| Původ: | Schweinfurt, Německo |
| Aktivní roky: | 1984–1990, 2002–současnost |
| Styl: | thrash metal, speed metal, heavy metal |
| Vydavatelé: | Noise Records, Metal Axe Records, Massacre Records |
| Web: | oficiální stránky |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Vendetta |
VENDETTA je německá thrashmetalová formace, která v roce 1984 vznikla ve Schweinfurtu, okresním městě ležícím v severozápadní části spolkové země Bavorsko.. Jejímu stylu dominují rychlé, agresivní riffy a syrové pojetí žánru, které je na pomezí speed a thrash metalu — kapela se proto řadí mezi představitele německé (teutonské) thrashové scény 80. let. Vydala několik singlů, šest studiových alb a účastnila se na několika kompilacích.
Schweinfurt, domovské město kapely určitě nebude neznámé zájemcům o českou historii. Stačí si jenom připomenout jeho zastaralý název - Svinibrod. Kolem roku 1000 markrabí Jindřich Nordgavský ze Schweinfurtu, z dynastie Babenberků, ovládl velká území severního Bavorska. Roku 1021 podle Kosmovy kroniky český kníže Břetislav I. za dobrodružných okolností unesl z kláštera benediktinek ve Svinibrodu svou nastávající manželku Jitku ze Svinibrodu, která byla Jindřichovou dcerou. Tolik ke vztahu kapely k České republice :-)
V prvních pár letech existence si sestava především budovala pozici v místním a o něco později v celoněmeckém podzemí prostřednictvím koncertů a demonahrávek; z té doby pocházejí jejich první dema Metal War, System of Death (1985) a Suicidal Lunacy (1986). Toto období charakterizovala rychlost, dravost a surový zvuk. Band nasával vlivy amerického i evropského thrash/speed metalu a začal si získávat pozornost menších labelů i fanoušků.
Zlom, který kapelu nasměroval k větší proslulosti nastal podpisem u vydavatelství Noise Records, který vyůstil ve vydání debutového alba Go and Live… Stay and Die v roce 1987. Tato nahrávka kapelu představila širšímu publiku a vypadalo to, že formaci definitivně otevře dveře do první ligy sílu nabírajícího německého thrash metalu. Že se tak nakonec nestalo, je zčásti smůla, zčásti souhra několika nepříznivých okolností.
Situaci kapely v tomto raném období celkem výstižně shrnuje jedna z recenzí na na debutové album uveřejněná na Metalarchives: „Vendetta byla v metalové komunitě poměrně neznámou kapelou a bohužel jí zůstává dodnes – s výjimkou zapálených hledačů osmdesátkového metalu. Důvodů pro to bylo hned několik. Zaprvé pocházela z Německa, které už tehdy chrlilo obrovské množství speed/thrash metalových formací (vládlo jim takzvané teutonské trio Sodom, Kreator a Destruction). Ty doplňovala čtveřice těžkých vah Helloween, Rage, Grave Digger a Running Wild, přičemž další a další sestavy neustále přibývaly. Zadruhé Vendettě příliš nepřála ani jejich vydavatelská společnost, která je vnímala jen jako další bandu, jež dluží více Bay Area thrashi než vlastnímu domácímu prostředí. Faktem ale je, že tihle muzikanti byli skvělí a jejich debutové album mluví samo za sebe. Je až s podivem, že se Vendetta nikdy neprobojovala mezi velká jména.
Hudebně, jak už bylo zmíněno, lze jejich tvorbu srovnávat se západopobřežními thrashery typu rané Metallicy nebo Heathen. Zároveň je ve vokální rovině patrný lehký nádech crossoveru, připomínající Suicidal Tendencies či Hirax. Místy to dokonce zní jako časově předběhnutá verze monstrózního debutu Wargasm, který o rok později způsobil značný rozruch. Produkce je na svou dobu ostrá a čistá, stejně jako samotné muzikantské výkony, které jsou velmi účinné a precizně zvládnuté. Kytary chrlí břitké riffy, zatímco bicí s baskytarou tvoří ideální rytmický základ. O vokály se dělí oba kytaristé, Daxx a Micky, a nutno říct, že svou úlohu zvládají chvályhodně.
Co se týče samotných skladeb, tady žádná výplň není. Všechny songy do sebe zapadají a udržují vysokou míru konzistence. Úvodní "Suicidal Lunacy" rozjíždí thrashovou jízdu riffem připomínajícím "Whiplash" od Metallicy a po několika vteřinách přechází na plný plyn. Následuje titulní skladba s výrazným basovým sólovým úvodem a chytlavým refrénem, která patří k tomu lepšímu, co album nabízí. "Traitor’s Fate" je nejrychlejší kus na desce, napěchovaný neúnavnými riffy a skvělými sóly. Poté přichází vrchol desky – "Systems Of Death", skladba plná šílených riffů, výrazných vyhrávek sólové kytary a především excelentní práce na dvojšlapku v podání Samsona, který se ve střední části dostává až k jakémusi 'wehrmachtovskému' beer-core pochodu. Refrén je vysoce nakažlivý a dokáže se zavrtat do hlavy na dny, ne-li týdny, jako tasemnice. Zhruba minutu a půl před koncem se navíc objevuje lehce folkově laděné kytarové sólo, které této mlátičce dodává další rozměr.
Pátá skladba "Drugs And Corruption" je krátký výbuch energie, ne nepodobný tvorbě Cryptic Slaughter. Následující "Revolution Command" lze bez nadsázky označit za jednu z nejlepších metalových skladeb všech dob. Úvodní kytarové sólo je to nejlepší, co lze slyšet, a těžké riffy, které na něj navazují, pokládají pevné základy této thrashové hymny. Závěrečná "On The Road" uzavírá album nekompromisním způsobem, přičemž bonusová skladba "And The Brave Man Fails" představuje vítaný přídavek.
Thrashmetaloví maniaci si zde přijdou na své, obzvlášť ti, kteří přísahají na Metallicu a zbytek Bay Area bratrstva. Fanoušci Wargasm by si tohle album rozhodně neměli nechat ujít, pokud v jejich ocelových hlavách stále přetrvává chuť na podobný nářez.
Kapela nelenila a pokračovala v intenzivní práci, jejíž výsledek vtrhl na trh o rok později, opět pod Noise Records, v podobě druhého studiového LP Brain Damage. Povedené dílko nadějný debut svou kvalitou ještě překonalo a opět přineslo skladby, které se staly mezi příznivci kapely ikonickými, například "Brain Damage" nebo "War". V tomhle období skupina také intenzivně koncertovala a její nahrávky se čadsto objevovaly také na kompilacích tehdejšího metalového trhu. V červnu 1988 vyšlo také split album A Cautionary Tale / And the Brave Man Fails s anglickou formací Sabbat.
Druhý počin kapely zhodnotil recenzent ThrashFanatic následujícími slovy: „Už dříve jsem recenzoval desku Vendetty »Go And Live… Stay And Die«, která je sama o sobě mistrovským dílem a měla zatraceně hodně riffů, ale tohle je prostě úžasné. Vendetta na své druhé řadovce posunula laťku opravdu výrazně výš. »Brain Damage« je mnohem techničtější a progresivnější než debut, nabízí spoustu skvělých riffů a kreativní stavbu skladeb. Pojďme se tedy podívat na magnum opus Vendetty…
Album otevírá Skladba "War" a hned od prvních vteřin je jasné, že půjde o mistrovské dílo. Funkový basový úvod v podání Heinera je naprosto parádní. Vzápětí se přidají šílené riffy Daxxe a Mickyho a rázem máte před sebou okamžitou klasiku. Daxxovy vokály jsou velmi slušné, ale stejně jako u »Go And Live« mě baví víc zpěv Mickyho. Daxx je skvělý kytarista, stejně jako Micky. Jejich riffy jsou tady výrazně techničtější a sóla patří k tomu nejlepšímu, co thrash metal nabízí. Samson je na bicí rovněž výborný, jeho hra se na této desce oproti debutu výrazně zlepšila. Ale to, co tuto nahrávku odlišuje nejvíc, je jedna zásadní věc… Komponování!
Každá skladba na tomto albu je malým mistrovským dílem. Vybrat si favorita je téměř nemožné. Titulní song patří k mým nejoblíbenějším – začíná pomalým a klidným intrem a vokální melodie jsou nesmírně zapamatovatelné. "Precious Existence" je jednou z nejlepších thrashmetalových balad vůbec. Začíná krásnou pasáží s čistou kytarou, po níž následují jedny z nejlepších textů, jaké jsem kdy slyšel: 'There was a race, beings of mystic nature, born for living, going on dying. There's a planet out in space that looks like the distorted face of a dying man.' (Byla tu rasa, bytosti mystické povahy, zrozené k životu, umírající. Ve vesmíru je planeta, která vypadá jako znetvořená tvář umírajícího člověka). Prostě paráda. Jako fakt paráda. Přesně takhle se píšou kreativní a originální texty. Tahle skladba obsahuje fantastické kytarové riffy a sólo patří k nejlepším na celé desce. Závěr s nádhernými kytarovými harmonickými tóny je už jen třešničkou na dortu. Tohle je definice mistrovského díla, dámy a pánové.
"Fade To Insanity" je šestiminutová instrumentálka, která začíná basovou verzí Beethovenovy "Ódy na radost", jedné z vět Symfonie č. 9. Poté nastoupí skvělé riffy a rozjede se naprosté šílenství – a v tomhle duchu se nese celá skladba. Sólové pasáže jsou naprosto neuvěřitelné a já se tohoto kusu doslova nemůžu nabažit. "Metal Law" je výborná závěrečná skladba s parádními riffy, skvělým bubnováním a výrazným, zapamatovatelným refrénem. Co víc si od skladby přát?
Tohle je bezpochyby jedna z nejlepších německých kapel své doby. Zatímco »Go And Live… Stay And Die« je klasika, »Brain Damage« ji z hlediska muzikantských výkonů, skladatelských schopností i technických a progresivních riffů doslova převálcuje. S tímto albem prostě nemůžete sáhnout vedle. Vřele doporučuji fanouškům Deathrow, Grinder, Paradox, Nasty Savage a Iron Angel.“
V 80. letech Vendetta fungovala především jako klubová a festivalová formace pohybující se v rámci německé thrashmetalové undergroundové scény. Kapela pravidelně koncertovala po Německu a postupně se dostávala i do okolních zemí, kde sdílela pódia s dalšími tehdy začínajícími nebo již etablovanými extrémně metalovými uskupeními (Destruction, Tankard, Sodom, Kreator). Po vydání prvních dvou alb se koncertní aktivita výrazně zintenzivnila. Vendetta se objevovala na společných akcích s dalšími thrashovými a speedmetalovými formacemi (Exumer, Deathrow, Paradox, Assassin), což jí pomohlo upevnit pozici v rámci tehdejší evropské scény. Nešlo však o velká headline turné, spíše o sérii klubových vystoupení, festivalových slotů a společných koncertů.
Na přelomu 80. a 90. let se ale hudební klima začalo pomalu měnit. Zájem o tradiční thrash klesal a řada formací čelila interním i externím tlakům. Podpora tisku hrála v popularizaci tvorby Vendetty také jen malou roli, protože většina fanoušků thrash metalu té doby skupinu ignorovala a dávala přednost jednoduššímu 'thrash metalovému mlácení'. Dlouhé hledání zpěváka, které trvalo po celou dobu trvání kapely, také nebylo korunováno úspěchem, a v roce 1990 se k dovršení všeho Noise Records rozhodli uvolnit Vendettu z jejích povinností, načež se kapela rychle rozpadla. Objevil se také názor, že Noise Records odmítlo spolupráci s hudebníky kvůli nízkému prodeji jejich nahrávek. Členové se poté rozešli různými směry a některé osobní i hudební projekty už pokračovaly mimo původní sestavu.
Kapela se znovu aktivovala v roce 2002, zpočátku se dvěma členy z původní sestavy z 80. let - basákem Klausem 'Heinerem' Ullrichem a kytaristou Achimem 'Daxxem' Hömerleinem. Praporem 'staré' Vendetty měl ale brzo mávat pouze Heiner, Daxx se v nové sestavě zdržel pouhé tři roky. Kromě 'starých psů' se ve skupině objevila trojice nováčků; první jim podali pomocnou ruku bicmajstr Thomas 'Lubber' Krämer a kytarisa Frank Heller, kteří spolu předtím hráli v kapele Bloody Climax. Lubber později přivedl do kapely také zpěváka Maria Vogela, dalšího bývalého spoluhráče. Problémy ale neprovázely jen skládání nové formace, kvůli právům na své nahrávky musela kapela podle vlastních slov dokonce najmout právníka pro dlouhý soudní spor.
Po obnovení činnosti v roce 2002 se formace znovu zaměřila na živé hraní, tentokrát již s důrazem na status 'kultovní' skupiny. Začala vystupovat na specializovaných metalových festivalech a klubových akcích, zaměřených na oldschool thrash metal, kde kombinovala nový materiál se skladbami ze svých klasických alb 80. let.
V roce 2003 nahrála skupina v novotou vonící sestavě čtyřpísňové demo s jednoduchým názvem Demo 2003 a doufala, že jim pomůže k podpisu s vydavatelstvím. V září 2005 Vendetta absolvovala turné po Německu společně se Sodom a Fatal Embrace po kterém čerstvá sestava utrpěla první ránu, když ji opoustil veterán Daxx (Daxx už sice nehraje živě, ale občas píše pro kapelu hudbu nebo texty; někdy také pro Paradox).
V listopadu 2006 kapela podepsala smlouvu s německým labelem Metal Axe Records a ještě v témže roce 2006 přichází nový kytarista Frank Schölch (Frank a později i Opf pocházeli z metalové scény v okolí Svinibrodu, takže byli staří známí z koncertů a večírků), aby vystřídal Franka Hellera a Dexxe a ujmul se role jediného kytaristy kapely. Následující rok vychází comebackové album Hate.
Album bylo nahráno ve studiu SU 2 v Saarbrückenu, kde nahrávaly své alba také kapely jako Autumnblaze, Tomorrows Eve nebo Powerwolf. Díky skladbám jako "Prepare Yourself For Hostility" nebo "Mother" připomíná album trochu časy Brain Damage, ale zvukem se od svých předchůdců značně liší, je modernější, plné agresivity a neobvyklých písní, které si bez soucitu najdou cestu do mozku posluchače; a kombinuje klasické thrashové rysy s modernějšími vlivy (groove/neo-thrash)
Nicméně recenze na comebackovou nahrávku většinou nebyly zrovna oslavné: „Kdyby tehdy svět poskytl dost prostoru dalším půltuctům německých thrashových kapel, aby mohly prorazit za hranice své scény a malé mezinárodní fanouškovské základny, Vendetta by mezi nimi bezpochyby byla. Jejich první dvě alba byla vynikající a jasně ukazovala lineární vývoj od zběsilé, kulometné agrese k přístupnější a pestřejší podobě. Samotné »Brain Damage« mohlo být úspěšnější, jenže ho poslouchalo příliš málo lidí. Často si říkám, že kdyby se na začátku devadesátých let podařilo se stejnou sestavou vydat třetí dlouhohrající desku, mohli jsme být svědky něčeho opravdu výjimečného. Jak to ale dopadlo, kapela se rozešla a trvalo téměř dvacet let, než byla znovu obnovena – navíc s téměř kompletně obměněnou sestavou – a konečně přišla s novým albem…
»Hate« bohužel není tím zuřivým comebackem, v jaký jsme u této dlouho přehlížené formace mohli doufat, přesto má několik pozitivních vlastností, díky nimž se dá poslouchat. Především mix je obrovský, jasný a silný, zejména díky rezonujícímu echem obohacenému zpěvu a kytarám, které drtí s obnovenou průrazností. Stavba riffů je však výrazně jednodušší než na obou deskách z osmdesátých let a navzdory upřímné snaze ve skladbách "Hannibal", "Guerilla" a "Rise for Revolution" zde není mnoho, co by posluchače skutečně zaujalo. »Brain Damage« mělo spoustu zajímavých, prodloužených meziherních pasáží s výborným skladatelským nápadem, zatímco tady se tomu přibližuje jen pár skladeb, například "Mother". Texty a názvy skladeb navíc působí na poměry 21. století dosti neinspirovaně.
Přiznávám, že ta poslední zní jako pocta jejich skladbě "War" z roku 1988, ale i tak to nepůsobí, že by při psaní někdo vynaložil příliš mozkové kapacity – podobně jako použití samplu Martina Luthera Kinga Jr. na začátku "Rise for Revolution". Je to prostě až příliš prvoplánové.
Vokály naštěstí rozhodně nezklamou. Mario Vogel dokáže proříznout riffy jako nůž Nutellu a baví mě, jak je jeho hlas zasazen do mohutného studiového prostoru s výrazným echem. Jasně, není to Daxx Riggs, ale je to dostatečně blízko – navíc s příjemnou kombinací Hetfielda a Peavyho Wagnera (Rage). Jinak je ale »Hate« trochu kýčovité, nebudu lhát. Je to upřímný, přímočarý thrash a jeho zvukové kvality zjevně odkazují na snahu vrátit se k éře »Brain Damage« (mnohem víc než k debutu), jenže albu chybí stejná míra komplexnosti i trvanlivosti. Řada německých thrashových kapel druhé a třetí ligy už v té době zvládla napsat slušný comeback, ale bohužel musím říct, že Vendettu mezi ně zatím počítat nemohu...“
Po albu Hate skupina získala smlouvu u Massacre Records a začala pomalu připravovat další materiál, který byl natočen na jaře 2011 v Mud-Creek Studiu v Hofheimu v Bavorsku; míxáž a mastering proběhly v Unisound Studio ve Švédsku. Album Feed the Extermination vyšlo v samém závěru roku, 9. prosince 2011, a bylo pro většinu fanoušků, čekajících jestli si kapela napraví pověst po předchozím nemastném neskaném dílku, dalším zklamáním. Nahrávka příliš nezabodovala ani mezi kritiky a dopadla v recenzích ještě o něco hůře než ta předchozí.
Následující úryvek jedné z recenzí kolující po internetu je docela vypovídající: „...lze zde slyšet určité podobnosti například s Panterou, i když nejsou úplně zřejmé. Produkce působí poněkud mdlým dojmem – sice jasná a čistá, ale kytary znějí ploše, vokály trochu vychýleně a spousta kytar se pohybuje podobným, přesnějším tempem. Občas se objeví půl slušný nápad, vokální vzestup připomínající »Brain Damage«. Nic z toho však není ničím urážlivé, jen obyčejné, průměrné a nedokáže vyjádřit stejnou míru představivosti ani zaujmout posluchače jako jejich kultovní klasiky. Stručně řečeno, »Feed the Extermination« je zdaleka méně atraktivní než i »Hate«...
V roce 2012 dochází k dalším změnám v sestavě. Kapelu opouští po šesti letech Frank Schölch a místo něj opět přichází dvojice sekerníků. První rozrazil dveře zkušebny starý známý z prvních let reunionu Frank Heller a o pár týdnů později sestavu doplnila 'mladá' krev Michael Opfermann. Čerstvou energií posílená sestava se dává znovu do práce, jejíž výsledkem se stane celkem povedené páté album kapely, nazvané jednoduše The 5th. nahrávání tentokrát probíhalo v Mud Creek Recording v Hofheimu a mix a mastering v Little Creek Studio in Ormalingenu ve Švýcarsku.
Recenzent bayern album album The 5th zhodnotil následovně: „Vendetta měli v osmdesátých letech na metalové scéně jen velmi krátkou epizodu, přestože vydali dvě poměrně kvalitní desky, které je klidně mohly vystřelit do centra pozornosti. Nestalo se tak a formace zmizela z očí veřejnosti dřív, než na komkoli zanechala výraznější stopu. Poměrně známý příběh – kapela strávila nejistá devadesátá léta v hibernaci a rozhodla se dát si v novém tisíciletí další šanci v rámci vlny návratů staré školy. Z nějakého záhadného důvodu se však rozhodla vzdát hold právě dekádě, kterou prospala, a její první dva návratové počiny byly chaotické, málo soudržné směsi starého stylu a groovy/post-thrashových mód zhruba o deset let mladší éry.
O žádný úspěšný comeback se rozhodně nejednalo a bylo zřejmé, že skupině je souzeno zůstat undergroundovým fenoménem bez ohledu na dobu a okolnosti. Bylo to vlastně smutné, protože toto období znovusjednocení bylo výrazně slabší než jejich staré úspěchy. Zdá se ale, že napopáté to konečně vyšlo – tato nová nahrávka ukazuje Vendettu v mnohem lepším světle. Kapela se konečně dala dohromady a obdivuhodným způsobem vrací část někdejší energie. Skladba "Fragile“ příjemně připomíná debut díky svižným speed/thrashovým gradacím i techničtějším pasážím. "Let’er Rip" je drtivý headbanger, který překonává většinu jejich dřívějších agresivních momentů, a "Deadly Sin" pokračuje stejným směrem s ostrými cvaly a několika méně ortodoxními rozhodnutími.
"Agency of Liberty" posouvá laťku ještě výš díky rychlým vírům a chytrým, propracovaným aranžím, než "The Search" nabídne baladické, téměř idylické uklidnění. S příchodem "The Prophecy" budou fanoušci jásat – jde o vynikající progresivní speed/thrashovou skladbu, která by se bez problémů hodila na »Brain Damage«. Komplexní riffové kaskády a lahodné melodické obměny zde vytvářejí krásně klikatou symbiózu. "Shame on You" je jedinou připomínkou novějších post-thrashových flirtů formace, ale díky dynamičtějším zvratům a dramatickým 'dupákům' nejde o tuctový návrat ke groovy devadesátkám. "Religion is a Killer" funguje jako uvolněnější speedmetalová hymna, v níž se nahromaděná energie opírá o parametry osmdesátých let, zatímco "Nevermind" vše uzavírá baladickým nádechem a těžkou, klidnou atmosférou trvající téměř šest minut.
Závěrečná skladba sice úplně neodpovídá energii předchozího materiálu, ale celkový dojem nekazí – naopak nabízí dost zajímavých momentů, aby posluchač cítil, že to kapela tentokrát myslí vážně a znovu si vzpomněla, co vlastně hrála před třiceti lety. Mluvit o úplném návratu ke kořenům by bylo přehnané, ale Vendetta alespoň dokázali smýt 'ostudu' posledních dvou desek a vydali se na cestu sebereflexe, která by je klidně mohla dovést výš, než kdy byli. V osmdesátých letech se pohybovali na okraji progresivní a technické thrashové vlny, ale nikdy nenašli odvahu vstoupit do stejné arény jako Mekong Delta, Sieges Even, Deathrow, Realm a další. Odvahu tehdy neměli, přestože schopnosti rozhodně ano. S návratem všech staroškolských fíglů v novém tisíciletí by se teď mohli cítit sebejistěji – říká se, že štěstí přeje i pošesté…“
Na zatím poslední počin Vendetty, Black As Coal, museli fanoušci čekat dalších dlouhých šest let než se v červenci 2023 sneslo na trh pod křídly vydavatelství Massacre Records. Kritici jej většinou hodnotí jako solidní, byť ne revoluční návrat k oldschoolovému zvuku, který se pohybuje někde mezi německou agresivitou a melodickým stylem z oblasti Bay Area.
Album je hluboce zakořeněno v thrash a speed metalu 80. let a recenzenti na portálech jako Markus' Heavy Music Blog vyzdvihují jeho syrovost a nespoutanou energii, která připomíná kapely jako Kreator, Sodom nebo rannou Metallicu. Album disponuje moderní, údernou produkcí s výraznou a slyšitelnou basou, i když výkon Maria Vogela je přijímán rozporuplně; zatímco někteří oceňují jeho agresivní projev podobný Millemu Petrozzovi (Kreator), jiní jej označují za monotónní nebo repetitivní.
Album obsahuje 11 skladeb a stopáž se blíží k 60 minutám, což někteří kritici považují za příliš dlouhé. Za nejlepší skladby jsou považovány úvodní "Shoot To Kill" pro svou rychlost, "Stranglehold Of Terror" pro 'bouřlivé' riffy a techničtější "Pallbearer". Experimentální skladba "For Dear Life" s čistšími vokály je některými recenzenty označována za nejslabší bod alba. Většina se však shoduje, že pro fanoušky, kteří hledají poctivý, energický thrash metal bez moderních příkras, jde o velmi zábavnou a řemeslně zvládnutou, ačkoliv trpí generickým songwritingem a nedostatkem skutečně zapamatovatelných momentů.
Vendetta je často zmiňována jako jeden z klíčových představitelů německé thrashmetalové scény druhé vlny 80. let. Ačkoliv nikdy nedosáhla masové popularity nebo mainstreamového úspěchu, její vliv je patrný především v undergroundové komunitě a mezi fanoušky klasického oldschool thrash metalu. Kapela představovala typický model tehdejší německé formace: rychlý, agresivní a syrový zvuk, kombinovaný s přímočarou a drsnou lyrikou.
Debutové album Go and Live… Stay and Die a následné Brain Damage nabídly evropské alternativě thrash metalu syrovou, energickou podobu, která byla paralelou k americkému vzoru, ale s typicky německou dravostí. Díky koncertům po Německu a okolních zemích, účasti na kompilacích a sdílených pódiích s dalšími thrashovými formacemi si Vendetta vybudovala pevnou fanouškovskou základnu, která přetrvala i období, kdy kapela nebyla aktivní.
Po reunionu v roce 2002 formace ukázala, že její zvuk je stále relevantní a schopný oslovit mladší publikum. Novodobé nahrávky kombinují klasickou thrashovou energii s modernějšími prvky, čímž Vendetta ovlivnila řadu současných evropských thrashových uskupení a zůstává především kapelou pevně zakořeněnou v komunitě – bez výrazných crossoverových přesahů, ale s jasnou identitou a respektem mezi fanoušky i muzikanty pohybujícími se v rámci evropského thrashového undergroundu
Lyrická stránka Vendetty vychází z tradic klasického thrash metalu 80. let a odpovídá době i prostředí, v němž formace vznikla. Texty se od počátku vyznačují přímočarostí, temnější atmosférou a důrazem na agresi, chaos a destruktivní stránky lidského chování. Nejde však o prvoplánový šok, ale spíše o snahu zachytit pocity frustrace, strachu a vnitřního napětí, které byly pro tehdejší metalovou subkulturu typické.
Na raných nahrávkách dominují motivy násilí, smrti, psychických poruch a společenského rozkladu. Už samotné názvy skladeb a alb naznačují zájem o extrémní stavy mysli a existenciální hrozby, přičemž texty často pracují s obrazností blízkou hororu nebo válečné tematice. Tento přístup byl v kontextu tehdejší německé thrashové scény běžný a Vendetta se jím jasně zařadila po bok dalších agresivně laděných uskupení své generace.
první album Go and Live… Stay and Die představuje texty, které kladou důraz především na energii a atmosféru, nikoli na detailní vyprávění. Lyrika zde funguje jako další nástroj k vyvolání napětí a brutality, často podřízený rytmu a tempu hudby. Následující Brain Damage působí v tomto směru vyzráleji – texty jsou temnější, více introspektivní a místy se dotýkají psychického zhroucení, manipulace a ztráty kontroly nad vlastním jednáním.
Po obnovení činnosti v novém tisíciletí se tematický záběr textů rozšířil. Formace začala častěji reflektovat širší společenské a civilizační problémy, jako jsou války, úpadek morálních hodnot, zneužívání moci nebo anonymita moderní společnosti. Přesto zůstala zachována typická thrashová přímost a syrový jazyk bez poetických ozdob či symbolických metafor. Vendetta nikdy nepatřila k formacím, které by stavěly svou identitu primárně na politickém nebo ideologickém poselství. Lyrika sloužila především k podpoře atmosféry hudby a k vyjádření agresivních emocí, nikoli k formulování konkrétního programu. Právě tato kombinace temných témat, jednoduchého, úderného jazyka a autenticity přispěla k tomu, že jsou texty Vendetty dodnes vnímány jako typický produkt klasické thrashmetalové éry.
Go And Live... Stay And Die (1987)
Brain Damag (1988)
Hate (2007)
Feed the Extermination (2011)
The 5th (2017)
Black as Coal (2023)
