| Původ: | Long Island, New York, USA |
| Aktivní roky: | 1981 - současnost |
| Styl: | heavy metal, power metal, symfonický metal |
| Vydavatelé: | SPV/Steamhammer, Dockyard1, T&T/Noise |
| Web: | oficiální stránky |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Virgin Steele |
VIRGIN STEELE je americká heavy metalová kapela, která byla založena v roce 1981 na Long Islandu v New Yorku. Vydala několik významných alb (Noble Savage, The Marriage of Heaven and Hell Part I, The Marriage of Heaven and Hell Part II a Invictus).
Původně heavy a power metalová skupina v pozdějších letech obohatila svůj styl o prvky hudebního divadla, progresivního a symfonického metalu a v novém tisíciletí vytvořila a napsala několik zajímavých projektů - metalovou operu The House of Atreus (založenou na Oresteii a řeckém mýtu o Atreidovi), soundtrack k imaginárnímu filmu Visions of Eden, nebo také i The Lilith Project (založený na sumerské legendě o Lilith).
Na začátku osmdesátých let hledal kytarista francouzského původu Jack Starr vhodné spoluhráče, s nimiž by mohl vytvořit ideální heavy metalovou sestavu. Jako první se přidal bubeník Joey Ayvazian a oba začali společně zkoušet a hledat zpěváka. Krátce nato se k nim v roce 1981 připojil také budoucí baskytarista L.A. Guns Kelly Nickels. Trojice pak vyslechla zhruba čtyřicet adeptů na post vokalisty, než jim Joeyho přítel představil jistého Davida DeFeise. David se uvedl opravdu působivě – při konkurzu zazpíval "No Quarter" od Led Zeppelin, "Child in Time" od Deep Purple a "Catch the Rainbow" od Rainbow, čímž si kýžený post doslova vyzpíval. Do sestavy navíc přivedl i baskytaristu Joea O’Reillyho. Na konci roku 1981 tak byla první kompletní podoba Virgin Steele připravena.
V roce 1982 se formace poprvé výrazněji představila skladbou "Children of the Storm", která vyšla na kompilaci U.S. Metal Vol. II a údajně si ji velmi oblíbili i členové Metallicy. Krátce poté následovala první dlouhohrající eponymní deska Virgin Steele, syrová záležitost, která zdaleka neměla tu epickou hloubku jejich pozdějších alb. Přesto už mnohé naznačovala, jak o tom v následující recenzi z metal-archives píše jeden z recenzentů:
„První počin Virgin Steele není žádným »Ample Destruction« (debut Jag Panzer) ani »Burning Star« (debut Helstar). Není to ani klasika USPM (United States Power Metal), ani velkolepá záležitost, jako mnoho jiných budoucích alb Virgin Steele. Ve skutečnosti poněkud zastaral a zní o to více ostýchavě archaicky. Naštěstí si je vědom svého místa. Možná nemá žádné postavení v širším spektru věcí, ale sakra, rockuje z plných sil. Nepředstírá nic a dokonale vystihuje zvuk kapely, která funguje na čistě primárních vzrušeních.
Většina lidí zná Virgin Steele díky jejich temperamentnímu frontmanovi Davidu DeFeisovi, ale na jejich prvním albu byl středobodem, který vše držel pohromadě, undergroundový kytarový hrdina Jack Starr. Jeho riffy znějí vrstevnatě a obdivuhodně dynamicky – nikdy líně! V každé skladbě používá tolik licků, že si myslíte, že už mu žádné nezbyly, ale překvapuje neustále znějícími bluesovými sóly, která hraje tak snadno a s takovou finesou. Jedinou nevýhodou je, že po chvíli si uvědomíte, že tam není moc variací a všechny zní trochu podobně.
DeFeis je ve srovnání s tím dokonalým příkladem variace. Pokud byla monotónnost Joeyho Ayvaziana na bicích navržena tak, aby vás odradila, pak David DeFeis měl za cíl vás přimět, abyste chvíli zůstali. Okouzlí vás i těmi nejabsurdnějšími výroky, ale přesto si zachová svůj lesk sofistikovanosti. I když hraje roli romantického milence, jako v písni "Still In Love With You", stále si zachovává podezřívavý tón v hlase. Vliv Roberta Planta je opravdu hluboký. V nejlepších skladbách alba – titulní skladbě a "Children Of The Storm" – opravdu exceluje. V ostatních 'party-over-here' 80. let má tendenci být otravný.
Bylo to samozřejmě jejich první album a on ještě nezvládl vyšší polohu svého hlasu. V důsledku toho zněly silné falzety jako rychlé ječení a nedostatek mužnějšího nižšího hlasu, který předvádí v pozdějších dílech, nám místo toho přinesl hloupé dětské hlasy. Vzpomínáte si na Percyho studiově upravený pronikavý projev v "The Song Remains The Same"? Takhle zpíval Dave v polovině tohoto alba. Provokativní text v "Pictures On You", který zní: 'stop that nagging noise' (přestaň s tím otravným hlukem), přesně vystihuje mé pocity. "Danger Zone" na druhou stranu zní, jako by byla ukradena z desky »Sirens« od Savatage, ale přesto je úžasně rocková.
S »Guardians Of The Flame« začali Virgin Steele ukazovat svou epickou stránku a žádné vlivy z jejich debutu se nepřenesly do žádného z pozdějších alb, což je činí o to zapomenutelnějšími. Možná je to dobře? I puristé je jistě považují za pouhou relikvii, pokud jsou tak zoufalí, že si cení každého alba 'Steele'. Pro mě je to prostě znamení, že přicházejí lepší časy.“
I přes všechny uvedené výtky byl styl formace už tehdy nezaměnitelnou kombinací amerického heavy metalu s epickou atmosférou, připomínající Rainbow. David DeFeis, který kromě zpěvu ovládal i piano a klávesy, přinášel do hudby dramatické a melodické aranže, zatímco Jack Starr sázel na tvrdší, přímočařejší 'kytarový útok'. Úspěch u fanoušků postupně rostl a mezi prvními výraznými ohlasy byly dopisy od tehdy mladých a začínajících skupin ze Seattlu a Kalifornie – Queensrÿche a Metallicy.
V následujícím roce 1983 skupina vydala druhou studiovou nahrávku Guardians of the Flame, doplněnou singlem Wait for the Night (v Evropě vydaným jako A Cry in the Night). Po svém nepříliš ikonickém debutu odložili Virgin Steele svůj divoký přístup k hudbě a nahradili ho ambicióznějším, pečlivě vypracovaným stylem. Výsledkem je 49 minut úžasného, skvěle zpracovaného metalového alba s výraznými náznaky epického umění, které bude charakterizovat kapelu i na dalších deskách.
Hudba na druhém LP byla možná nejkompaktnější v historii formace, bez jakýchkoli excesů, a díky tomu byly všechny skladby o to zapamatovatelnější. Prostor byl vyhrazen pouze pro jednu baladu a DeFeisovy a Starrovy vysoké ambice byly uspokojeny dvěma epickými písněmi, které sotva překročily hranici osmi minut. Jde o velmi upřímné album – stručné a přímé, odhalující své srdce a duši, ale přesto hrdé a ušlechtilé.
Klávesy hrály v architektuře zvuku a celkové estetické hodnotě tehdy ještě minimální roli a je to bezpochyby jediná deska Virgin Steele, kde sílu ovládala výhradně kytara. Riffy a melodické textury Jacka Starra na této desce ovlivnily mnoho amerických power metalových kapel a byly nejlepší ukázkou jeho umění. V energické skladbě "Go Down Fighting", původně vydané na EP Wait for the Night, a stejně energické písni "Burn The Sun" začal čarovnými spirálovitými riffy, které vedly k vzrušujícím super těsným středním částem, které v kombinaci s konzistentní synergií basy a bicích Joea O'Reillyho a Joeyho A. poskytovaly takovou pohonnou sílu pro headbanging, jaká byla v té době typická pro thrash metalový svět.
"Go All The Way" vzdává hold Led Zeppelin s jasně Plantem posedlým DeFeisem, který nekontrolovatelně křičí, a Starrův chytrý start-stop riff na začátku evokuje intro Jimmyho Page "For Your Life". Jinde je také spousta dalších vlivů, ale kapela se v tomto okamžiku jasně nesmírně vyvinula a byla na pokraji toho, aby se stala významnou silou.
Po vydání Guardians of the Flame začal Jack Starr pracovat na svém sólovém počinu Out of the Darkness, což byla jedna z věcí, která zřejmě přispěla k jeho propuštění. Většinu skladatelské práce tak převzal Defeis s novým kytaristou Edwardem Pursinem. Jak samotná formace později s nadsázkou uvedla: „Edwarda jsme vlastně nikdy oficiálně nepřijali – prostě jednou přišel na zkoušku a už nikdy neodešel.“ Po právním sporu o název Virgin Steele nakonec Starr vyhrál soud, ale jméno následně prodal Davidu DeFeisovi, který s ním pokračoval dál.
S příchodem kytaristy Edwarda Pursina, jehož styl seděl DeFeisovu skladatelskému cítění mnohem více než Starrův, nahrála nová sestava Virgin Steele LP Noble Savage na kterém propojila klasickou hudbu, epické prvky a výrazný metalový patos – album je dodnes považováno za jeden z klíčových manifestů světového epického a heavy metalu, okořeněné vynikajicí kytarovou prací Edwarda Pursina, který se předvedl nejen dokonalými sóly, ale také mistrnými riffy. To spolu s pokrokem v oblasti skládání písní dalo vzniknout tomu, co mnozí považuji za první zásadní počin Virgin Steele.
Další věc, díky které Noble Savage vždy zůstane brilantní nahrávkou jsou vokální linky, zejména v písních jako "We Rule The Night" nebo titulní skladbě, které ukazují, jak David DeFeis dozrává a začíná opravdu ovládat svůj agresivnější projev. Tyto skladby, stejně jako mnoho dalších na desce, obsahují mohutné refrény, které je strašně zábavné napodobovat a které jsou chytlavější než epidemie chřipky v domově důchodců.
Metalový styl kapely z osmdesátých let zůstává na albu Noble Savage stále pevně zakotven, ale právě zde nám Virgin Steele poprvé dávají nefalšovaný náhled na epické monstrum, kterým se brzy stanou. Výše zmíněná titulní píseň to skvěle dokazuje, ale teprve závěrečná "The Angel Of The Light" předběhla svou dobu a je raným příkladem power metalové epopeje, která čerpá inspiraci z epických skladeb Rainbow a na tomto základě staví na skvělých nápadech a kvalitních, fantastických hudebních tématech, které inspirovaly spoustu dalších kapel.
Ti, kteří měli rádi přímočaré metalové pecky formace, budou spokojeni s písněmi jako "Fight Tooth And Nail" a "I’m On Fire", které se pyšní spoustou riffů a zuřivými sólovými kytarami Edwarda Pursina. Pokud je na albu Noble Savage něco, co se kapele nepovedlo, pak jsou to skladby "Rock Me" a "Don’t Close Your Eyes", Virgin Steele v té době ještě zcela nezvládli umění balady.
Výkony a produkce jsou zde celkově na vysoké úrovni. Přestože klávesy dnes znějí trochu zastarale, stále jsou příjemné a klavír zní skvěle. Příchod Edwarda Pursina byl jedním z nejlepších kroků, které Virgin Steele kdy udělali, a jeho přítomnost je opravdu cítit. David DeFeis zní také skvěle a začíná ovládat nejen zmíněný agresivnější styl, ale také banshee (kvílivý, plačtivý) křik a vrkání. Rytmická sekce je špičková, s věrnými Joey Ayvazianem a Joe O'Reillym, kteří dělají to, co umí nejlépe.
Celkově přináší Noble Savage několik vynikajících nápadů, a navzdory dvěma skladbám, které nejsou až tak dobré, je zbytek materiálu zabijácký a nejsilnější skladby na albu se stále mohou měřit s některými jejich modernějšími a zdařilejšími skladbami. Toto LP je nezbytnou součástí historie heavy a power metalu a mělo by být součástí sbírky každého power metalového fanouška.
V letech 1985 – 1986 navíc někteří členové kapely výrazně přispěli k projektům vydaným pod názvy Exorcist (album Nightmare Theatre) a Piledriver (deska Stay Ugly). David DeFeis zde figuroval jako producent a autor nápadů, i když dlouho kolovaly fámy, že on i Pursino stáli za těmito kapelami přímo.
Nakonec se Virgin Steele podařilo prorazit i do Evropy, kde jeli turné po boku Manowar a sklidili velké uznání díky energickým koncertům. Když to začalo konečně vypadat na velký vzestup, přišel zlom: další album Age of Consent bylo málo propagováno a distribuováno jejich malým vydavatelstvím, což mělo za následek velmi nízké prodeje.
Písně na této desce navazují stylem a obsahem na tu předchozí, přidávají však propracovanější zvuk a produkci. Nahrávání trvalo osm měsíců, což byla změna oproti albu Noble Savage, které bylo nahráno během pouhých několika týdnů, a bylo nakonec vydáno v říjnu 1988. V době vydání čelila kapela právním a finančním problémům, které vedly k jejímu neoficiálnímu rozpadu. Joe O'Reilly, ačkoli je na desce uveden jako baskytarista, byl v době nahrávání nemocný a nahradili ho DeFeis a Pursino. Skupina se tak ocitla v nejtemnějším období své historie – vydavatelství zkrachovalo a baskytarista Joe O’Reilly nakonec odešel, což skupinu prakticky zastavilo.
Během této nucené přestávky se David DeFeis věnoval studiu – získal diplom ze hry na klavír a kompozice – a současně vystupoval s polo-improvizační kapelou Smoke Stark Lightning, ve které se objevili i známí hudebníci, mimo jiné Jack Starr nebo Bobby Rondinelli.
Po náročném období se Virgin Steele v roce 1993 vrátili s albem Life Among the Ruins. Do sestavy přišel baskytarista Rob De Martino a kolektiv tentokrát překvapil výrazně jiným pojetím: deska byla inspirovaná hard rockem ve stylu Whitesnake, s výraznou bluesovou žilou. Skladba "Last Rose of Summer" bývá často označována za vrchol celé nahrávky.
Zajímavostí je, že americká verze měla jiný obal a navíc obsahovala bonus "Snakeskin Voodoo Man", který vyšel i jako samostatný singl. K tomuto období se váže také videomateriál Tale of the Snakeskin Voodoo Man.
Fanoušci však byli rozděleni – mnozí ortodoxní příznivci klasického epického metalu přijímali tuto změnu jen velmi těžko, protože album postrádalo charakteristické mytologické a heroické prvky. Podle nich se kapela zbavila všeho, co ji v 80. letech dělalo dobrou, a místo toho se rozhodla hrát povrchní rockovou hudbu bez života. I když většinou nepopírají, že David DeFeis je ve špičkové formě a skvělou, bohužel nezáživnou práci odvádí i kytarista Edward Pursino.
Na tuto desku se ale dá dívat i jako na vyvrcholení komerčnějších, rockovějších tendencí formace, které se občas draly na povrch v posledních několika albech. I přes bluesové kořeny zvuk opravdu funguje, metalové kořeny kapely udržují energii a drsnost a LP se hemží charakteristickými momenty Virgin Steele, které udržují Life Among The Ruins v souladu s předchozími i následujícími alby.
Bez ohledu na žánr se jedná o slušné vydání se silnou sbírkou skladeb, které jsou jakýmsi mostem mezi prvními dvěma érami Virgin Steele. A některé songy opravdu vyčnívají nad ostatními; "Crown of Thorns" má oproti ostatním rockovým skladbám větší šťávu, kytara Edwarda Pursina křičí nad slokami a refrén je skutečně chytlavý (v pozitivním smyslu). V "Last Rose of Summer" DeFeis zcela mění styl a zní zde nejzranitelněji, což vede k roztomilé klavírní baladě, která má skutečně romantickou atmosféru. Nezapadla také dramaticky důrazná "I Dress In Black (Woman With No Shadow)".
Následující rok se Virgin Steele triumfálně vrátili ke svému typickému epickému výrazu deskou The Marriage of Heaven and Hell Part I. Šlo o mohutnou, melodickou a místy velmi progresivní nahrávku, koncepčně zaměřenou na dualitu lidské povahy. Obsahuje mimo jiné i skladbu "Life Among the Ruins", která však nemá žádnou souvislost s předchozí studiovkou stejného jména.
Poté, co baskytarista Rob DeMartino odešel, nahráli všechny basové party na albu David De Feis a Ed Pursino.
The Marriage of Heaven and Hell Part I je první část trilogie koncepčních alb, která zahrnuje také desky The Marriage of Heaven and Hell Part II a Invictus, pojednávající o vztahu mezi lidstvem a božstvím. Písně nesledují žádný příběh, ale byly inspirovány náboženstvím, mytologií, poezií a osobními přesvědčeními textaře Davida DeFeise.
První z těchto tří kapitol je vesměs hodnocena jako vynikající dílo, které se vyrovná a dokonce překonává nejlepší nahrávky mnoha metalových elit. A jejich vlastní nálepka 'barbarský romantismus' ve skutečnosti celkem pravdivě popisuje tehdejší Virgin Steele – řemeslný přístup, ale sofistikovaný styl, kombinující prvky surové síly s elegantním smyslem pro lstivost a to vše mísící do alba, které je kultivované, ale zdaleka ne přehnané. Ve své podstatě metalové, ale klasické duchem – barbarské a romantické.
Velký rozdíl spočívá v tom, že zde existuje jednotnost, kterou v předchozích nahrávkách brzdilo a kazilo buď několik skladeb, nebo deska jako celek; písně, výkony, strukturální integrita a atmosféra alba jsou vynikající a vytváří jednu z nejlepších nahrávek formace a klenot v rámci žánru.
Skupina se poté znovu vydala do Evropy, kde předskakovala Manowar a Uriah Heep.
Na začátku roku 1996 se kapela vyytasila s albem The Marriage of Heaven and Hell Part II, druhou částí trilogie, která pokračovala v nastavené koncepci i hudebním stylu, a pokud je to vůbec možné, ještě o píď překonala vynikající úvodní desku. Především se zde naplno projevily vokální schopnosti Davida DeFeise; sahají od mužského hněvu a zvířecího řevu až po ženský, téměř andělský pronikavý hlas. DeFeisův parťák Edward Pursino hraje stejně důležitou roli a vždy ví, jak DeFeise podpořit, ať už se jedná o drsné riffy nebo jemné doteky v baladách: hladká sóla v "Transfiguration" a "Strawgirl" jsou nepostradatelná. Větší roli začínají hrát také klávesy, ale nikdy nepřekážejí výkonu Edwarda Pursina.
Ambiciózní skladatelské schopnosti jsou posunuty ještě dál s mohutnými monolitickými eposy "Prometheus The Fallen One" a "Emalaith". První z nich vás vtáhne do starodávného mýtu o dobrodružství poněkud uvolněným způsobem s několika starodávně znějícími riffy, zatímco druhý zní spíše smutně a napjatě a ukazuje DeFeisovy klasické vlivy. I když druhá skladba neplyne tak dobře jako ta první, snadno se na to zapomene díky dalšímu obrovskému, ohromujícímu refrénu. Především však The Marriage of Heaven and Hell – Part Two nevykazuje žádné známky úpadku (což se o jejich studiovkách z let 1985 – 1988 rozhodně říci nedá).
Co se týče produkce, zažívali Virgin Steele vrcholné období. Nahrávka zní teple a organicky, každý nástroj má svůj vlastní prostor a celkově zní, jako by byly nahrány vedle sebe, místo aby se překrývaly. Kytary zní mohutně a jsou plné života, takže každá nota působí enormně. Klávesy znějí jako andělé zpívající svůj epitaf, než zmizí v zapomnění, a nakonec Frank Gilchriest a Joey Ayvazia buší do svých bicích, jako by na tom závisel jejich život. Virgin Steele zřejmě nikdy neměli lepší zvuk.
Vtéto době se Virgin Steele rovněž objevili na tributní kompilaci A Tribute to Judas Priest: Legends of Metal – Volume II s cover verzí "Screaming for Vengeance", přičemž další předělávka "Desert Plains" se později objevila jako bonus na reedici Age of Consent.
Po dalším evropském turné, které absolvovali již jako hlavní hvězdy, vydali Virgin Steele v březnu 1998 třetí a závěrečnou část 'svatební' ságy – opus Invictus. Šlo o jejich do té doby nejtěžší a nejsilnější nahrávku, plnou mohutné epiky. Textově se jednalo o koncepční dílo o vzpouře lidstva proti krutým a lhostejným bohům. Výrazně se v této době zapsal i nový bubeník Frank Gilchriest.
Skupina dvakrát vystoupila na Wacken Open Air v letech 1997 a 1998 a následně absolvovala další rozsáhlé evropské turné, jehož vrcholem bylo hlavní vystoupení na motorkářském festivalu Motorock v Cremoně v Itálii.
Vývoj Virgin Steele byl do této doby pravděpodobně jedním z nejzvláštnějších v historii metalu. Zatímco jejich tvorba z 80. let zněla jako typické produkty té doby, bylo v ní nepopiratelně cítit rostoucí epickou, grandiózní sílu, která se poprvé objevila už na Noble Savage a byla ještě výraznější na Age of Consent. Následující LP Life Among the Ruins už nic takového nenaznačovalo a dalo se očekávat, že Virgin Steele nebudou epickou kapelou a navždy budou odsouzeni hrát hloupý rock/metal 80. let. O rok později David DeFeis nějakým způsobem zcela ovládl své skladatelské schopnosti, opustil hloupý rockový styl 80. let a začal v devadesátkách skládat spoustu koncepčních metalových alb – plných příběhů a zajímavé hudby. Je to jedna z těch metalových pohádek, které byste přáli i mnoha dalším metalovým formacím.
Na přelomu let 1999 a 2000 připravili Virgin Steele jeden z nejambicióznějších projektů své kariéry – metalovou operu, rozdělenou do dvou rozsáhlých alb The House of Atreus Act I a The House of Atreus Act II. Tyto desky byly koncipovány tak, aby mohly být uváděny i na divadelních prknech s herci, což se skutečně v některých produkcích dělo. Námět vychází z Aischylovy Orestei a navazujících řeckých mýtů, což bylo Davidu DeFeisovi velmi blízké i díky jeho rodinnému zázemí spojenému s divadlem. Veškeré vokální party i orchestrální aranže měl DeFeis plně pod kontrolou a metalová opera představovala vrchol jeho autorské i koncepční tvorby.
I když se o koncepci hovořilo už v případě předešlých alb, The House of Atreus – Act I je pravděpodobně první deskou, která se prezentuje jako skutečné koncepční album. Zatímco předchozí studiovky Virgin Steele byly stále převážně orientovány na písně, The House of Atreus – Act I působí mnohem komplexněji než cokoli, co kapela předtím předvedla. S dvaceti dvěma skladbami je plné náladových mezihrer a všestranných kompozic, což vede k emocionální horské dráze, přičemž metalové tendence zůstávají jasně patrné.
David DeFeis se i nadále spoléhá na několik svých slavných triků s decentními efekty. Kytarové riffy Edwarda Pursina se často mísí s nápady Davida DeFeise, ale i tak je zřejmé, že tento muž zde sehrál důležitou roli. Skladby jako "Through the Ring of Fire" a "Return of the King" si zachovávají pocit metalové zuřivosti, ale mají své jedinečné zvraty díky velkolepé vizi, kterou David DeFeis v této době měl. Konečně, bicí možná nevynikají tolik jako v sérii The Marriage of Heaven and Hell, na druhé straně mi připadají vhodnější než bicí na Invictus.The House of Atreus – Act I možná není nejlepší vstupní nahrávkou, pokud jde o Virgin Steele, ale zůstává jednou z jejich nejlepších desek. Je komplexní, odvážná a emocionálně podmanivá, a rozhodně stojí za to si ji poslechnout.
Ještě před vydáním druhé části vyšel singl "Magick Fire Music", který obsahoval materiál přímo navázaný na tuto operní koncepci. Zatímco The House Of Atreus: Act I bylo obtížné jak vstřebat, tak popsat slovy, jeho pokračování je přeplněné materiálem až k prasknutí a možná na poslech ještě obtížnější, což se odrazilo i na recenzích, které zdaleka nebyly všehny tak příznivé, jako u předchozích titulů.
Na metal- temple napsali: „Je těžké psát negativní věci o kapele, kterou opravdu milujete, ale někdy se tomu nedá vyhnout. Virgin Steele, jak mnoho lidí věří, usedli na trůn epického metalu od vydání alba »Invictus«, které si mnoho lidí zamilovalo. Manowar předali – v srdcích mnoha metalistů – korunu epického metalu Virgin Steele. Po desce »Invictus« vydali Virgin Steele »The House of Atreus Part I«. Dobré album, ale nic zvláštního... Nyní je čas, aby uzavřeli kapitolu rockové opery 'House of Atreus'.
Po prvním poslechu nového alba jsem byl zmatený. Vždyť je to Virgin Steele, sakra, řekl jsem si! Musí to být dobré! No, zkusil jsem si ho poslechnout podruhé a nedokázal jsem nepřeskočit některé skladby... Se vší úctou, kterou k Virgin Steele chovám, musím říct, že aby člověk napsal 90 minut (ano, »House Of Atreus Part 2« je dvojalbum s více než 90 minutami) DOBRÉ hudby, musí dodržovat dvě pravidla. Za prvé, musíte strávit dostatek času skládáním a ve studiu, abyste mohli co nejlépe zpracovat své nápady. Druhé pravidlo: musíte napsat OPRAVDU 'chytrou' hudbu, aby se 90 minutové album po chvíli nestalo nudným. Myslím, že se jim nepodařilo splnit ani jedno z těchto pravidel. Čas mezi „House of Atreus part 1“ a „House of Atreus part 2“ je opravdu příliš krátký! To znamená, že neměli dost času na práci na skladbách. Pokud pak chcete vyplnit mezery mezi skladbami, vymyslete něco lepšího než spoustu bezvýznamných kláves a vyprávění. Samozřejmě mi řeknete, že vyprávění je součástí příběhu. No tak! Je to David Defeis! Dokáže nudné vyprávění proměnit v čistou hudební skladbu!
Dalším problémem je, že některé nápady z minulých desek byly použity znovu (ale ne zrovna nejlepším způsobem). Abych to ujasnil, musím říct, že i přes to, že jsem album někdy shledal nudným, mám rád hudbu Virgin Steele, měl jsem ji rád. Ale tady nemohu psát pouze svůj názor a musím se na to dívat z třetího úhlu pohledu. Takže pokud jste fanouškem Virgin Steele, dostanete další mistrovské dílo, ale ostatní musím varovat. Je to album pro legie Virgin Steele! Obsahuje vše, co na Virgin Steele máte rádi. Všechno, co vám Virgin Steele vtisklo do srdce, najdete na těchto dvou CD. Počkejme si na další krok Davea. Koneckonců, tato rocková opera byla opravdu těžký úkol. Neuspěl, ale ani nepropadl. S srdcem plným ledu (ehm, to už jsem někde slyšel) dávám 7 z 10.“
Projekt Virgin Steele se stal v tomto směru inspirací i pro další interprety – například německý projekt Avantasia začal následně rozvíjet podobný formát metalových oper. David DeFeis se dokonce objevil jako speciální host ve skladbě "The Final Sacrifice" na druhém albu Avantasie.
V roce 2000 vystoupila skupina na festivalu Bang Your Head!!!, tehdy ještě bez stálého baskytaristy. O rok později se však situace stabilizovala – do sestavy nastoupil Josh Block a Virgin Steele se vydali na turné společně s HammerFall a Freedom Call, čímž dál upevnili svou pozici respektovaného jména na metalové scéně.
K 20. výročí své existence připravili Virgin Steele v roce 2002 dvě tematicky rozdílné kompilace. První z nich, The Book of Burning, nebyla jen obyčejným 'výběrem', ale spíše speciálním projektem, složeným ze dříve nevydaných skladeb a nových kompozic Davida DeFeise, na nichž spolupracoval i původní kytarista Jack Starr. Materiál pocházel z počátku 90. let a dlouho koloval v undergroundu pod přezdívkou Sacred Demos. Album navíc obsahovalo i znovu nahrané skladby z prvních dvou desek, přičemž druhou kytaru zde kromě Edwarda Pursina podpořil Josh Block, nikoli Jack Starr.
Druhá výroční kolekce, Hymns to Victory, už představovala klasický 'best of' výběr, mapující vývoj Virgin Steele od éry Noble Savage až po tehdy poslední monument The House of Atreus Act II. Obě nahrávky měly společný cíl – shrnout první dvě dekády existence skupiny a zároveň připomenout jak starší éru, tak i modernější, epicky koncipovanou tvář souboru.
Když pak přišlo na reedice raných studiovek Virgin Steele a Guardians of the Flame, které do té doby nikdy oficiálně nevyšly na CD, znovu se otevřely staré spory mezi Davidem DeFeisem a Jackem Starrem. Neshody ohledně způsobu vydání a kontroly nad materiálem byly natolik zásadní, že oba muzikanti definitivně ukončili veškerou spolupráci. DeFeis nakonec obě alba zremasteroval a vydal sám, přičemž přidal i několik bonusových songů. Do reedice Guardians of the Flame byl kompletně začleněn i EP materiál A Cry in the Night.
Na přelomu první a druhé dekády nového tisíciletí se Virgin Steele dál drželi v povědomí scény nejen vlastní tvorbou, ale také různými aktivitami svých členů. David DeFeis se objevil jako speciální host na prvních dvou albech projektu Immortally Committed, kde přispěl klávesami a doprovodnými vokály ve skladbách "Epic" a "Council in Hell". Společně s Edwardem Pursinem, basistou Joshem Blockem a bubeníkem Geoffem Fontainem (známým z Exorcist) si navíc odskočili i k živému hraní s newyorským coverovým uskupením Carnival of Souls.
V období mezi lety 2002 a 2005 pak Virgin Steele znovu potvrdili svou reputaci výrazného koncertního uskupení. Vystupovali jako headliner na celé řadě metalových festivalů po Evropě – mimo jiné na Agglutination Festivalu v Itálii (2003), Tradate Iron Festu (2004), německém Keep It True V Festivalu (2004) a také na Ragnarock Festivalu v Nizozemsku (2005). Tahle etapa ukázala, že i po dvaceti letech na scéně zůstává sestava životaschopná, energická a stále schopná oslovovat věrné fanoušky i novou generaci posluchačů.
David DeFeis si v této fázi kariéry vytvořil vlastní nahrávací zázemí – studio s poetickým názvem 'The Hammer of Zeus' (Diovo Kladivo) - (občas uváděné také jako 'The Wrecking Ball of Thor' – Thorova Demoliční Koule).
Po delší pauze bez nové řadové desky se Virgin Steele v září 2006 vrátili s jedenáctým dlouhohrajícím titulem Visions of Eden. Tahle studiová nahrávka stojí na silném konceptu, který se výrazně opírá o gnostické motivy a kriticky přehodnocuje tradiční křesťanskou mytologii – zejména příběh o stvoření světa a biblické postavy Adama a Evy.
Děj je ještě temnější a melancholičtější než slavná sága House of Atreus a točí se kolem postavy Lilith – první Adamovy ženy, chápané zde jako symbol ženské síly, svobody a nezávislosti. Lilith je vykreslena jako ženský aspekt vyššího božství, který však trpí pod vládou žárlivého a panovačného Demiurga, představovaného křesťanským Bohem. V kontrastu k ní stojí Eva – druhá partnerka Adama, poslušná, poddajná a stvořená přesně podle jeho představ, když se nedokázal vyrovnat s ženou rovnocennou a svobodně smýšlející.
Ohledně Visions of Eden frontman David DeFeis prohlásil: „Ve skutečnosti se jedná o soundtrack k velkému filmu, který ještě nebyl natočen! A při kladivu Dia, jednoho dne ten film natočím. Toto dílo nazývám barbarským romantickým filmem mysli.“
V roce 2003, před vydáním alba, bylo toto dílo uvedeno na divadelních prknech Landestheater Schwaben pod názvem Lilith (stejně jako předchozí tituly The House of Atreus Act I a The House of Atreus Act II). 17. února 2017 bylo LP znovu vydáno jako dvojité CD, obsahující remixovanou verzi a remasterovanou nahrávku původního mixu.
V roce 2007 vystoupili Virgin Steele na festivalech Power Prog VIII v Atlantě (Georgia) a Evolution Festival ve Florencii (Itálie). David DeFeis a baskytarista Josh Block se také objevili na EP polské heavy/power metalové kapely Crystal Viper, kde zahráli cover skladby Virgin Steele "Blood and Gasoline" z The Marriage of Heaven and Hell Part I.
Mezi lety 2007 a 2008 byly vyprodané nahrávky Noble Savage, Age of Consent, Life Among the Ruins, The Marriage of Heaven and Hell Part I a Part II znovu vydány s bonusovými skladbami německým labelem Dockyard1. Objevily se také spekulace o chystaném živém albu na DVD, které by mělo zahrnovat tříhodinový koncert z Downtown Clubu (Long Island, NY) z roku 2002 a akustický koncert, zahraný v Mnichově v roce 2000, z těchto projektů ale nakonec sešlo.
Poté už přišla na řadu také nová řadová deska s názvem The Black Light Bacchanalia. Byla vydána prostřednictvím SPV/Steamhammer 22. října 2010 v Německu, Rakousku a Švýcarsku, 25. října 2010 v ostatních zemích Evropy a 9. listopadu 2010 v USA. Objevila se v několika podobách, jako klasické CD, v limitované edici digipak (s bonusovým CD) a jako boxset v počtu 3 000 kusů po celém světě (s trojitou LP deskou, knihou, CD a rozsáhlým balením).
Skladba "To Crown Them with Halos (Parts 1 & 2)" s délkou přes 11 minut byla v té době nejdelší skladbou, kterou Virgin Steele kdy nahráli, dokud ji nepřekonala 13 minutová skladba "The Ritual of Descent" z alba The Passion of Dionysus z roku 2023.
Recenze většinou nadšením nijak nehýřily. Například na metalcrypt o albu mimo jiné napsali: „No, tohle se muselo stát dřív nebo později. Miluju Virgin Steele a v jejich nejlepší formě jsou opravdu jednou z nejklasičtějších a nejlepších metalových kapel, ale ani bohové nejsou neomylní. Zdá se, že po téměř deseti letech mimo scénu přišli o rozum, nebo si alespoň ukousli příliš velké sousto. »Visions of Eden« bylo odbočkou, kterou bylo možné omluvit – později se přece vrátili ke svému obvyklému zvuku, ne? Experimentování je v pořádku, ale existují způsoby, jak to přehnat... což se u téhle desky stalo dost okatě. Vlak vykolejil, lidi...
Jmenuje se to »The Black Light Bacchanalia« a tady máme první nedostatek tohoto alba. Virgin Steele se prostě příliš zabalili do DeFeisova vlastního mýtu a domýšlivosti. I věci z 90. let byly propracované, to ano, ale vždy byly zakořeněné v realitě s chytlavými riffy, refrény a dodržováním určité podoby heavy metalového stylu. Tohle... je prostě příliš. Neznamená to, že by ztratili schopnost psát písničky, ale spíš se teď více soustředí na to, aby napsali nějaký falešný operní příběh s více postavami, částmi a dějovými liniemi, jenže to nikdy nedotáhnou do konce, na rozdíl od cyklu 'Atreus'. Místo toho se jen plahočí přes příliš dlouhé a příliš progresivní písně způsobem, který naznačuje, že si myslí, jak jsou chytří – nebo spíše jak si DeFeis myslí, protože on je jediný, kdo na tomto albu skutečně napsal nějaké písně.“
Bohužel mnohými naznačovaný pozvolný úpadek kapely vesměs potvrdil i třináctý studiový počin Nocturnes of Hellfire & Damnation, který vyšel u SPV/Steamhammer 19. června 2015 ve formátu CD, limitované edici digipak (s bonusovým CD) a dvojitém LP vinylovém setu.
Recenze sice byly možná o chlup vstřícnější, nicméně pocit zklamání v nich hrál určující roli i tentokrát. Občas se ale objevil i záblesk optimismu - Tony Shrum z New Noise Magazine k aktuálnímu albu poznamenal: „Pokud vás LP The »Black Light Bacchanalia« zklamalo stejně jako mě, pak vám mohu zaručit, že »Nocturnes of Hellfire & Damnation« je rozhodně soustředěnější a pozoruhodnější. Při čtení nedávného příspěvku na Metal Sucks o těchto klucích jsem si všiml, že jeden z komentujících položil otázku: ´Jak se tahle kapela vůbec dostala k nahrávací smlouvě?´ Moje odpověď na to je docela jednoduchá. Stačí si poslechnout tuhle desku.“
V roce 2015 nešlo o jedinou nahrávku související s newyorskou kapelou. 31. října vyšlo u Majestic Metal Records první tribute album věnované Virgin Steele - By the Gods: A Noble Tribute to Virgin Steele. Nahrávka obsahuje také 12 stránkový barevný booklet s exkluzivními poznámkami frontmana Davida DeFeise.
V únoru 2017 vyšlo Visions of Eden znovu jako dvojité CD, obsahující remixovanou verzi a remaster původního mixu.
Na podzim roku 2018 se na trhu objevilo další kuriózní dílo z líhně Virgin Steele. V listopadu vydalo vydavatelství SPV/Steamhammer pětidiskový box set Seven Devils Moonshine, který obsahoval tři nová alba a dvě reedice (CD 4 a 5 jsou reedice alb Hymns to Victory a The Book of Burning, doplněné o bonusové skladby). Druhou dekádu nového milénia zakončili tak skupina zakončili zřejmě svým nejkontroverznějším počinem, protože například na metal-archives se nachází dvě recenze celého setu, jedna má 0 procent a druhá osmdesátčtyři. Jinde je to podobné, takže je těžké nahrávku celkově shrnout a je to dost subjektivní záležitost. Protože někoho úplně 'shodit' je jednoduché, zaměříme se na výňatky z té optimističtější, která navíc celkem hezky shrnuje dosavadní kariéru Virgin Steele.
„Když přemýšlím o novějším katalogu Virgin Steele, napadá mě něco, co rád nazývám 'změnou důrazu'. Zjednodušeně řečeno, shrnuje to velmi výrazné proměny formace v průběhu let. Ve svých počátcích Virgin Steele vyrazili z brány s tvrdým rockem – dalo by se tedy říci, že důraz byl kladen na 'rockování s vytaženým pérem'. Dalo by se říci, že šlo o mírně hrozné glamové melodie s power metalovou aurou. Virgin Steele psali pseudo-hair metalové rockové písně, ale s docela dobrými riffy. I mezi těmito průměrnými/zapomenutelnými písničkami měli i nějaké nenápadné epické skladby, jako například "Children of the Storm". Každopádně, i když některé z těch raných skladeb byly epické, VS se stále soustředili na rockování a postupně se přesunuli k tomu, co nazýváme 'být metaloví', a tak vznikly desky »Noble Savage« a »Age of Consent«, plné velkých riffových melodií, které upevnily reputaci kapely jako stylové metalové skupiny.
'Být metalový' zůstalo velmi charakteristickou součástí hudební osobnosti Virgin Steele po celou dobu cyklu 'Marriage', ale do té doby se důraz přesunul na 'být epický' a kapela prošla řadou titánských klasik od druhého »Marriage« až po finální »Atreus«. Tato alba jsou jejich dosud nejuznávanějšími počiny. »Visions of Eden« přineslo další změnu důrazu – na 'gotický/romantický, ale s riffy?' Nemohu to přesně pojmenovat, i když mám pocit, že album je dostatečně silné tak jak je. V »The Black Light Bacchanalia« se stíny epické velkoleposti a riffově fantastická metalová bombastika starých časů tolik neprojevily a v následujícím počinu téměř zmizely. Každopádně, možná nejvýraznější změnou, kterou kapela dosud provedla, je ta současná – omezila 'metal' a 'epičnost' do té míry, že je jejich nejstarší a nejvěrnější fanoušci nepoznávají.
»Seven Devils Moonshine« je nakonec docela komplexní box set. Obsahuje celé spektrum dosavadní tvorby Virgin Steele. »The Book of Burning« nabízí upřímné a hladové pecky jako "Hellfire Woman" a "The Redeemer" vedle zbytečných nesmyslů jako verze "Queen of The Dead" přidaná na konec. Ale je to snímek Virgin Steele z dob, kdy byli ve své riffové formě a byli sakra dobří! »Hymns to Victory« zkoumá epické rozměry skupiny s plným dramatickým účinkem. Většina obsahu těchto dvou disků stojí za to, aby si z každého, kdo miluje epický metal s riffy, udělala fanouška. Nebo vás přinejmenším přiměje k tomu, abyste se o tuto kapelu začali opravdu zajímat.
Poté se Virgin Steele rozhodli, že už nebudou tak 'metaloví' jako kdysi, a jejich současný styl, který se vyznačuje silným podílem kláves, klikatými melodiemi a lehce gotickým nádechem, může na první pohled působit nesprávným dojmem, ale odhaluje vynikající skladatelské schopnosti, které jsou stále do značné míry neporušené, a úryvky písní, které vám zůstanou v paměti ještě dlouho. David DeFeis má stále silný hlas, ale jeho rozsah už není takový jako dřív a stále se snaží najít ten správný tón. V tomto kontextu je jistě zajímavé poslechnout si "Kingdom of the Fearless"; má v sobě něco optimistického. »Ghost Harvest Vintage 2 – Red Wine for Warning« je strašně zdlouhavé. Obsahuje spoustu grandiózního klavíru, který se odmítá rychle dostat k něčemu zajímavému, a poněkud podivné a znepokojivé coververze písní, od Big Joe Williamse po Alice in Chains. Existují však i cool momenty, které oživují jinak poněkud nudné dílo.
Na závěr řeknu, že Virgin Steele by prospělo, kdyby se vrátili ke svým metalovým kořenům, hráli jako kompletní kapela a vydávali ty těžké a vyvážené skladby, v nichž byli tak dobří. Myslím tím, že už takhle naznačují tento styl ve většině nových skladeb. DeFeisův vokální výraz potřebuje ostrost bombastických riffů a bicích, aby nebyl tak dráždivý. A možná už žádné covery! Virgin Steele vždy nahrávali strašné covery, dokonce i metalových skladeb... Doufejme, že tato kapela ještě neskončila, protože skončit takovou kuriozitou, to byla sakra velká škoda. Ale stojí za to si ji poslechnout, abyste se seznámili s celkovou tvorbou Virgin Steele.“
The Passion of Dionysus - patnáctá studiovka Virgin Steele, vyšla celosvětově 30. června 2023 u vydavatelství SPV/Steamhammer. Obsahuje skladbu "The Ritual of Descent" - nejdelší, kterou kapela kdy vydala, s délkou téměř 13 minut.
Koncepční opus vypráví příběh řeckého boha Dionýsa a jeho příchodu do Théb, aby pomstil pomluvu své matky, jak je popsáno v tragické Euripidově hře Bakchantky. Zkoumá dualitu lidského emocionálního světa mezi racionálním a iracionálním, čímž se zabývá jedním z nejdůležitějších témat německého filozofa Friedricha Nietzscheho.
Album po dlouhém čase, kdy se kapela spíš propadala dolů, opět získalo převážně pozitivní recenze, ale setkalo se také s určitou kritikou. Zatímco mnoho kritiků chválilo komplexní kompozice i inovativní skladatelský přístup, produkce byla často odsuzována za přílišnou umělost. Ale Paul Hutchings z Metaltalk.net dokonce označil The Passion of Dionysus za „kreativní mistrovské dílo”.
Passion of Dionysus je tak pravděpodobně nejlepší nahrávka Virgin Steele od Visions of Eden. Skutečnost, že zpěvák David DeFeis nemá takovou hlasovou sílu jako v 90. letech, by už měla být samozřejmá – 40 let heavy metalu zanechává své stopy. Ale naučil se s těmito omezeními pracovat a přizpůsobil svůj zpěv. A zejména když se jeho hlas zklidní, odhalí extrémní komplexnost, kterou málokterý jiný metalový zpěvák dokáže předvést. Nálada alba kolísá mezi triumfální a melancholickou, což není náhoda, ale projev obrovského kompozičního talentu Davida DeFeise. Hudební nálada a vyprávěný příběh k sobě přesně pasují. A ještě jednu věc je důležité zmínit: na rozdíl od minulosti již nejsou hnací silou skladeb kytary, ale jednoznačně klavír, což mnoho oldschoolových metalistů nepotěší, ale ti, kteří se do toho pustí, budou odměněni krásnými a komplexními melodiemi, které vás vtáhnou do jiného světa plného pocitů, transu, šílenství a naděje.
"Virgin Steele prošli vzrušujícím vývojem, aby se dostali tam, kde jsou nyní. Je to stále power metal? Progresivní metal? Rocková opera? Nevím. Pokud hledáte album, které lze srovnat s jinými kapelami jako Iron Maiden, Manowar nebo Blind Guardian, budete »The Passion of Dionysus« určitě zklamáni. Ale pokud si uděláte čas a ponoříte se do jiného, metafyzického světa, budete odměněni. Nejlepší je poslechnout si desku najednou, což je pravděpodobně to, co DeFeis zamýšlel. Pak se rozvine celá kompoziční a emocionální síla díla, u kterého si velmi dobře všimnete, že jeho tvůrce používá jako vzor klasickou hudbu, například Debussyho. Poslouchal jsem ho během dlouhé cesty vlakem, zatímco jsem se zamyšleně díval z okna. Nejlepší cesta vlakem v mém životě".(p.a.)
Virgin Steele hrají to, co sami nazývají symfonickou, romantickou a bombastickou hudbou, která kombinuje prvky klasické hudby s fantasy a mytologickými texty, inspirovanými skutečnými událostmi. David DeFeis, který zajišťuje všechny vokály, klávesy, orchestraci, syntezátorový bas, efekty i 'meče' na pódiu, o hudbě Virgin Steele říká: „Od šepotu po křik, barbarská, romantická, bombastická, přitom jemná, velkolepá, přitom lidská. Volání, výkřik, invokace svobody a neustálého uvědomování si, že každý okamžik života je prožit naplno. Je to síla, posvátná výprava, která žene Virgin Steele vpřed.“
Během koncertů formace se tradičně na pódiu pálí meč a při některých speciálních vystoupeních hrávali dlouhé tříhodinové sety, označované jako 'Three Hour Extravaganza'. Fanoušci často považují skladby "The Burning of Rome (Cry for Pompeii)"" a "Emalaith" za nejtypičtější reprezentanty jejich tvorby.
Mnohé písně Virgin Steele čerpají z mytologie, především z řeckých a křesťanských legend. Většina alb je koncepčních, přičemž pozdější nahrávky jsou více epické a mytologické, zatímco na raných deskách (až po Life Among the Ruins) se objevují příběhy spíše realistické, například o lásce či sexualitě. Podle DeFeise jsou všechny texty alespoň zčásti inspirovány skutečným životem. (Ghost Harvest – Vintage I – Black Wine for Mourning, Ghost Harvest – Vintage II – Red Wine for Warning, Gothic Voodoo Anthems) a také reedice The Book of Burning a Hymns to Victory. Pět let po Seven Devils Moonshine vydala kapela první novou desku od té doby – a první singl-CD od Nocturnes of Hellfire & Damnation – The Passion of Dionysus, která vyšla 30. června 2023.
Metalová opera je mixem rockové opery 'broadwayského' stylu a „heavy metalu přizpůsobeného pro živé vystoupení herců“. Podle německých umělců Waltera Weyerse a Martiny Krawulsky byla metalová opera, pojmenovaná Klytaimnestra – The House of Atreus (hudebně dostupná na albech The House of Atreus Act I a Act II) inscenována na divadelních prknech v Německu produkcí Landestheater. Výsledek se výrazně lišil od běžného metalového koncertu – šlo o temnou broadwayskou show založenou na metalu, opravdu mocnou a energickou, hranou pouze herci. Premiéra Klytaimnestry se uskutečnila 5. června 1999 v Memmingenu a šlo o první regulérní muzikálovou produkci, založenou na konceptech heavy metalu.
Po úspěchu Klytaimnestry David DeFeis společně s Landestheater Production vytvořili druhou metalovou operu, nazvanou The Rebels, která vycházela z předchozí trilogie The Marriage of Heaven and Hell (Part I, Part II a Invictus).
V roce 2003 uvedl stejný tým třetí metalovou operu, tentokrát nazvanou Lilith, založenou na materiálu z desky Visions of Eden, která byla později vydána na CD v roce 2006. Na rozdíl od předchozích dvou oper DeFeis k albu poznamenal: „Nepovažuji to za Metalovou Operu. Ve skutečnosti jde o soundtrack k velkému filmovému projektu, který ještě nebyl natočen! A při kladivu Dia, jednoho dne tento film zrealizuji. Tohle dílo nazývám Barbarským romantickým filmem mysli.“
Virgin Steele (1982)
Guardians of the Flame (1983)
Noble Savage (1985)
Age of Consent (1988)
Life Among the Ruins (1993)
The Marriage of Heaven and Hell – Part I (1994)
The Marriage of Heaven and Hell – Part II (1995)
Invictus (1998)
The House of Atreus – Act I (1999)
The House of Atreus – Act II (2000)
The Book of Burning (2002)
Visions of Eden (2006)
The Black Light Bacchanalia (2010)
Nocturnes of Hellfire & Damnation (2015)
Ghost Harvest - Vintage I: Black Wine for Mourning (2018)
Ghost Harvest - Vintage II: Red Wine for Warning (2018)
The Passion of Dionysus (2023)
