 2021 zařadil na 3. příčku žebříčku dvaceti nejlepších skladeb kapely.
Autorem skladby je kytarista Jerry Cantrell, který ji napsal pro svou tehdejší přítelkyni Courtney Clarke. V poznámkách k box setu Music Bank z roku 1999 Cantrell uvedl, že jde o jednu z jeho osobně nejoblíbenějších skladeb. Podle jeho slov píseň odráží realitu života, který si zvolil, a zároveň předjímá obtíže, jež přináší dlouhodobé vztahy v prostředí intenzivní hudební kariéry.
Dirt je druhé studiové album americké rockové kapely Alice in Chains, které vyšlo 29. září 1992 u vydavatelství Columbia Records. Nahrávka je zároveň poslední deskou, pořízenou v sestavě všech čtyř původních členů, protože baskytarista Mike Starr byl v lednu 1993 během turné k albu z kapely propuštěn. Většinu skladeb napsal kytarista Jerry Cantrell, avšak poprvé se zde autorsky výrazněji prosadil také zpěvák Layne Staley, který sám složil dvě písně – "Hate to Feel" a "Angry Chair", přičemž v nich zároveň nahrál kytarový part. V songu "Iron Gland" hostuje mimo jiné Tom Araya ze skupiny Slayer. Textová stránka LP se věnuje temným tématům, mezi něž patří deprese, bolest, hněv, antisociální chování, mezilidské vztahy, drogová závislost (především heroin), válka či smrt.
Po svém vydání se Dirt setkalo s velmi pozitivním přijetím kritiky a uspělo i v mezinárodních hitparádách, kde se objevilo například v Austrálii, Kanadě, Nizozemsku, Finsku, Německu, na Novém Zélandu, v Norsku, Švédsku i ve Spojeném království. Ve Spojených státech se deska dostala až na 6. místo žebříčku Billboard 200. Z alba vzešlo pět singlů – "Would?", "Them Bones", "Angry Chair", "Rooster" a "Down in a Hole", ke kterým vznikly také videoklipy. Nahrávka byla nominována na cenu Grammy v kategorii Best Hard Rock Performance a v USA získala pětinásobnou platinovou desku od organizace Recording Industry Association of America (RIAA), čímž se stala komerčně nejúspěšnějším deskou skupiny.
Dirt je často považováno za jedno z klíčových alb grungeové éry a pravidelně se objevuje v různých přehledech nejlepších rockových desek. Podle autora serveru Pitchfork pomohla tato nahrávka proměnit Alice in Chains v jednu z nejslavnějších formací své doby. V roce 2022 se album díky reedici k 30. výročí vydání znovu dostalo do první desítky žebříčku Billboard 200, kde obsadilo 9. místo.
Nahrávání Dirt začalo na jaře roku 1992. Producent Dave Jerden, který s Alice in Chains spolupracoval už na jejich debutu Facelift, projevil zájem s kapelou pracovat znovu. Oceňoval zejména texty a vokální projev Laynea Staleyho i charakteristické kytarové riffy Jerryho Cantrella. Skladba "Would?" však vznikla ještě před samotným albem – produkoval, nahrál a smíchal ji Rick Parashar a poprvé se objevila na soundtracku k filmu Singles z roku 1992. Samotné LP bylo následně nahráváno od dubna do července 1992 ve studiích Eldorado Recording Studios v Burbanku, London Bridge Studio v Seattlu a One on One Studios v Los Angeles.
Nahrávání probíhalo v době nepokojů v Los Angeles, které vypukly po zproštění viny čtyř policistů z losangeleského policejního oddělení (LAPD), kteří byli na videozáznamu zachyceni při brutálním napadení neozbrojeného černošského motoristy Rodneyho Kinga. Nepokoje začaly právě v den, kdy kapela zahájila práci ve studiu. Hudebníci sledovali v televizi oznámení soudního verdiktu, zatímco Jerry Cantrell se při nákupu piva stal svědkem rabování obchodu. Později také uvízl v dopravní zácpě a viděl, jak černošské obyvatelstvo vytahuje bílé řidiče z aut a napadá je. Členové skupiny se nakonec z města dostali bez úhony; spolu s hostujícím basákem a vokalistou Tomem Arayou z legendárních Slayer odjeli na několik dní do národního parku Joshua Tree, kde zůstali, dokud se situace neuklidnila. Poté se vrátili do studia a pokračovali v práci na desce.
Během nahrávání se Layne Staley, který krátce předtím absolvoval odvykací léčbu, znovu vrátil k užívání heroinu. Později však dokázal s drogou přestat náhle a bez postupného vysazování, když v té době četl román The Bad Place hororového spisovatele Deana Koontze. Producent Dave Jerden později uvedl, že Staley vůči němu po letech cítil určitou nevraživost, protože ho během práce na albu opakovaně nabádal, aby přestal s drogami. Jak Jerden poznamenal: „Zjevně se na mě tehdy během nahrávání »Dirt« zlobil… Ale jaká je moje práce jako producenta? Natočit desku. Nedostávám zaplaceno za to, abych byl Layneův kamarád...“ Se závislostmi se však nepotýkal pouze Staley. Také bubeník Sean Kinney a baskytarista Mike Starr v té době zápasili s vážnými problémy, prozměnu s alkoholem.
Producent Jerden zároveň experimentoval se zvukem kytar, aby dosáhl charakteristického zvuku. Výsledný 'sound' vznikl kombinací tří různých zesilovačů – Bogner Fish preampu pro basové frekvence, Bogner Ecstacy pro střední pásmo a zesilovače Rockman Headphone amp pro vysoké frekvence.
Obal zobrazuje nahou ženu půl zasypanou v popraskané pouštní krajině. Fotografem titulní fotografie obalu byl Rocky Schenck, který spolu s výtvarnicí Mary Maurer vytvořil konečný vizuál. Koncept vychází z otázky, zda žena na snímku je mrtvá, nebo živá. Formace diskutovala o typu modelky, kterou chtěla, a Schenck začal s castingem krátce poté. Členové skupiny nakonec vybrala fotografii modelky a herečky Mariah O'Brien, se kterou Schenck již dříve spolupracoval.
Focení proběhlo 14. června 1992 ve Schenckově studiu v Hollywoodu za dohledu bubeníka Seana Kinneyho. Během osmihodinového focení modelka O'Brien odložila paruku do písku, a ta se následně objevila na několika dalších snímcích použitých v box setu Music Bank z roku 1999. Po mnoho let fanoušci mylně věřili, že na obalu je Staleyho tehdejší přítelkyně Demri Parrott, avšak Schenck v roce 2011 pro Revolver Magazine uvedl, že se jedná o Mariah O'Brien.
Layne Staley v rozhovoru pro kanadský magazín M.E.A.T. v prosinci 1992 vysvětlil význam obalu: „Tento obal... rád ho nazývám 'pomsta'. Píseň "Dirt" byla napsána určité osobě, která mě v podstatě pohřbila, takže žena na obalu představuje tuto osobu, která je vtahována do země (smích), místo mě. Snímek je její dokonalý obraz, a to nebylo ani plánované. Když jsem to poprvé viděl, byl jsem naštvaný – a ona také (smích). Bylo to opravdu děsivé.“
Obal byl později také ztvárněn ve videoklipu k singlu "A Looking in View" z roku 2009, kde se ve 6:55 minutě objevuje žena ležící na popraskané pouštní ploše podobně jako na obalu Dirt. Tento singl je součástí čtvrtého studiového alba Alice In Chains Black Gives Way to Blue, vydaného přesně 17 let po Dirt, 29. září 2009.
Materiál pro desku vznikal převážně na cestách a je temnější než debut Facelift. Jerry Cantrell vysvětlil: „Na tomto albu jsme hodně hledali sami sebe. Je zde mnoho intenzivních emocí“. Podle jeho slov kapela prostřednictvím hudby zpracovává každodenní démony, a všechen toxický nános emocí z každého dne čistí hraním. Drogy jsou výrazným tématem některých skladeb, přičemž tři písně – "Junkhead", "God Smack" a "Hate to Feel" – přímo odkazují na užívání heroinu a jeho dopady.
Layne Staley uvedl, že LP je částečně konceptuální a obsahuje dvě hlavní témata. První se zabývá osobními utrpeními, která vedou k užívání drog jako způsobu úlevy, s postupným zjištěním, že to není řešení bolesti, tedy příběh posledních tří let jeho života. Druhé téma se týká bolestivých vztahů a zapletení se s lidmi. Staley později vyjádřil lítost nad texty některých písní a zdůraznil, že nechtěl fanouškům naznačovat, že heroin je „cool“.
Cantrell doplnil, že temnota byla vždy součástí Alice In Chains, ale nikdy ne vším. I v nejtemnějších písních přetrvával optimismus a deska spíše varuje, než že by oslavovala temné stránky života, zároveň však obsahuje element přežití – určitou triumfální složku nad obtížemi lidské existence. Ne všechny texty odkazují na drogy; například "Sickman" je jiného typu, zatímco pět skladeb od "Junkhead" po "Angry Chair" tvoří sekvenci vyprávějící příběh od naivity přes sebepoznání až po uvědomění si reality života a nebezpečí drog.
Jerry Cantrell napsal "Them Bones" o smrtelnosti, s poselstvím přijmout konec života a žít naplno. "Dam That River" vznikla po hádce s bubeníkem Seanem Kinneyem, "Rain When I Die" reflektuje vztahy Cantrella a Staleyho k jejich přítelkyním. "Rooster" je věnována Cantrellovu otci a jeho přezdívce z dětství, reflektující proces smíření s dopady vietnamské války. Skladby "Hate to Feel" a "Angry Chair" složil výhradně Staley, který u nich také hrál na kytaru, zatímco "Down in a Hole" je osobní zpovědí Cantrella věnovanou jeho dlouhodobé přítelkyni Courtney Clarke. Závěrečná "Would?" je poctou zesnulému Andrew Woodovi z Mother Love Bone a zároveň adresována těm, kdo soudí druhé.
Krátká instrumentální "Iron Gland" vznikla z kytarového riffu Cantrella, kterým ostatní členy formace dlouho prudil; riff přetvořil do samostatné skladby s odkazem na "Iron Mana“ Black Sabbath a slíbil, že jej již nikdy nezahraje. Ve skladbě hostuje Tom Araya z thrash metalové legendy Slayer spolu se Staleym.
Materiál desky Dirt získal u kritiků i fanoušků mimořádné ocenění a je často považován za magnum opus Alice in Chains. Steve Huey z AllMusic uvedl: „»Dirt« je hlavní umělecké vyjádření Alice in Chains a nejblíže k absolutnímu mistrovskému dílu, kterého kdy formace dosáhla. Je to primitivní, drásavý výkřik z hlubin heroinové závislosti Laynea Staleyho, a jedno z nejděsivějších konceptuálních alb, která byla kdy nahrána. Ne každá skladba explicitně odkazuje na heroin, ale příspěvky Jerryho Cantrella, které složil sám (téměř polovina LP), udržují tematickou soudržnost – téměř každá píseň je prostoupena morbiditou, sebekritikou a rezignací uvědomělého, ale bezmocného závisláka.“
Michael Christopher z PopMatters chválilm: „Deska není žádným způsobem oslavná – ale těžko najdete brutálně pravdivé dílo, které by bylo lépe zachyceno – a právě proto bude vždy jedním z nejlepších alb, která byla kdy vytvořena.“ Chris Gill z Guitar World popsal Dirt jako „obrovské a zlověstné, přesto znepokojující a intimní,“ a „sublimně temné a brutálně upřímné.“ Don Kaye z Kerrang! označil desku za „nekompromisní, brutálně pravdivé a zároveň dravě rockové svědectví lidské odolnosti.“ Podle serveru Pitchfork album učinilo z Alice in Chains „jednu z nejslavnějších kapel na světě“.
Na Grammy Awards 1993 bylo Dirt nominováno v kategorii Best Hard Rock Performance. Kapela také přispěla skladbou "Would?" na soundtrack k filmu Singles Camerona Crowea z roku 1992, jehož videoklip získal cenu za Best Video from a Film na MTV Video Music Awards 1993. Album je rovněž považováno za jeden z nejvlivnějších počinů pro subžánr sludge metalu, který kombinuje doom metal s hardcore punkem. V roce 1992 bylo Dirt vybráno za Kerrang! Critic's Choice Album of the Year.
Bylo zahrnuto do knihy 1001 Albums You Must Hear Before You Die (2005) a v roce 2008 magazín Close-Up zařadil Dirt na páté místo nejlepších alb, vydaných v předchozích dvou desetiletích. Joe Robinson z Loudwire ho v roce 2011 označil za jedno z nejlepších děl 90. let, přičemž zdůraznil, že Alice in Chains jsou vzácnou kapelou, kterou přijímají jak fanoušci metalu, tak grunge. V říjnu 2011 se deska umístila na 1. místě žebříčku deseti nejlepších kytarových alb roku 1992 podle Guitar World a v červnu 2017 na 26. místě seznamu '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)' podle Rolling Stone. V dubnu 2019 Rolling Stone řadil Dirt na 6. místo mezi 50 nejlepších grunge alb a v roce 2024 jej Loudwire zvolil nejlepším hard rockovým LP roku 1992. V roce 2025 Em Casalena z American Songwriter zahrnul Dirt do seznamu '4 Grunge Albums That Are Way Better Than Nevermind'.
Po vydání kapela vyjela na tour. Byla přidána jako předkapela na turné Ozzyho Osbournea No More Tours. Několik dní před začátkem turné si Staley zlomil nohu při nehodě s ATV, takže musel na pódiu používat berle. Během turné byl Mike Starr po koncertě Hollywood Rock v Riu de Janeiru 22. ledna 1993 propuštěn a nahrazen bývalým baskytaristou Ozzyho Osbournea, Mikem Inezem. V červnu až srpnu 1993 se Alice in Chains zúčastnili festivalu Lollapalooza spolu s kapelami Primus, Tool, Rage Against the Machine a Babes in Toyland, což bylo jejich poslední velké turné se Staleym.
U českých kritiků album rovněž získalo vysoké hodnocení. Podle recenze na portálu CrazyDiamond.cz jde o naprostou klasiku grunge, jedinečné temné dílo s intenzivní atmosférou a niternými emocemi jako hněv, frustrace a blízkost smrti, které jej činí mimořádnou hudební zkušeností. Server Rockboard.cz doplnil, že Dirt je žánrovým monumentem, jeho bezútěšná, drásavá náplň se prodávala v milionových nákladech a svědčí o autentické síle a rezonanci s posluchači, nejen v rámci grunge, ale i širší rockové komunity.
(Produkční a interpretační údaje jsou převzaty z anglické verze Wikipedie)
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 1 | "Them Bones" | Jerry Cantrell | 2:30 |
| 2 | "Dam That River" | Jerry Cantrell | 3:09 |
| 3 | "Rain When I Die" | Cantrell, Staley, Kinney, Starr | 6:01 |
| 4 | "Down in a Hole[I]" | Jerry Cantrell | 5:38 |
| 5 | "Sickman" | Cantrell, Staley | 5:29 |
| 6 | "Rooster" | Jerry Cantrell | 6:15 |
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 7 | "Junkhead" | Cantrell, Staley | 5:09 |
| 8 | "Dirt" | Cantrell, Staley | 5:16 |
| 9 | "God Smack" | Cantrell, Staley | 3:56 |
| 10 | "Intro (Dream Sequence)/Iron Gland[II]" | Jerry Cantrell | 0:43 |
| 11 | "Hate to Feel" | Layne Staley | 5:15 |
| 12 | "Angry Chair" | Layne Staley | 4:48 |
| 13 | "Would?" | Jerry Cantrell | 3:28 |
| Celkový čas: | 57:37 | ||
I Na raných amerických a kanadských vydáních se skladba "Down in a Hole" objevovala jako dvanáctá, mezi "Angry Chair" a "Would?". Současná vydání CD a vinylů v USA a Kanadě mají "Down in a Hole" jako čtvrtou skladbu mezi "Rain When I Die" a "Sickman", což byla původní pořadí zamýšlené kapelou, než ho změnila nahrávací společnost.
II Skladba "Iron Gland" (track 9 nebo 10) se na albu objevuje bez názvu. Název byl uveden až na kompilacích Nothing Safe a Music Bank. V iTunes Store je chybně uvedena jako "Iron Man". Před odhalením názvu byla v některých databázích označena jako "Intro (Dream Sequence)". V edicích, kde je "Down in a Hole" track 4, je "Iron Gland" track 10. Některá vydání tuto skladbu vůbec neuvádějí, nebo ji slučují s "Hate to Feel". Na zadní straně obalu vydání, kde je "Iron Gland" track 9, jsou "Hate to Feel", "Angry Chair", "Down in a Hole" a "Would?"" uvedeny jako skladby 9–12, přestože při přehrávání CD jsou na stopách 10–13.
| Týdenní hitparáda (1992 - 1993) | Vrchol |
|---|---|
| Austrálie (ARIA) | 13 |
| Kanada (RPM Top Albums/CDs) | 25 |
| Nizozemsko (Album Top 100) | 17 |
| Finsko (Suomen virallinen lista) | 11 |
| Německo (Offizielle Top 100) | 37 |
| Nový Zéland (RMNZ) | 36 |
| Norsko (VG-lista) | 15 |
| Švédsko (Sverigetopplistan) | 11 |
| Velká Británie (OCC) | 42 |
| USA (Billboard 200) | 6 |
| Týdenní hitparáda (2022 – 2025) | Vrchol |
|---|---|
| Rakousko (Ö3 Austria) | 62 |
| Belgie (Ultratop Flanders) | 55 |
| Belgie (Ultratop Wallonia) | 23 |
| Dánsko (Hitlisten) | 27 |
| Finsko (Suomen virallinen lista) | 24 |
| Německo (Offizielle Top 100) | 25 |
| Maďarsko (MAHASZ Physical Albums) | 39 |
| Irsko (OCC) | 28 |
| Itálie (FIMI) | 40 |
| Nový Zéland (RMNZ) | 5 |
| Polsko (ZPAV) | 27 |
| Portugalsko (AFP) | 11 |
| Skotsko (OCC) | 7 |
| Španělsko (Promusicae) | 17 |
| Švýcarsko (Schweizer Hitparade) | 24 |
| Velká Británie (OCC) | 36 |
| Velká Británie Rock & Metal (OCC) | 1 |
| USA (Billboard 200) | 9 |
| Roční hitparáda 1993 | Pozice |
|---|---|
| USA (Billboard 200, 1993) | 39 |
| Země | Ocenění | (potřebný počet prodaných kusů) |
|---|---|---|
| Austrálie (ARIA) | Platina | 70,000‡ |
| Kanada (Music Canada) | Platina | 100,000^ |
| Velká Británie (BPI) | Zlato | 100,000^ |
| USA (RIAA) | 5× Platina | 5,000,000‡ |
