|
| Vydáno | 31. srpna 1998 |
|---|---|---|
| Natočeno | Jaro 1998 | |
| Studio | Morrisound Recording, Tampa, Florida, USA | |
| Žánr | Progressive death metal, melodic death metal | |
| Délka | 56:17 | |
| Label | Nuclear Blast Records | |
| Producent | Jim Morris, Chuck Schuldiner |
K albu vyšel jeden oficiální singl, kterým se stala skladba "Spirit Crusher". Vydavatelství Nuclear Blast ho vydalo v roce 1998 jako propagační singl na podporu celé desky, ovšem bez obalu. Song "Spirit Crusher" patří dodnes k vůbec nejznámějším a nejuznávanějším songům v historii progresivního death metalu, a to zejména díky své ikonické úvodní basové lince a propracované struktuře. Zajímavostí je, že tato skladba (společně s několika dalšími z alba) byla původně složena pro Chuckův vedlejší heavymetalový projekt Control Denied, ale nahrávací společnost si vyžádala další desku pod značkou Death, a tak byly písně přepracovány do tvrdší podoby...
The Sound Of Perseverance je sedmé a zároveň poslední studiové album americké death metalové kapely Death. Deska vyšla 31. srpna 1998 u německého vydavatelství Nuclear Blast a byla nahrána ve floridské Tampě - opět v osvědčeném studiu Morrisound Recording. Jako producenti zde pracovali Chuck Schuldiner a Jim Morris, který se zároveň postaral i o zvuk a mix. Z nahrávky byl vydán singl "Spirit Crusher" a jako závěrečná skladba se na ní objevila coververze písně "Painkiller" od Judas Priest. Původně měla být tato předělávka bonusem pouze pro japonské vydání, ale Nuclear Blast doporučil zařadit ji na všechny edice.
Na studiovce se poprvé a naposledy představila sestava ve složení kytarista Shannon Hamm, bubeník Richard Christy a baskytarista Scott Clendenin, které doplnil sám Chuck jako zpěvák a kytarista. Vznik tohoto počinu byl úzce spjat s Schuldinerovým vedlejším projektem Control Denied, neboť po podpisu smlouvy s Nuclear Blast měl muzikant smluvní povinnost nahrát nejprve ještě jednu desku pod značkou Death. Album se v hitparádách umístilo například v Německu (60. příčka) a v Rakousku (35. příčka). V prosinci 2005 vyšlo u Nuclear Blast rozšířené deluxe vydání.
Jednalo se však i o poslední studiový počin kapely, protože Chuck Schuldiner v prosinci 2001 zemřel na komplikace spojené s rakovinou mozku a Death tím zanikli. Deska je dnes pokládána za jedno z nejvyzrálejších a nejpropracovanějších děl v diskografii formace. Recenzent Jason Hundey z AllMusic jí dokonce zařadil mezi největší heavy metalová alba všech dob.
Cesta k tomuto albu byla pro Death neobvyklá. Chuck Schuldiner kapelu na počátku roku 1996 "pozastavil", což se obvykle dává do souvislosti s napětím ve vztahu k dosavadnímu vydavatelství Roadrunner Records. Svou pozornost poté soustředil na svůj nový projekt Control Denied, v němž chtěl uplatnit melodičtější a v tradičním heavy metalu zakořeněnější nápady. Ke spolupráci si přizval mimo jiné kytaristu Shannona Hamma a baskytaristu Scotta Clendenina. Po podpisu smlouvy s Nuclear Blast však přistoupil na smluvní podmínku, že před vydáním prvního alba Control Denied nahraje ještě jednu desku pod značkou Death. Sám Schuldiner se v rozhovoru z roku 1998 bránil tvrzení, že by se vydavatelství o jeho nový projekt nezajímala. Podle něj byl příchod obnovených Death prostě otázkou správného načasování.
Hotová sestava vznikala postupně. Kytarista Shannon Hamm a baskytarista Scott Clendenin přišli z Control Denied, kde je Schuldiner zkoušel nejprve jako spoluhráče pro tento projekt. Na demonahrávkách k novému materiálu se ještě podílel baskytarista Steve Di Giorgio, který s Chuckem spolupracoval již dříve. Na samotné album ale podle Schuldinera nakonec neměl čas, a proto jej nahradil Clendenin. Zásadní změna nastala také na postu bubeníka: Richard Christy, původem z Kansasu, který předtím působil například v kapele Public Assassin ze Springfieldu v Missouri, prošel v roce 1997 konkurzem a Chuck jej přijal. Christy později označil práci na této desce za největší bubenický úspěch své kariéry a vzpomínal, že byl od střední školy Schuldinerovým velkým obdivovatelem.
Skladby jako takové vznikaly nejprve v domácím studiu na Floridě, kde byly podle dostupných informací pořízeny dvě demoverze materiálu. Christy sám datuje demo nahrávání na podzim 1997. Chuck byl v té době podle vlastních slov plný nápadů a zmínil, že má pro další desku Death připraveno již zhruba čtyřicet minut riffů. Zároveň důrazně popíral, že by pro nové album použil skladby určené pro Control Denied, a označil tyto spekulace za výmysl šířený internetem. Podle něj byl veškerý materiál na The Sound Of Perseverance napsán výhradně pro Death.
Pozdější vyjádření však tento obraz poněkud zpochybňují. Zpěvák Tim Aymar (Control Denied) v roce 2010 potvrdil, že několik písní, původně 'souvisejících' s Control Denied bylo přepracováno a 'přitvrzeno' do podoby skladeb Death. Shannon Hamm v dokumentu Death By Metal uvedl, že se to týkalo songů "Bite The Pain", "Spirit Crusher", "Story To Tell", "Voice Of The Soul" a "A Moment Of Clarity". Právě poslední jmenovaný kus měl podle Metal Archives dokonce původně dát jméno debutovému albu Control Denied. (Shannon Hamm také vysvětlil, že vydavatelé zprvu váhali riskovat s novou, neprověřenou kapelou). Určitou výjimkou je instrumentální "Voice Of The Soul", která byla podle rozhovoru s Chuckem z března 1999 napsána již v době desky Symbolic.
Vlastní nahrávání probíhalo v dubnu 1998 v tampském Morrisound Recording studiu a trvalo zhruba tři týdny. Chuck se tak vrátil do zázemí, které mu bylo důvěrně známé z práce na předchozích albech, a opět spolupracoval s Jimem Morrisem. Do hotových kytarových partů se pak podle kreditů v reedicích střídali Schuldiner s Hammem, který odehrál sólo nebo jeho část například ve skladbách "Scavenger Of Human Sorrow", "Bite The Pain", "Spirit Crusher", "Story To Tell" a "A Moment Of Clarity". Hotová nahrávka tak spojila hutnost Human s melodičností Symbolic, jak to ve své reportáži ze studia popsal novinář Jeff Wagner z časopisu Metal Maniacs.
Stejná sestava později vstoupila do Morrisoundu znovu a nahrála i debutovou desku Control Denied, The Fragile Art Of Existence, tentokrát s Timem Aymarem u mikrofonu. Pro Death však zůstalo The Sound Of Perseverance navždy posledním studiovým dílem.
Přední strana původního vydání The Sound Of Perseverance je laděna do sytě rudých a hnědých tónů. Většinu plochy zabírá obří přízračná zvrásněná skalní hmota, jejíž střed připomíná rozevřenou, křičící tlamu amalgáma eygora se žhnoucím vnitřkem. Kolem ní se zvedají zubaté skalní štíty. V dolní části obalu se pohybují drobné lidské postavy, které působí proti monumentálnímu útvaru téměř ztraceně a zdůrazňují jeho měřítko. V levém horním rohu je umístěno logo Death v černé barvě a po celé šířce dole se táhne zlatý nápis s názvem alba, vysázený malými kapitálkami. Podle databáze Discogs přepracoval logo kapely grafik uváděný jako Strain.
Zadní strana pokračuje v podobné atmosféře, ale místo velkolepé scenérie nabízí detailnější, kamenitou texturu v hnědých a rudých odstínech, z níž v horní části vystupuje sytě červená organická hmota připomínající maso. V horní části je bíle vysázen seznam skladeb, oddělených tečkami. Uprostřed dole je uvedeno, že desku produkovali Jim Morris a Chuck Schuldiner. Pod tím následuje logo vydavatelství Nuclear Blast s kontaktními údaji,označení společnosti GEMA a při pravém okraji katalogové číslo. Svisle vedle něj se opakuje nápis se jménem kapely a názvem alba.
Za samotnou ilustrací stojí americký grafik Travis Smith, který se později proslavil spoluprací s celou řadou metalových formací. Na výtvarné a grafické podobě se dále podíleli Maria Abril a Gabe Mera, kteří jsou uvedeni jako autoři art directionu a designu. Fotografie členů kapely v bookletu pořídil Alex McKnight. Travis Smith později prozradil, že obal vytvářel podle původních skic, představ a poznámek Chucka Schuldinera. Hudbu desky přitom podle svých slov slyšel až poté, co byla hlavní část grafiky hotová. Znal ale Chuckovy záměry a mohl se opřít o dosavadní diskografii Death. Když si nahrávku později poslechl, překvapily ho především vyšší vokály, protože od ní čekal zvuk blíže předchozímu albu Symbolic.
Technicky je obal postaven na fotografiích, které Smith digitálně zkombinoval do výsledné podoby. Autor sám později přiznal, že mu původní verze nepřišla dost povedená. Postupem času podle něj vynikly její nedostatky a lidé se ho někdy dokonce ptali, co měl obal vlastně znázorňovat. Právě to považoval u takového typu obalu za slabinu. Zároveň ji viděl jako 'bílou vránu' mezi jinak vydařenými obaly Death. Na druhou stranu zdůraznil, že on i Chuck byli s původní podobou v době vzniku spokojeni.
Když se v roce 2011 chystala reedice desky u Relapse Records, rozhodl se Travis Smith obal přepracovat. Řekl o tom Ericu Greifovi, který zastupoval správu odkazu Chucka Schuldinera, a Smith slíbil, že nový návrh předloží k realizaci jen tehdy, pokud bude podle něj původní verzi s to skutečně předčit. Pak měl projít schválením Chuckovy rodiny i bývalých členů formace, s nimiž byl ještě v kontaktu. Vydavatelství se podle autora z počátku k nápadu stavělo zdrženlivě a Smith dokonce předem odmítal názory, že jde o vydavatelský kalkul. Nová podoba obalu je podle něj mimo jiné blíže původním Chuckovým skicám než verze z roku 1998. Technika zůstala stejná, jen přibyly organičtější prvky, například malované textury. Upravený obal se objevil na remasterovaném dvoudiskovém i třídiskovém deluxe vydání Relapse Records z února 2011.
Po hudební stránce je The Sound Of Perseverance nejexperimentálnější a nejrozsáhlejší deska v celé diskografii Death. Skladby jsou delší než dříve a Chuckovo skladatelství jde o další krok směrem k propracovanosti. Recenzenti materiál opakovaně označují za „ambiciózní a místy až ohýbající mysl“. Časopis Metal Hammer popsal album jako dílo plné nepravidelných změn temp a podivných tónin a T Coles ho charakterizoval jako death metal v pokročilé podobě. Jeden z recenzentů dokonce přirovnal atmosféru desky ke strašidelnému přízraku, který připomíná, kolik toho naše podvědomí o nás ví.
Kritici také často zdůrazňují, že deska spojuje to nejlepší z předchozích tří alb kapely a posouvá vše o krok dále. Skladby jsou agresivnější, progresivnější a zároveň melodičtější než dříve, přičemž si zachovávají syrovost a emocionální náboj. V recenzích se objevují srovnání s Atheist, Dream Theater, Meshuggah a Cynic. Rytmická sekce nese zřetelné prvky progresivní hudby i jazz fusion. Christyho bubnování bylo popsáno jako 'chobotnicové' a Clendeninova basa mu v tom skvěle sekundovala.
Kytarová práce stojí na souhře Chucka a Shannona Hamma, kteří si sóla předávají a prolínají jimi napříč většinu skladeb. Podle dobových popisů se při nahrávání používaly kytary B.C. Rich Stealth, díky nimž je zvuk ostrý jako břitva. Jedinou instrumentálkou je "Voice Of The Soul", v níž se na rozdíl od zbytku alba objevují jemné kytary bez bicích, a proto působí jako tichý kontrast k okolnímu materiálu. Zpěvově se Schuldiner posunul ještě dál než na Symbolic: jeho hlas je tentokrát tvořen především falsetovými, death metalovými 'vřeštivými' polohami. AllMusic označil jeho projev za dosud nejpříšernější a Jason Hundey zmínil, že refrén "Spirit Crusher" patří k nejděsivějším, jaké kdy slyšel. Výkřik na začátku coververze "Painkiller" je zase v recenzích přirovnáván k power metalu.
Texty zůstávají osobní a introspektivní, jako už od desky Human. Chuck v nich opět odkrývá lidskou krutost, zradu a bolest, ale také sílu, která je potřeba k tomu, aby se člověk nenechal zlomit. Album podle své poznámky věnoval každému, kdo má nějaký sen. Rámcem celé desky je tak skutečně téma vytrvalosti ze samotného názvu.
"Scavenger Of Human Sorrow": text líčí parazitického člověka, který se živí cizí bolestí a skrývá se za velká slova a abstraktní teorie. Vypravěč mu říká, ať si žije, jak chce, ale ať ho nechá na pokoji.
"Bite The Pain": člověk dokáže ranit i bez jediné kapky krve a vypravěč odmítá být obětí, která nasytí cizí hlad po zranění. Místo toho bolest 'překousne', obrátí se dopředu a z porážky vyjde jako vítěz.
"Spirit Crusher": temné varování před bytostí, která vypadá jako člověk, ale uvnitř je netvorem bez výčitek svědomí a ničí druhé zabijáckými slovy. Refrén vyzývá k tomu, aby se člověk nenechal zlomit a pevně se držel.
"Story To Tell": vypravěč popisuje, jak ho zrada a pochyby zraňovaly a ničily důvěru. Posléze vyzývá protějšek, aby ze své mysli smyl představu zla, otevřel se pravdě a uvědomil si, že zlo je pro něj jen minulostí, o které se vypráví.
"Flesh And The Power It Holds": skladba varuje před tělesnou vášní, která je jako jed v pozlátku slastí: pohltí člověka a pak ho zase vyplivne. Krása podle textu časem ukáže svou ošklivou tvář, a proto je třeba být připraven.
"Voice Of The Soul": instrumentální balada bez textu, v níž se hudba stává 'hlasem duše' a jako jediná na albu je postavena na jemných kytarách.
"To Forgive Is To Suffer": odpuštění je podle textu snadno vyslovené slovo, ale stojí kus života a skrývá ostří nože podvodníka. Řešením je přestat se držet bolesti a najít klid, byť třeba o samotě, a pamatovat na sílu slov.
"A Moment Of Clarity": vypravěč si zachovává naději a drží se svých snů, díky čemuž se mu na okamžik rozjasní mysl a zmizí zmatek. Život přirovnává k záhadě, v níž je mnoho vodítek, ale málo odpovědí.
"Painkiller": coververze skladby Judas Priest vypráví o napůl člověku a napůl stroji, který přilétá na kovové obludě z nebes, aby zachránil zdevastovanou planetu a vzkřísil lidstvo.
The Sound Of Perseverance sklidilo mimořádně příznivé ohlasy a dnes ho fanoušci i kritici řadí k nejlepším deskám v diskografii Death. Jason Hundey z AllMusic mu udělil 4,5 hvězdičky z pěti a označil ho za „skutečně skvostné metalové album“, „nejlepší hodinu“ kapely a bez diskuse jako jednu z nejlepších metalových desek všech dob. Paul Schwarz z webzinu Chronicles of Chaos dal albu 9 bodů z 10 a ocenil, že vyniká přesně tam, kde má: v thrashových pasážích, technických sólech, zapamatovatelných refrénech a srozumitelném zpěvu. S jeho pochvalou ale šla ruku v ruce i výhrada. Coververzi "Painkiller" od Judas Priest sice přijal s uznáním, ale zpochybnil rozhodnutí zařadit ji jako závěr nahrávky. Podobně se k ní v roce 2011 vyjádřil i Keith Carman v kanadském magazínu Exclaim!, který ji označil za „pochybnou“.
Už dobové reakce zdůrazňovaly nároky, které deska na posluchače kladla. Nizozemský e-zin Karsmakers v září 1998 označil album za typické pro Death, které se od Symbolic liší hlavně tím, že je ještě náročnější na poslech. Recenzent zároveň neskrýval údiv nad bubeníkem Richardem Christym a přirovnal jej ke směsi technické těžkotonážnosti Gena Hoglana či Paula Bostapha a rytmického šílenství Stephena Sheltona z Confessor. Podle T Colese představuje deska poslední dělicí čáru mezi starým stylem death metalu a zvuky, které teprve měly přijít. Časopis Metal Hammer ji zařadil mezi největší metalová alba devadesátých let. Podle něj inspirovala generaci trochu zvláštních hudebníků, kteří do žánrových škatulek nezapadali, aby tvořili bez ohledu na hranice stylu.
Také česká scéna přijala poslední řadovku Death s velkým respektem. Server Metalopolis jí věnuje rozsáhlou recenzi, která album pojímá jako velký konec 'skromné', ale zásadní diskografie této death metalové ikony. Autor oceňuje především nenapodobitelnost Chuckových skladatelských postupů, 'výběrové' riffy s puncem originality, dechberoucí melodie a uhrančivé kytarové party a zmiňuje také reedici z roku 2005 s DVD Live In Cottbus. V diskusi pod textem se mezi čtenáři objevují mnohačetná hodnocení typu „nejlepší album Death“. Autor sám přemítá, zda Death někdy zahráli lépe.
Magazín CrazyDiamond.cz album ohodnotil 90 %. Autor recenze, který se podepisuje jako Stray, v rámci seriálu o celé diskografii kapely oceňuje desku jako přehlídku změn temp, 'lomených' kytarových partů, jazzově laděných vyhrávek a jiskrných sól. Za vrcholy označuje "Scavenger Of Human Sorrow", "Spirit Crusher" a "Flesh And The Power It Holds", které nazývá definicí nového zvuku Death. Nadšením nešetří ani u coververze "Painkiller", kterou řadí mezi nejlepší metalové předělávky vůbec, a dodává, že by pod 90 % nikdy nešel s žádnou deskou kapely. Čtenáři v diskusi ovšem nejsou jednotní. Někteří uznávají Chuckovo skladatelské umění, ale přiznávají, že je album nechává chladnějšími než první čtyři desky, jiní je považují za zbytečně dlouhé s komplikovanými bicími.
Podobné rozpory se objevují i v zahraničí. Uživatelské recenze na Metal Archives se pohybují od nadšených 100 % až po kritických 30 % (!). Zastánci vyzdvihují technickou virtuozitu, produkci i kytarovou práci, odpůrci naopak vytýkají přeplácanost, 'nepotřebný noodling' a skutečnost, že album už s death metalem mnoho společného nemá. Na Sputnikmusic dosáhlo uživatelské hodnocení známky 5,0 s přívlastkem 'klasika'. Pro reedici z roku 2011 dal Metal Forces plných 10 bodů z 10 a About.com 5 hvězdiček z 5.
Se zpožděním se dostavilo uznání i v novější době. V roce 2024 zařadil Metal Injection desku do seznamu deseti „nesmírně podceňovaných death metalových alb“. Redaktor Graham Hartmann se v něm ostře ohradil proti těm, kdo desku odsuzují, a označil ji za mistrovské dílo, které bude vždy podceňované. Kapela Blackwater Sunset pak podle dostupných informací pracuje na celé tributní desce, na které se mají podílet kytarista Chris Poland, bubeník Marco Minnemann a Rich Gray z Annihilator na basu bez pražců, přičemž mix obstará Jim Morris.
The Sound Of Perseverance obsahuje druhou (pouze) instrumentální skladbu v celé historii Death. Tou první byla výrazně těžší "Cosmic Sea" z alba Human. "Voice Of The Soul" k ní tvoří melancholický protipól.
Shannon Hamm a Chuck Schuldiner si na desce sólové party střídali podle jasného klíče. Podle kreditů v databázi Discogs hraje v "Scavenger Of Human Sorrow" i "Spirit Crusher" první sólo Chuck a druhé Shannon, zatímco v "Bite The Pain" a "Story To Tell" je pořadí obrácené. Jediná skladba s jedním sólem, "Flesh And The Power It Holds", patří samotnému Chuckovi. Na přebalu je u osmi autorských skladeb jako autor hudby i textů uveden pouze on, zatímco u "Painkiller" figurují Tipton, Downing a Halford.
"Flesh And The Power It Holds" je se svými více než osmi minutami nejdelší písní celé nahrávky, kdežto "Voice Of The Soul" s necelými čtyřmi minutami nejkratší. Celková stopáž se v různých zdrojích mírně liší, obvykle se pohybuje kolem 56 minut. Podle některých posluchačů a recenzentů byla nahrána coververze "Painkiller" oproti originálu o půltón níž, což ale není oficiálně potvrzeno (každý muzikant si to může vyzkoušet).
Po vydání alba Death v roce 1998 hodně koncertovali. Nejvýznamnější vystoupení z tohoto období zachycují DVD Live In Cottbus '98 s nahrávkou z 10. října 1998 a album Live In L.A. (Death & Raw), natočené 5. prosince 1998 v klubu Whisky a Go Go. Právě druhé jmenované vyšlo v roce 2001 jako jeden ze dvou koncertních záznamů, určených k financování Chuckovy léčby rakoviny.
Chuckovi byla rakovina mozku 'oficiálně' diagnostikována rok po vydání desky, tedy v roce 1999, a zemřel v prosinci 2001. Název alba proto mnozí posluchači vnímají v kontextu jeho pozdějšího boje s nemocí, i když v době vzniku nahrávky o ní ještě nikdo nevěděl.
Deska se dočkala několika reedic. V roce 2005 ji Nuclear Blast znovu vydal společně s DVD Live In Cottbus '98 k připomenutí čtvrtého výročí Chuckovy smrti. V únoru 2011 vyšlo pod Relapse Records remasterované vydání na dvou a třech discích s novým obalem a bonusy v podobě demonahrávek z let 1997 a 1998. Mezi nimi jsou i verze bez basy, protože na demech hrál ještě Steve Di Giorgio, zatímco na desce nakonec Scott Clendenin. Později vyšlo album také na dvojitém gatefold LP, a to opět u Relapse Records.
Odkaz kapely ale žije dál. Skvělá mladá tribute skupina Symbolic z kanadského Québecu uspořádala 12. prosince 2007 v tamním Théâtre Impérial benefiční koncert na počest Chucka Schuldinera. Jako hosté se na něm představili bývalí členové Death: kytarista z alba Symbolic Bobby Koelble a z posledního alba kytarista Shannon Hamm a basák Scott Clendenin (mimo jiné i slovutný Clive Barker) a se speciálním hostem Jonathanem 'Kamem' Leem (prapůvodním členem) zahráli některé skladby z průřezu celé diskografie Death. Vyvrcholením byl song "Pull The Plug", který netřeba představovat. Záznam akce vyšel o tři roky později pod názvem The Ultimate Death Tribute.
Pokračování tribute hnutí přišlo v podobě turné Death To All, na kterém se od roku 2012 scházeli bývalí členové kapely. Původně tvořili hlavní jádro Shannon Hamm a Scott Clendenin, později turné vedl bubeník Gene Hoglan se Stevem Di Giorgiem, Bobbym Koelblem a zpěvákem a kytaristou Maxem Phelpsem. V roce 2024 se kapela v rámci severoamerického turné The Scream Of Perseverance Tour věnovala celým albům Scream Bloody Gore a The Sound Of Perseverance. Podle Hoglana byla tato 'šňůra' vyprodána...
Scott Clendenin zemřel 24. března 2015 ve věku 47 let.
Odkaz nejranějších let Death připomíná také zpěvák a bubeník Kam Lee, který hrál v první verzi Death - Mantas a v raných sestavách Death po boku Chucka a Ricka Rozze. Se svou nynější kapelou Massacre oživuje staré skladby z prvních dem (1983 - 1985), mimo jiné celé demo Death by Metal z roku 1984, které se nehrálo naživo více než 43 let. První vystoupení tohoto projektu bylo ohlášeno na festival Kill-Town Death Fest XI v dánské Kodani na začátek září 2026. Kapela také oznámila plán skladby z demonahrávek Mantas, Death a Massacre znovu nahrát.
Do stejné řady 'připomínek' patří i projekt Left To Die. Spojili se v něm bývalí členové Death Terry Butler a Rick Rozz, který hrál už v kapele Mantas, s Mattem Harveym z Exhumed a Gruesome a bubeníkem Gusem Riosem. V červenci 2026 vydali u Relapse Records, tedy u vydavatele, který stojí i za reedicemi katalogu Death, nahrávku Initium Mortis. Na ní znovu nahráli deset skladeb z dem Mantas a Death z let 1984 a 1985, například "Legion Of Doom", "Archangel" nebo "Death By Metal". Harvey k tomu uvedl, že chtěli, aby si je mohli poslechnout v dobrém zvuku i ti, kdo je znali jen z nekvalitních kopií kazet. Kruh tak, zdá se, uzavřel hudbu Death, která začala v garážích na Floridě a po všech proměnách vyvrcholila právě deskou The Sound Of Perseverance. Dnes ji dál oživují nejen hudebníci, kteří s Chuckem Schuldinerem tvořili, ale i nová generace, která mu tím vzdává hold...
(Produkční a interpretační údaje jsou převzaty z anglické verze Wikipedie)
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 1 | "Scavenger Of Human Sorrow" | Chuck Schuldiner | 6:56 |
| 2 | "Bite The Pain" | Chuck Schuldiner | 4:29 |
| 3 | "Spirit Crusher" | Chuck Schuldiner | 6:47 |
| 4 | "Story To Tell" | Chuck Schuldiner | 6:34 |
| 5 | "Flesh And The Power It Holds" | Chuck Schuldiner | 8:26 |
| 6 | "Voice Of The Soul" (instrumentální) | Chuck Schuldiner | 3:43 |
| 7 | "To Forgive Is To Suffer" | Chuck Schuldiner | 5:55 |
| 8 | "A Moment of Clarity" | Chuck Schuldiner | 7:25 |
| 9 | "Painkiller" (cover Judas Priest) | Halford, K. K. Downing, Tipton | 6:02 |
| Celkový čas: | 56:17 | ||
| Číslo | Název skladby | Délka |
|---|---|---|
| 1 | "Spirit Crusher" (z dem z roku 1998, bez baskytary, instrumentální) | 6:55 |
| 2 | "Flesh And The Power It Holds" (z dem z roku 1998, bez baskytary, instrumentální) | 8:22 |
| 3 | "Voice Of The Soul" (z dem z roku 1998, bez baskytary, instrumentální) | 3:30 |
| 4 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1998) | 4:28 |
| 5 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1998) | 6:38 |
| 6 | "Story to Tell" (z dem z roku 1998) | 6:40 |
| 7 | "Scavenger Of Human Sorrow" (z dem z roku 1998) | 6:49 |
| 8 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1997) | 4:31 |
| 9 | "Story To Tell" (z dem z roku 1997) | 6:37 |
| 10 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1997) | 6:34 |
| Celkový čas: | 61:02 | |
| Číslo | Název skladby | Délka |
|---|---|---|
| 1 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1996, Chuck Schuldiner - zpěv) | 4:19 |
| 2 | "Story To Tell" (z dem z roku 1996, Chuck Schuldiner - zpěv) | 6:19 |
| 3 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1996, Chuck Schuldiner - zpěv, čisté doprovodné vokály) | 6:17 |
| 4 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1996, Paul Payne - zpěv) | 4:20 |
| 5 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1996, Paul Payne - zpěv) | 6:17 |
| 6 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1996, Chuck Schuldiner - zpěv, čistý zpěv) | 6:17 |
| 7 | "Story To Tell" (z dem z roku 1996, Chuck Schuldiner - zpěv, čistý zpěv) | 6:24 |
| 8 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1996, Shannon Hamm - zpěv) | 4:14 |
| 9 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1996, instrumentální) | 5:32 |
| 10 | "Bite The Pain" (z dem z roku 1996, instrumentální) | 4:14 |
| 11 | "Story To Tell" (z dem z roku 1996, instrumentální) | 6:13 |
| 12 | "Voice Of The Soul" (z dem z roku 1996, instrumentální) | 3:29 |
| 13 | "A Moment Of Clarity" (z dem z roku 1996, instrumentální) | 6:12 |
| Celkový čas: | 70:07 | |
| Hitparáda (1998) | Vrchol |
|---|---|
| Rakousko (Ö3 Austria Top 40) | 35 |
| Nizozemsko (Album Top 100) | 93 |
| Německo (Offizielle Top 100) | 60 |
| Zdroj | Hodnocení kritiků |
|---|---|
| About.com | 5/5 |
| AllMusic | 4,5/5 |
| Chronicles of Chaos | 9/10 |
| Collector's Guide to Heavy Metal | 9/10 |
| Kerrang! | 3/5 |
| Metal Forces | 10/10 |
