Začátkem roku Alex Snouffer, lancasterský rhythm and bluesový kytarista, pozval Dona Glen Vlieta, aby zpíval s jeho skupinou. Vliet, známý později jako Captain Beefheart se přidává ke skupině Magic Band a mění si jméno na Van Vliet, zatímco Snouffer se stává Alexem St. Clairem. Captain Beefheart and Magic Band vydávají koncem roku promo singl se skladbou "Diddy Wah Diddy".

Zrod patrně nejlepší československé skupiny 60. let byl sice postupný, ale okamžik, kdy soubor přijal svůj název, je historikům celkem dobře znám. Na jaře 1965 v Praze existoval band zvaný Fontana, který tvořili bývalí členové skupin Pra-Be a Komety, jmenovitě: Wilfried Jelinek (bicí), Otto Bezloja (baskytara), Jan Obermayer (saxofon), Naďa Obermayerová-Němcová (zpěv), Radim Hladík (sólová kytara), Vladimír Mišík (zpěv a harmonika a Stanislav Kmoch (rg). Časem v kapele skončili jak Němcová tak Kmoch a tak do ní byl přijat na Mišíkovo doporučení odchovanec rebelantské rock´n´rollové partičky Hells Devils Karel Kahovec (zpěv a kytara). O zvuk se tehdy staral Bohdan Pošva.

The Matadors se v prvním období své existence v Československu téměř rok vůbec neukázali. Zkoušeli v NDR na žitavském okrese a na poloostrově Usedom. Demusa jim pak sjednala turné po NDR – což bylo vzhledem k postoji k rocku, který u našich severovýchodních sousedů panoval, celkem komické. A nebo také o hubu. V roce 1965 byla v tuzemsku mnohem uvolněnější atmosféra než na začátku šedesátých let, a přestože měl bigbít své neustálé tradiční problémy (hluk, výtržnosti), dařilo se mu celkem dobře. Kapel rostlo jako po dešti a i když jim různí partajní kulturní pracovníci házeli klacky pod nohy, vždycky se našla nějaká možnost jak si oficiálně zahrát. V tehdejším Východním Německu byl ale bigbít z moci úřední stále zakázán. O to větší zájem o něj byl mezi mládeží. Tuzemské kapely, které v rámci nějakých recipročních družebních návštěv v NDR vystoupily – (Pra-Be, Drinkers, později Olympic) slavily s rock´n´rollem obrovské úspěchy.

Na podzim 1965 se Jelinek rozhodl ukončit svoje hráčské působení v kapele a tak byl v září pětašedesátého na Kahovcův návrh povolán do zbroje jeho bývalý spoluhráč z Hells Devils bubeník Tony Black a dosavadní bicman Wilfried Jelinek se stal manažérem Matadorů. Tehdy se ustanovila základní šestka, která měla vydržet pohromadě něco přes rok: Otto Bezloja (bg), Jan „Farmer“ Obermayer (ks), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm), Karel Kahovec (rg, voc), Tony Black (ds).

Mezitím samozřejmě členové Matadors jezdili do Prahy – nikoli koncertovat, ale tak nějak se načmuchat domova. A výjimečně vpustili do plic něco západního vzduchu. V říjnu 1965 například shlédli divoké vystoupení skupiny Manfred Mann na Výstavišti, což je inspirovalo po stránce vizuální. Nechali si na koncerty ušit tenké šedočerné roláky a když měli v NDR další vystoupení, překvapili německé fanoušky divokou show, v níž Mišík s Hladíkem skákali do výšky jako péráci. Repertoár, který kapela v NDR dřela, byl až na výjimky jednoznačně rhythm & bluesový. Jednalo se např. o coververze (neboli „pajcy“, jak se tehdy říkalo) skupin Yardbirds („I´m A Man“, „I´m Not Talking“), Pretty Things („Don´t Bring Me Down“, „Mama Keep Your Big Mouth Shut“), The Who („My Generation“, „I Can´t Explain“), Kinks („It´s Too Late“, „Milk Cow Blues“, „Where Have All The Good Time Gone“), Rolling Stones („Satisfaction“), Them („Gloria“) nebo Spencer Davis Group („Keep On Running“). Těmi výjimkami byly merseybeatové skladby manchesterských Hollies a liverpoolských Searchers jako např. „Good Bye My Love“ nebo písnička „Farmer John“, podle které vznikla přezdívka pro Obermayera. Tvrdší r&b repertoár zpíval Mišík, melodické věci si vybíral hlavně Kahovec.

Když se The Matadors v dubnu 1966 poprvé ukázali českému publiku zapůsobili jako bomba. Všichni v černém, s pohybem na pódiu, precizní v instrumentaci, se skvělým výběrem repertoáru. Premiérově se představili na začátku dubna v In Clubu, kde byli dramaturgy Binny Lanney a Evžen Fiala. Hned nato si soubor zahrál v Klubu Olympik, dále v závodním klubu Tesla v Čáslavské a posléze triumfoval i ve vyprodané Lucerně v rámci koncertu nazvaného „2x10“. Lucerna pro v Praze dosud neznámou kapelu znamenala kolosální úspěch. Vpád The Matadors na domácí pódia se prostě stal asi nejzásadnější událostí československého bigbítu roku 1966.

V té době Matadoři vyrukovali i se svými vlastními skladbami. Kahovec přinesl celkem jemnou písničku „Sing A Song Of Sixpence“, kterou mu anglicky otextoval Obermayer, Bezloja dodal téměř popovku „Snad jednou ti dám“ s textem Pavla Vrby. Tu zajímavější, „černější“ tvář souboru pak představoval Mišík; nejprve se blýskl r&b skladbou „Malej zvon co mám“, později připojil dvě drsárny „Don´t Bother Me“ (s textem Milana Šulce) a „Old Mother Hubbard“ (s textem Jana Obermayera). Všechny písničky se naštěstí zachovaly a to díky tomu, že byly v srpnu ´66 a v lednu ´67 nahrány ve studiu a později vyšly na deskách (SP, EP, sampler „Night Club ´67“). Kromě vlastních věcí byly na desky natočeny i skladby převzaté, mj. právě zmíněná „Farmer John“. Malou perličkou je instrumentálka „Pay Pay Twist“, v které si tak trochu pietně zahrál na bicí Wilfried Jelinek.

Na podzim došlo ale také k nepříjemné věci - Obermayerovi a Mišíkovi se přiblížila vojenská služba. Na ní sice v říjnu ´66 nastoupili, ale díky manažérovi (a v té době už promovanému doktorovi) Jelinkovi byli oba odlifrováni do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde začal jejich boj o modrou knížku. Tehdy aktivní Wilfried Jelinek zařídil u východoněmecké exportní společnosti Demusa i vyslání Matadorů na festival Golden Micro („zlatý mikrofon“) v belgickém Gentu. Byl to vlastně festival amatérských kapel, ovšem Matadors coby profi kapela zde zahrála jako host, stejně jako další přizvaní – skupiny Paramounts, Chabrolls a Strangers. Na festu vystoupili i tehdejší populární zpěváci Beneluxu Theo Mertens, Ricky Morvan a Franck Fernandel. Matadors, přestože pouze ve čtyřech, vzbudili velký ohlas, což jim nakonec přineslo i vystoupení v belgické televizi a koncert v bruselském renomovaném klubu.

Zatímco Obermayer a Mišík stále ve vojenské nemocnici bojovali o modré knížky, schylovalo se u Matadors k dalším změnách. Kahovec sice poctivě zpíval veškerý materiál, ale boss a motor všech změn v kapele Otto Bezloja cítil, že to nějak není ono. V momentě, kdy shlédl nově vzniklou skupinu Flamengo, měl jasno – novým frontmanem „matadorů“ bude její zpěvák Viktor Sodoma. Bezloja se v blonďatém efébovi přímo shlédl. A protože Matadors už začínali mít v Praze celkem slušné jméno, ani Sodoma na okamžik nezaváhal. Tehdy začala slušná personální rošáda. Obermayer s Mišíkem na vojně strávili jen tři měsíce a vytouženého dokumentu, tedy modré knížky, se nakonec dočkali. Mezitím byl vyhozen z Matadorů Kahovec, protože ani rytmická kytara nebyla díky Hladíkovým schopnostem potřeba, a naštvaně zamířil místo Sodomy do Flamenga. Obermayer se k „matadorům“ normálně vrátil na post klávesisty ještě v prosinci ´66, ale druhý navrátilec z vojny, zpěvák Mišík, byl náhle bez angažmá. V lednu ´67 ještě odzpíval ve studiu svoje skladbya po pár týdnech poflakování se po ulicích nastoupil do Skupiny Karla Duby.

Tak se ustanovila asi nejslavnější sestava souboru: Ota Bezloja (bg, p, bvoc), Jan „Farmer“ Obermayer (ks, sax, bvoc), Radim Hladík (lg, ks), Tony Black (ds), Viktor Sodoma (voc, harm). A nutno říci, že příchodem hezoučkého Sodomy do kapely, v níž dosud vládl jen vysoký hezoun Bezloja, vznikla ta pravá „matadormania“! Trvala sice jen krátce, ale o to byla intenzivnější, byť tak nějak po českém způsobu. Sex, alkohol a rock´n´roll!

Matadors se prostě dostali v tuzemsku na naprostou špici a jakoby trochu táhli ostatní kapely za sebou. Hlavním soupeřem Matadors v různých fanouškovských anketách byl – Olympic. A právě tyto kapely jakoby reprezentovaly dva tehdejší hlavní bigbítové směry. Olympic byl orientován na Beatles a Mersey sound, kdežto Matadors utíkali k blues, rhythm & blues, soulu, občas k psychedelii. V tomto duchu také vytvářeli svoje vlastní skladby, ať už z díly Obermayera („I Must Hope“, „Hate Everything Except Of Hatred“, „I Want To See You“, „Bad, Bad Bird“) nebo Hladíka a Sodomy („Get Down From The Tree“, „Indolence“, „I Feel So Lonely“).

Během roku 1967 Matadors opět hráli po NDR a se švýcarskou skupinou Les Sauterlles odjeli turné po Československu. To se jim vyplatilo, neboť jejich kolegové ze země pod Alpami, je na oplátku pozvali na několik koncertů do Švýcarska a Západního Německa. Ještě předtím se ale dostali coby součást výpravy československých umělců do belgického Knokke, kde se v kasinu Zommer Carrousel účastnili natáčení zábavného pořadu s předními českými hvězdami pop music té doby – Přenosilovou, Matuškou, Simonovou. Pořad se jmenoval „Prosím ticho“, pro ČST ho natáčel Zdeněk Podskalský a uváděli ho za belgickou stranu Jan Theys a za československou Jiřina Bohdalová. Na podzim sedmašedesátého se Matadors během slovenského turné dostali do několika konfliktů s pořadateli a na PKS přišlo pár stížností (důvodem byla hádka s nějakým bolševickým ředitelem OKD ve Zvolenu). Dostali dištanc na dva měsíce, ale houby si z toho dělali – odešli z PKS pod křídla Karlínského divadla, a vesele koncertovali dál. Tehdy získali i nového manžéra Jana Obrdu, s kterým si ovšem (hlavně Bezloja) nijak do oka nepadli.

Od půlky prosince ´67 až do ledna ´68 The Matadors vystupovali v Davosu v zábavním centru Restaurant Rancho Bar (proto chyběli na 1. Čs. beat festivalu), v únoru se přesunuli do Lausanne (dancing Bagatelle), v březnu hráli v Basileji v podniku Bierkäller. Jednalo se o klasické barové hraní s jedniným cílem - vydělat co nejvíce prachů. Skupina se z těchto muzikantských galejí vrátila zocelená a ještě lépe hráčsky i nástrojově vybavená; přivezla si na svou dobu vynikající západoněmeckou aparaturou Dynacord, takže zvuk souboru byl ještě hlasitější a kvalitnější. Na jaře 1968 byla kapela o několik tříd výš než její ostatní tuzemská konkurence. Hvězdy z Matadors samozřejmě vyhrávali i v anketě Klubu Olympik. Za rok 1967 byli v Top Show zvoleni Hladík jako nejlepší kytarista, Bezloja jako nejlepší baskytarista a Sodoma jako nejlepší zpěvák. Na nejvyšší příčku dosáhl samozřejmě i samotný band. V březnu ´68 byl konečně založen i fan klub kapely, který vedl jistý Miloš Jelínek. V dubnu absolvovali v pražské Lucerně svůj první „pošvýcarský“ koncert u nás, kde jim byly výše zmíněné ceny Top Show slavnostně předány. Vyhráli jarní Beat Cup, soutěž Klubu Olympik. Postupně se schylovalo se k natáčení velké desky. A také ke krizi.

První a jediná velká deska kapely, nazvaná prostě „Matadors“, byla natočena v květnu a červnu roku 1968. Obsahovala již uvedené vlastní skladby a samozřejmě také osvědčené covery jako např. Robinsonův hit „My Girl“, blues „I´m So Lonesome“ Petera Greena (původní název písničky je ovšem „Out Of Reach“) nebo dylanovku „It´s All Over Now, Baby Blue“. J. Tůma o albu napsal v Melodii (1968): „Dnešní progresivní, či dokonce avantgardní pop music v zahraničí jde skutečně cestami, jimiž se ubírá i hudební vývoj Matadors. Od zvukových fantazií a ´happeningů´ přechází skupina ve skladbě ´Extraction´ i k šíření psychedelických kouzel… Touto hudbou vyjadřují Matadors sebe, své pocity i názory. Tím je také dán potřebný předpoklad k tomu, aby nyní obohacovali svůj projev stále původnějšími prvky. Osvojení vyhraněného a méně přístupného stylu neznamená, že by se Matadors od širokých vrstev svých posluchačů uchýlili k užšímu, vyspělejšímu publiku. Pouze na sebe vzali nesnadnou úlohu usilovat o každého posluchače méně komerčními a lacinými prostředky…“ Na svou dobu prostě vzniklo album, které si svým obsahem vůbec nezadalo s tím, co se hrálo ve světě.

Nastal ovšem zádrhel. Vznikl určitý plán zúčastnit se hraní v muzikálu „Hair“ v Mnichově a pokud by vše vyšlo, smlouva zněla na dvě sezóny. To byla velice dlouhá doba, a Hladíkovi, Sodomovi a Obermayerovi se odjíždět příliš nechtělo. Tehdy začaly v kapele vznikat rozbroje, které vyvrcholily některými muzikantskými odchody. Skupina sice dále vystupovala v Praze i mimo ní, ale bylo znát, že jako parta pohromadě příliš nedrží. První, kdo osvědčenou pětku opustil, byl Viktor Sodoma. O okolnostech jeho odchodu se dodnes šušká všelicos pikantního a ono účinkování v „Hair“ bylo prý jen záminkou. Jisté ale je, že za Sodomovým vyhozením stál boss skupiny Otto Bezloja a hlavně bubeník Tony Black. Otto už měl totiž vyhlédnutého zpěváka Framus Five Michala Prokopa, který by svým mnohem „černošštějším“ hlasem více vyhovoval naturelu skupiny. A ve hře byl díky Blackovi i jeho byvší spoluhráč z Hells Devils, v tom čase frontman Komet Reddy Kirken. Oba možní Sodomovi nástupci si dokonce zazpívali na LP doprovodné vokály v písničce „My Girl“, aniž by chudák Viktor tušil, že jeho dny v „matadorech“ jsou v podstatě sečteny. Po natočení desky mu ale bylo vše jasné. Zcela znechucen celkovým vývojem odešel koncem července 1968. A Bezloja ohledně místa frontmana kul dál své pikle. Nejvíce se v kuloárech hovořilo právě o již zmiňovaném Michalu Prokopovi, dokonce proběhlo několik vážných sezení v New Clubu, ale „černej bejk“ nechtěl opustit svoje „stádo“ Framus Five. Matadors se tedy rozhodli pro Reddyho Kirkena z konkurenční skupiny Komety. Komety byly v té době hodně nastartované a typem svého repertoáru se hodně Matadorům podobaly. Kirken proto nabídku také dlouho zvažoval, ale nakonec k Matadors nastoupil.

Neshody v tehdejší naší rockové jedničce ale pokračovaly – koncem srpna odešel Jan F. Obermayer do George & Beatovens k Petru Novákovi a na jeho místo byl přizván klávesista Jiří Matoušek (ex-Rogers Band). A na začátku října ´68, těsně před odjezdem do Mnichova, couvl i Hladík. Ještě v ten samý měsíc založil společně s Jiřím Kozlem svoji vlastní, tuzemskou kapelu, která se později stala legendou českého rocku – Blue Effect.

Bezlojovo a Blackovo rozhodnutí odjet do Německa a zůstat tam mj. uspíšil příjezd tanků armád Varšavské smlouvy. Oni sami neviděli pro Matadors jiné řešení než emigraci. Do kapely byl tedy rychle angažován kytarista Petr „Ťop“ Netopil (ex-P-67, ex-Colour Images), s nímž původně počítal Kozel pro Blue Effect. V bavorské metropoli se skupina setkala také s korepetitorem celé evropské produkce Hair, s flétnistou a saxofonistou Hanušem Berkou (ex-Apollo), který „matadorům“ sjednal i několik samostatných vystoupení mimo angažmá v Hair (občas se zpěvačkou Su Kamer, s níž natočili i dva singly). Ta se ale setkala jen s mírným ohlasem. Autorská invence a instrumentální kvalita Hladíka a Obermayera prostě chyběly. A hlavně chyběl čas. A tak si Matadors začali vydělávat na německý chleba v podstatě coby divadelní kapela. Zpěvák Reddy vzal do ruky doprovodnou kytaru, a pro všechny muzikanty začala celkem úmorná práce takřka nepřetržitého - volna byly jen v neděli a pondělí - prakticky ročního omílání těch samých skladeb, těch samých postupů, těch samých pasáží. Matadors sice tvořili vždy onu beatovou páteř orchestru, který vokalisty z „Hair“, doprovázel, ale brzy i to se jim začalo zajídat. Na druhou stranu s muzikálem hodně cestovali – hrálo se v Mnichově, Düsseldorfu, Hamburku, Curychu, Frankfurtu a Vídni. Užili si hodně, pití, děvčat a taky si prý notně pohulili trávy a hashe. Navíc natočili LP desku se songy z Hair.

Na podzim téhož roku posílil najatou kapelu, která odjela za souborem Hair do Hamburku, ještě kytarista Michal Vračko, který měl doposud v Praze společný soubor s Konstantinem Ruchadzem Cpt. Soul Blues Band. Bohužel v té době Matadors jako takoví vlastně neexistují, takže jejich plány dopadly přesně napůl – muzikanti si skutečně nějaký ten peníz na aparát vydělali, ale jejich aktivita jako samostatného hudebního tělesa s vlastními autorskými věcmi prakticky zamrzla. Matadoři neskončili naráz, ale rozplynuli se v německém angažmá. Bezloja se po následném účinkování v kapele Gold (ještě Reddy a Tony Black) vrhl na velmi úspěšnou dráhu discjockeye. V 80. letech byl absolutní špičkou – kupříkladu nově otevřené diskotéky si ho najímaly, aby je takzvaně zavedl. Jeho nejprestižnějším působištěm byl mnichovský klub Why Not, kde během svých turné po Evropě chodily po koncertě pařit i takové hvězdy jako Mick Jagger nebo Tina Turner. Bohužel, někdejší baskytarista Matadors Otto Bezloja v roce 2001 zemřel, a to zrovna v okamžicích, kdy se o reunionu této kapely v tuzemských rockových kuloárech hodně mluvilo. Reddy Kirken se po odchodech z Emergency a Gold hudbě dál nevěnoval, ale zůstal v Mnichově. A v Německu nakonec skončil i byvší klávesista „matadorů“ Jan „Farmer“ Obermayer. Po rozpadu George & Beatovens, působil v obnovených Kometách, poté si založil disco-popovou skupinu Modi, a do Mnichova emigroval v roce 1980. Nejprve se pokoušel prosadit se vlastními nahrávkami, později zamířil do Gold Bandu, kde se znova potkal s Blackem a Reddym (v roce 1982 dokonce natočil snímek s Bezlojou), ale brzy na to rezignoval a po další dvě dekády brázdil německé podniky s nejrůznějšími barovkami.

Asi nejhůře dopadl Viktor Sodoma. Jeho rocková kariéra se od odchodu z Matadors nesla v ruksaku uměleckého sešupu. V prosinci 68 sice ještě zazářil oblečen pouze v boa okolo krku na 2. Čs Beat festivalu, když rozpumpoval publikum písní „Hush“ s kapelou Apollobeat za zády, existují jeho celkem slušné nahrávky s ostravským Flamingem (např. „Ďáblem štván“, původně od The Gun), ale pak se nad ním zavřela poklidná a široká hladina českého popu. Nejprve si založil těleso s celkem vtipným názvem Sodoma – Gomora, které však produkovalo celkem neškodný pop a bylo propojeno s Orchestrem Václava Zahradníka. Poté spolupracoval s TOČRem, až se octl v onom nejpříšernějším období Skupiny F. Ringo Čecha, která svým bubble gum music oblbovala tehdejší dětské a dospívající publikum a vydělávala přitom slušný balík. Po svém vystřídání od Jiřího Schelingera pak Sodoma upadl do zapomnění. Dodnes svoje rok a půl dlouhé působení v Matadors považuje za svůj dosavadní vrchol.

Skupina Matadors byla jednou z nejdůležitějších tuzemských rockových skupin šedesátých let, ne-li tou nejdůležitější. Dokázala asi nejlépe načerpat vlivy anglo-amerického rhythm & blues, skládat v tomto duchu písničky a pak je v té nejvyšší kvalitě servírovat nadšenému publiku. Nebýt zhoršení politické situace a podivných intrik mezi samotnými členy kapely mohli se „matadoři“ stát naší první evropskou hvězdou. Toho, že se tak nestalo, můžeme už jen litovat.

Začátkem roku vzniká v Salemu v Ohiu skupina NOAH. Původní název skupiny byl Sound Barrier. Hudebně se pohybovali mezi Iron Butterfly a Deep Purple. Album sestavené z nahrávek z konce šedesátých let vyšlo jako vzpomínkové až v roce 2000.

Sound Barrier začínali jako skupina studentů střední školy v Salemu. Kytarista Paul Hess a bubeník Larry Davis už byli zkušenými hráči, když je britská invaze inspirovala k založení skutečné kapely. Přidali se k nim kamarádi ze školy Chuck Jackson (rytmická kytara) a Kevin Rhodes (baskytara) a pojmenovali se Spectrums. Spectrums se nepodařilo úplně rozjet, a tak Kevin Rhodes z kapely vystoupil a na začátku roku 1965 se k nim přidal Terry Davis, o rok starší než ostatní členové. S personální změnou přišel i nový název, Zounds, a skupina se věnovala tomu, aby byla nejlepší teenagerskou kapelou široko daleko. Zkoušeli dvě hodiny denně, čtyři až pět dní v týdnu, ostatní dny věnovali živým vystoupením. Hlavním místem pro cvičení byl po nějakou dobu Larryho dům. Pořádali vlastní taneční večery pro teenagery v sále Salemské americké legie, kde vybírali vstupné 50 centů.

S deskou v ruce se Sound Barrier probojovali do nejvyššího patra teenagerovských akcí v Mahoning Valley (metropolitní oblast v severovýchodním Ohiu a západní Pensylvánii ve Spojených státech). Koncem roku 1967 Chuck Jackson ze skupiny odešel. Měl pocit, že ji brzdí ve větších úspěších, a rozhodl se soustředit na studium, protože nebyl příliš nadšen vznikající psychedelickou scénou. Skupina pokračovala jako čtyřčlenná a začala do svého vystoupení přidávat více vizuálních efektů. V klubu s příhodným názvem Freakout skupina debutovala s domácí světelnou show, která zahrnovala polka dot light a ručně ovládaný stroboskop. Další nahrávky byly pořízeny s Johnem Goldenem na kotoučový magnetofonový pásek, včetně několika originálů. Dvě z těchto písní, nahrané asi na začátku roku 1968, vyšly na několika velmi omezených posmrtných kompilacích.

V roce 1968 se skupina rozšířila o Pat Pshishnicovou, která zpívala asi třetinu koncertního setu. Pat měla skvělý bluesový hlas ve stylu Janis Joplinové a Grace Slickové. S ní skupina nahrála ve sklepě Marka Scheuringa coververzi písně "Can't Explain" od The Who. Ve studiu United Audio také znovu nahráli "Can't Explain" a "Greasy Heart" od Jefferson Aiplane. Krátce poté skupinu opustil Mike Riffle. Byl v prvním ročníku střední školy a byl jediným členem, který ještě studoval, protože ostatní už v roce 69 odmaturovali, teď studovali na Youngstown State University a sdíleli jeden dům. Jako náhradu za Mikea našli Dannyho Halla, který si na palubu přinesl svou sestavu Hammomnd B-3. V roce 1970 odešel Terry Davis, údajně kvůli problémům s dívkami. Když Terry odešel, Paul Hess se přesunul na baskytaru a Wayne Smith se ujal sólové kytary a zpěvu. Ve stejné době odešla Pat Pshishnicová (byla již vdaná). Po všech personálních změnách měli členové pocit, že je třeba změnit název, a tak se z nich stali Flesh Web. Wayne Smith se neosvědčil, a tak ho nahradil Mark Scheuring a ze skupiny se stal Rain (dokud nebyla objevena jiná kapela s tímto názvem).

Znovu změnili název na Noah a změnili směřování kapely. V roce 1972 už byla taneční éra teenagerů dávno pryč a mít úspěch znamenalo hrát vlastní materiál, mít profesionální management a snad i nahrávací smlouvu s velkým vydavatelstvím. K tomu Noah směřovali. Skupina se rozhodla nahrát LP s původním materiálem u Cleveland Recording. Hudba byla použita k propagaci a poslechu, ale nikdy z ní nic nebylo a dochovala se na kazetě. Zatímco v klubovém a rockovém koncertním okruhu Youngstownu/Pittsburghu se Noah dařilo, na tradiční klubové scéně se pokusy skupiny hrát zcela originální show setkaly s odporem. Po mnoha měsících snažení se skupina rozhodla vrátit ke komerčnějšímu směru. Přibyl druhý bubeník Donny Wolf a frontman/zpěvák Loyd Meadows a došlo k další změně názvu na Thanks. Vrátili se k převážně převzatým písním a stali se vyhledávanou klubovou kapelou. Loydovy výstřelky rockové hvězdy ale působily potíže a museli ho odvolat. Mark a Paul se vrátili ke zpěvu, ale ukázalo, že to byla poslední šance a dlouhá rocknrollová cesta pro nejlepší kapelu ze Salemu skončila.

Čas byl ke genialitě prvního alba Sound Barrier laskavý - obě strany se objevily na několika kompilacích garážových kapel. Kromě Terryho Davise se bývalí členové věnovali životu mimo hudbu. Paul Hess nyní žije v Bay Area. Larry Davis je uznávaným sochařem/umělcem v Los Angeles. Chuck Jackson a Pat Pshishnicová stále žijí v této oblasti, o Mikeu Riffleovi bylo naposledy známo, že žije v Kalifornii. Kolem roku 2000 vyšlo LP, které obsahovalo demo LP natočené jako Noah a dvě písně nahrané někdy počátkem roku 1968. LP bylo vylisováno sběratelem desek v Columbianě (poblíž Salemu) a jmenovalo se "Brain Suck". Kolem roku 2007 Paul Hess sestavil CD-R se všemi nahrávkami kapely.

The Primitives Group je česká psychedelic rocková skupina. Vznikla v roce 1965 pod názvem Primitivové. Tento název vymyslel Josef Bouček a jejími původními členy byli Ivan Hajniš, František Mašek, Zdeněk Burda, Jaroslav Křtěn, Jaroslav Erno Šedivý a Karel Černý. Na The Primitives Group se přejmenovala v roce 1967 s příchodem manažéra Eugena Fialy. Domovskou scénu skupina našla na Smíchově v Music F Clubu. Skupina je označována za první skupinu na světě, která na pódiu používala ohňové, pyrotechnické a kouřové efekty. S kapelou spolupracovali básník Ivan „Magor“ Jirous se svojí ženou Věrou, fotografem Janem Ságlem a jeho ženou, progresivní malířkou Zorkou. S týmem umělců vymysleli líčení členů kapely podle hvězdných znaků kabaly, speciální obleky, zvukové efekty a filmové projekce. Kultovními se staly speciální v té době naprosto unikátní a v historii československé rockové hudby dosud nepřekonané originální happeningy v pražském F clubu – Fish Feast a Bird Feast. V roce 1967 skupina vystoupila na prvním československém beatovém festivalu, o rok později pak i na jeho druhém ročníku. Skupina se rozpadla v roce 1969, kdy Ivan Hajniš emigroval do Švédska.

The Primitives Group hráli mimo jiné písně od skupin The Doors, Fugs, Pretty Things, Jimi Hendrixe, Animals nebo Mothers of Invention. Na Primitives Group navázala v sedmdesátých letech skupina Plastic People of the Universe.

Roku 2016 byla skupina The Primitives Group obnovena zakládajícími členy Ivanem Hajnišem trvale žijícím ve Švédsku a Zdenkem Burdou trvale žijícím v Německu a koncem srpna se vydala na turné. Od prvního koncertu v libockém pivovaru 18. srpna 2016 odehrála v Čechách a na Moravě desítky koncertů a pokračuje s koncertováním.

Trojice hudebníků, klavírista Rosťa Hradecký (*1940), který si později udělal kapelnické zkoušky a stal se tak oficiálním vedoucím, kytarista a zpěvák Petr Netočný (*1943) a saxofonista Laďa Viktorín (*1943). To jsou ti, kteří byli v červenci roku 1961 u založení první, veřejně vystupující, rokenrolové skupiny Hajaja a po té, co odešli ze skupiny Twist club, se na podzim roku 1962 usadili v prostorách malého hotelu Merkur v Králově Poli, v blízkosti Mojmírova náměstí.

Z počátku zpěvem, ale především jako majitel důležitých zvukařských komponentů, vypomáhal Petr Kopecký. Zvukovým mistrem Rocky Eagles, a to po celou dobu existence, až do rozpadu, se stal Jan Johny Farkaš (1943-2003). Mimo pravidelné ozvučování na koncertech vyráběl části elektronického zařízení a bylo jeho zásluhou, že skupina měla svůj charakteristický zvuk. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že právě především díky Farkašovi vznikly této skupině hudební nahrávky pomocí dvou mikrofonů na magnetofonu Tesla Sonet duo. Ty první ke konci roku 1965 v tanečním sále restaurace Hvězda v Bystrci. Obdobně tomu potom bylo při vzniku nahrávek v roce 1967 ve známém brněnském sále patřícímu ČSD, U Ševčíků.

Rocky Eagles byli v druhé polovině šedesátých let výjimečnou brněnskou big beatovou skupinou, především co se týče hudebního výběru, který prezentovali. Na seznamu skladeb byly totiž mnohé ještě ze slavných rokenrolů z konce padesátých let. Ovšem jejich herní pojetí bylo nesrovnatelně dravější. O to se zapříčinily především bicí Antonína a ostřejší pojetí bylo zásluhou kytary Daňhela. K nim přibyly rokenroly z repertoáru těch novějších Rolling Stones, Pretty Things, Spencer Davis Group, Dave Clark Five a dalších. Svou produkci předváděli v již zmíněné Hvězdě, U Ševčíků, také v sále hotelu U Kozáků, ve Vysokoškolském klubu na tehdejší Leninově a na Gorkého ulici.

Velkým přínosem pro skupinu byla spolupráce s Milošem Bernátkem (*1947), významným organizátorem kulturních akcí, který byl zaštítěn Klubem mladých cestovatelů při Cestovní kanceláři mládeže v Brně. Ještě před tím, než šel na podzim roku 1966 na vojnu, uspořádal 7. a 8. května koncerty v Moravském krasu v hlavním dómu Kateřinské jeskyně, věnované památce zesnulého Oty Čermáka, který také, coby varhaník, tady udivoval diváky svou hrou na elektrofonický nástroj. Spolu s Rocky Eagles se zúčastnili i dixieland Revival jazzband, dívčí westernová skupina, a big beat Poutníci (nezaměňovat s pozdější známou country skupinou téhož jména).

Zajímavá byla zkušenost z června roku 1966, kterou také zprostředkoval Bernátek, kdy vystoupili v bývalé NDR ve východní části Berlína v blízkosti Alexanderplatzu. Po dvaceti minutách od začátku koncertu naběhla do sálu německá policie v silném doprovodu sovětských vojáků, kteří v té době „hlídali“ hranici východ–západ. Koncert byl okamžitě ukončen. Zbytek smluvených deseti dnů prožili v „zajetí“ prohlídek pamětihodností. Nakonec zodpovědnost za uspořádání koncertu „odskákal“ pouze německý pořadatel. V tehdejším Východním Německu nebyl tento hudební projev, coby výplod západní kultury, povolen.

Velkým zážitkem pro všechny zúčastněné byly dva koncerty téhož roku společně s bratislavskými The Buttons, uskutečněné, také díky Bernátkovi, v červnu, a dvojkoncert v září, všechny v sále Stadionu na dnešní Kounicově ulici. Jejich zpěvák Dodo Šuhajda, velký obdivovatel anglických Rolling Stones, byl na pódiu nápadný nejen pro svou živelnost, ale nepřehlédnutelnými kostkovanými kalhotami. Skupina se pojmenovala podle svého nejmenšího člena, sólového kytaristy, kterému přezdívali Gombík (Knoflík). The Buttons posléze převzali diváckou náklonnost po rozpadlých soukmenovcích The Beatmen.

V polovině roku 1966 složil Viktorín zkoušky na strojvedoucího lokomotiv a z důvodu celodenních služeb obvyklých na železnici, přerušil se skupinou spolupráci. Bylo to v období, kdy byl snad posledním brněnským saxofonistou v bigbeatové skupině. V druhé polovině šedesátých let big beat žesťům nepřál. Malý odešel po studiích do Hradce Králové, hrál tam nějaký čas s místním big beatem a po vojně se už hudbou nezabýval. Nastalo druhé období skupiny Rocky Eagles. Kapelník a klávesista Rosťa Hradecký (*1940), zpěvák a kytarista Petr Netočný (*1943), sólový kytarista Mirek Dan Daňhel (*1944) a bubeník Karel Antonín (*1949) si našli nového baskytaristu, mladičkého Luboše Hlouška (*1951) a odstartovali druhé období skupiny Rocky Eagles. Psal se začátek roku 1967. Klavír už delší dobu nebyl ve velké oblibě, a tak si Hradecký opatřil východoněmeckou Ioniku. Byly s ní velké obtíže, co se týče zabarvení zvuku, ale i nemožnost udržet ladění. Posléze dostal k užívání od zřizovatele elektrofonické varhany. V polovině roku 1967 přišla do skupiny také posila v podobě zpěváka Václava Šíbla (*1947), známého z rozpadlé skupiny The Ravens. Na krátký čas u bicích vystřídal Antonína Valerij Valera Doležal (*1949), proslavený ve skupině Ivo Křižana (*1948) Stop The Gods. Později se Doležal angažoval v Great Music Factory, která se pod vedením Oldřicha Veselého (*1948) věnovala progresivnímu art rocku.

Přišel 21. srpen 1968, pobyt Hradeckého v zahraničí, jeho váhavý zářijový návrat do „spřátelenými armádami“ obsazeného Československa a trpké zjištění, že ve skupině nezůstal kámen na kameni. Vrcholem byl šokující fakt, že zřizovatel skupiny prodal varhany. To byl definitivní konec Rocky Eagles. Hradecký se začal zabývat různými formami taneční muziky a věnuje se jí až dodnes. Šíbl zpíval celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Po revoluci se mu na čas stal obživou jeho celoživotní koníček krejčovina, na vzdor tomu, že není v tomto oboru vyučený. Daňhel, spolu s baskytaristou Vítem Bigo Kuklou (*1949–1991) a bubeníkem Vítězslavem Vavrdou (*1950) nějaký čas pomáhali s náročným hudebním projektem Oldřichu Veselému. Ještě v sedmdesátých letech hrál Daňhel na kytaru v různých skupinách, dnes se věnuje cimbálové muzice. Antonín s Hlouškem přešli na necelý rok ke skupině Vulkán, v popředí s kapelníkem Alešem Sigmundem (*1944) a pěveckým duetem sester Elefteriaduových a to již v období, kdy ji opustila pěvecká sourozenecká dvojice Hana a Petr Ulrychovi, která postupně odešla do skupiny Atlantis. Hloušek potom začal hrát a hraje dodnes v různých tanečních seskupeních.

Petr Netočný, obrazně řečeno, počkal na Karla Antonína, až se uvolní z Vulkánu. Spojili se s velice mladými hudebníky, kteří dříve tvořili skupinu ,b>Jals. Perspektivní kytarista Jan Millonig (1952–1985), druhý nadějný kytarista Dalibor Rožník (*1953) a baskytarista Aleš Burjanek (*1953). Vznikla tím jakási ideově nástupnická kapela s výmluvným názvem R.I.Eagles. A to vše za asistence a technického přispění Jana Johny Farkaše (1943–2003), který spolupracoval již s původní kapelou. Byl konec roku 1969 a přes začínající politickou normalizaci se jim naskytly možnosti nahrávání do rozhlasu a na gramofonové desky. Ukázalo se ovšem, že za předpokladu velkých ústupků. Začali být jakousi doprovodnou kapelou různých zpěváků, například Jiřího Koťáka Kameše (*1948–1976), známého ze skupiny The Speakers, nebo Petra Dopity (*1947).

Nejdříve ze skupiny odešel Burjanek a jako hudebník se již nikde neangažoval. Netočný byl zatlačován do pozadí. Došlo to tak daleko, že skladbu "Bonifác Sherry" (v originále "Natural Born Boogie" z repertoáru ,Humble Pie), kterou nazpíval za doprovodu R.I.Eagles s hostujícím Rostislavem Hradeckým u klavíru pro Český rozhlas v Brně, vydal Panton na gramofonových deskách s pěveckým protagonistou Emanuelem Sideridisem (*1950), známým spíše z účinkování ve skupině Progress Organization. Přitom v té době bylo obvyklé, že se pro účely vydání na gramodesku použije rozhlasová nahrávka. Poslechem obou variant vše zřetelně vyznívá ve prospěch té, kterou nazpíval Netočný. Ústupkem bylo i pojmenování skupiny názvem Albatros, a to za účelem vydávání na gramodeskách. Petr Netočný ze skupiny odešel a už se nikdy muzikou nezabýval. R.I.Eagles zanikli na sklonku roku 1971.

Kytarista a kapelník Aleš Sigmund působil i jako producent pro firmu Panton. Sigmund produkoval pro pantonskou Edici Mikrofóra EP desku, na které byly z jedné strany dvě nahrávky Boba Frídla a na druhou stranu zařadil Albatros. Byly to skladby "Bonifác Sherry" a "Expres v tunelu". První skladba byl hit skupiny Humble Pie "Natural Born Boogie", "Expres v tunel" napsali Millonig, Sigmund a Sideridis. Obě skladby opatřil textem Pavel Cmíral.

Ještě v roce 1971 vydala skupina singl se skladbami "Albatros" a "Čtyři kostky cukru v kávě". Skupina nahrávala v sestavě: Karel Antonín – bicí, Jan Millonig – kytara a slide kytara, Dalibor Rožník – baskytara a varhany, Emanuel Sideridis – baskytara a zpěv a Lubomír Petřík – recitace. Tyto dvě nahrávky jsou to jediné, co po skupině Albatros z Brna zůstalo vyryto v drážkách černých vinylových kotoučů. Snad ještě něco existuje v archivech brněnského rozhlasu, ale nejsou známky toho, že by písně mohly být vydány. Přitom již z těch čtyř skladeb je trošku poznat, jaké to mohlo být na koncertech. Vlastní skladby byly ovlivněny britským rhythm & blues takových gigantů jako byli Humble Pie a Fleetwood Mac. Je to škoda, že toho více nenatočili. Antonín hrával celá léta v různých hudebních souborech a potom se věnoval hudebně divadelním projektům. Rožník se v sedmdesátých letech aktivně účastnil hraní v několika big beatech, většinou mimo Brno. Pracoval jako zvukař v Českém rozhlase v Brně až do počátku tohoto nového století. Muzikou a zvukem se zabývá i v současnosti. Millonig hned po rozpadu R.I. Eagles zahájil spolupráci se známým brněnským kytaristou Otakarem Olšaníkem (*1940) a v jeho domácím studiu připravovali hudební podklady zpěvákům pro nejednu rozhlasovou písničku. Potom hrál s The Speakers (Junior), a to až do havárie auta v Polsku s důsledkem smrti Kameše. Sám byl těžce zraněn s následnou dlouhodobou rehabilitací. Jako kytarista jezdil s kvalitními muzikanty hrát do ciziny. A to až do poloviny září roku 1985, kdy při jednom takovém zájezdu v tehdejší NSR se slovenským souborem Borise Skopčáka přišel při autohavárii o život.

V Los Angeles vznikají The Seeds. Jejich hudba na pomezí garážového rocku a acid rocku je řadí k pionýrům punku. V sedumdesátých letech byli často zmiňování jako vzor pro americkou punkovou scénu. Cover verse jejich písní hráli například The Dwarves, Alex Chilton, Johnny Thunders, The Ramones, Yo La Tengo, Garbage, Murder City Devils, Spirits in the Sky, The Bangles a další.

The Seeds vznikli v roce 1965 po rozpadu krátce fungující skupiny Amoeba, v níž působili frontman Sky Saxon a kytarista Jan Savage. Saxon, který se přestěhoval ze Salt Lake City do Los Angeles a měl za sebou již několik vydaných desek, včetně Little Richie Marsh a Sky Saxon & the Soul Rockers, si dal do LA Times inzerát, že hledá hráče na klávesové nástroje. Poté, co již Saxon angažoval svého bývalého spoluhráče Jana Savage jako sólového kytaristu a Jeremyho Levina jako rytmického kytaristu, kontaktoval údajně Daryla Hoopera, aby ho získal jako klávesistu. Poté, co se Saxon zeptal, zda nepotřebuje také bubeníka, se Hooper a jeho kamarád ze školy v Michiganu Rick Andridge setkali se Saxonem v jednom klubu a ještě ten večer spolu hráli. Začali zkoušet v garáži Saxonova domu v Malibu v Kalifornii. Původní rytmický kytarista Jeremy Levine brzy odešel z osobních důvodů.

Kapela si zajistila pravidelná vystoupení v losangeleském klubu Bido Lito's a rychle si získala místní pověst díky energickým živým vystoupením. Jako živá kapela byla jednou z prvních, která využívala klávesovou basu. Ačkoli Saxon na studiových albech uváděl, že hrají na baskytaru, a při televizních vystoupeních na baskytaru pantomimicky hrál, pro studiovou práci obvykle využívali studiového hráče Harveyho Sharpa. Na pódiu klávesista Daryl Hooper hrál basové party prostřednictvím samostatných basových kláves, stejně jako to později dělal Ray Manzarek s The Doors.

První singl skupiny, "Can't Seem to Make You Mine", se v roce 1965 stal regionálním hitem v jižní Kalifornii. Píseň se také pravidelně hrála na AM rockových stanicích v severní Kalifornii (a pravděpodobně i jinde), kde byla posluchači dobře přijata, a nakonec se stala a dodnes je považována za kultovní klasiku 60. let. V roce 1966 měla skupina národní Top 40 hit "Pushin' Too Hard" a píseň předvedla v celostátní televizi. Tři následující singly, "Mr. Farmer" (rovněž 1966), reedice "Can't Seem To Make You Mine" (1967) a "A Thousand Shadows" (1967), dosáhly skromnějšího úspěchu, ačkoli všechny patřily mezi nejpopulárnější v jižní Kalifornii. První dvě hudebně nekomplikovaná alba se smyslem pro jednoduchou melodii The Seeds a Web of Sounds (1966), jimž dominoval Saxonův neortodoxní vokální projev, jsou dnes považována za klasiku garážové hudby šedesátých let.

Zásadní zlom nastal pro Seeds v roce 1967. Třetí album Future, které si kapela sama produkovala, představilo velkolepější psychedelickou uměleckou výpověď a posunulo skupinu vpřed jako nositele pochodně v době, která byla zřejmě nejtvořivější a nejexperimentálnější v dějinách americké popkultury a hudby. Rozsáhlejší hudební styl s doprovodnou orchestrací - představený v přebalu s ozdobným květinovým motivem od malíře Sassina - byl odklonem od syrovějšího tónu předchozích hitů skupiny, ale přesto se mu dostalo uznání fanoušků i kritiky jako pozoruhodnému dílu psychedelie flower power. Dodnes zůstává žánrovou kuriozitou a je považováno za průkopnický počin v oblasti plnohodnotného psychedelického rocku. Iggy Pop, Smashing Pumpkins, Animal Collective a členové Beach Boys se o kapele zmiňovali a uváděli toto i předchozí alba jako žánrovou klasiku.

Vydání alba Future v polovině roku 1967 obecně znamenalo komerční vrchol kariéry The Seeds, který se shodoval s velkým národním hitem, bouřlivými koncerty, četnými živými televizními vystoupeními a také významným hostováním v sitcomu The Mothers-in-Law televize NBC a v kultovním filmu s hippie/konterkulturní tematikou Psych-Out. The Seeds nahráli také další album věnované speciálně blues (s poznámkami Muddyho Waterse). Album A Full Spoon of Seedy Blues, které vyšlo pod pseudonymem Sky Saxon Blues Band, vyšlo v listopadu 1967. Saxon později uvedl, že album "byl můj nápad, jak se zbavit nahrávací společnosti. Myslel jsem si, že když se z ničeho nic objevíme a uděláme bluesové album, které se nebude prodávat, tak nás vyhodí. Nikdy jsem nečekal, že se bude prodávat, ale prodávalo se dobře. Nikdy jsme ty písničky nehráli naživo, kromě týdenních koncertů v Golden Bear v Huntingdon Beach".

V květnu 1968 vydala skupina své poslední LP Raw & Alive: The Seeds in Concert at Merlin's Music Box, na kterém se vrátili ke svým agresivnějším kořenům garážového rocku. Album ani doprovodný singl "Satisfy You" se však v národních hitparádách neumístily. V roce 1968 se kapela přejmenovala na Sky Saxon and the Seeds a pozmněnila sestavu. Saxon pokračoval v používání názvu "The Seeds" s využitím různých doprovodných hudebníků přinejmenším do roku 1972. Poslední dva singly, které se nedostaly na hitparády vyšly v roce 1970.

The Seeds zůstali opět nečinní až do roku 2003, kdy je Saxon reformoval s původním kytaristou Janem Savagem a nově příchozími Rikem Collinsem na baskytaru, Markem Bellgrafem na kytaru a Davem Kleinem na klávesy a Justinem Polimenim na bicí. Tato nová verze Seeds prošla několika inkarnacemi, přičemž Savage v polovině evropského turné v roce 2003 odešel kvůli svému zdraví. Saxon zůstal jediným původním členem Seeds, kteří pokračovali v turné po Evropě a Spojených státech. Saxon zemřel 25. června 2009 na selhání srdce a ledvin. Původní bubeník The Seeds, Rick Andridge, zemřel v roce 2011. Jan Savage zemřel 5. srpna 2020 ve věku 77 let.

The Seeds patří mezi nejčastěji zmiňované předpunkové vlivy amerických punkových hudebníků od 70. let.

V Londýně vzniká rocková skupina Small Faces. Byla jednou z nejuznávanějších a nejvlivnějších mod skupin 60. let a do roku 1969 se z nich stala jedna z nejúspěšnějších britských psychedelických kapel. Small Faces jsou považováni za jednu z prvních inspirací - a dokonce za první kořeny - pozdějšího hnutí britpopu. V roce 2012 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy.

Lane a Marriott se seznámili v roce 1965, když Marriott pracoval v hudebním baru J60 v Manor Parku v Londýně.Lane si přišel se svým otcem Stanem koupit basovou kytaru, dal se s Marriottem do řeči, koupil baskytaru a po práci se vrátil k Marriottovi domů poslouchat desky. Přibrali kamarády Kenneyho Jonese a Jimmyho Winstona, který přešel z kytary na varhany. Rychle se propracovali od zkoušek v hospodě The Ruskin Arms (kterou vlastnili Winstonovi rodiče) v Manor Parku v Londýně přes ošuntělé hospodské koncerty až k poloprofesionálním klubovým vystoupením. Název Small Faces si skupina zvolila kvůli malému fyzickému vzrůstu členů a "Face" byl výraz pro někoho speciálního; byl to víc než jen svižný parádník, byl v kruzích Mod někým, kdo byl vůdčí osobností, ke komu se vzhlíželo. Face měl nejvýraznější oblečení, nejlepší desky a vždycky byl vidět s nejhezčí dívkou v náručí".

Raný set písní skupiny zahrnoval R&B a soulové klasiky, jako například "Jump Back", "Please Please Please" Jamese Browna, "You've Really Got a Hold on Me" Smokeyho Robinsona a "Stand by Me" Bena E. Kinga. Kapela také zahrála dvě původní skladby Marriotta a Lanea, rychlou a hlasitou "Come on Children" a "E too D", v níž Marriott předvedl své značné hlasové schopnosti ve stylu svých hrdinů a vzorů Otise Reddinga a Bobbyho Blanda. Marriottův jedinečný a silný hlas přitahoval stále větší pozornost. Zpěvák Elkie Brooks byl ohromen Marriottovými hlasovými schopnostmi a pódiovou prezentací a doporučil je majiteli místního klubu Maurici Kingovi. King na ně udělal dojem a začal jim shánět práci v Londýně i mimo něj. Jejich první koncert mimo Londýn se konal v klubu pro pracující muže v Sheffieldu. Protože publikum tvořili hlavně Teddy boys a těžce pijící dělníci, kapela dostala výplatu po třech písních. Zoufalí přišli do nedalekého klubu King Mojo, který se orientoval na mody, a nabídli se, že vystoupí zadarmo. Odehráli set, po kterém místní mods chtěli víc. Během zásadní rezidence v Cavern Clubu na Leicester Square je podpořili Sonny & Cher, kteří v té době žili v Londýně.

Kapela podepsala smlouvu s manažerem Donem Ardenem a následně podepsala smlouvu s vydavatelstvím Decca Records. Jejich debutovým singlem se v roce 1965 stala skladba "Whatcha Gonna Do About It", která se dostala do Top 20 britského singlového žebříčku. Skupina se také objevila sama za sebe v kriminálním filmu z roku 1965 s názvem Dateline Diamonds, v němž hrál Kenneth Cope roli manažera skupiny a v němž skupina hrála svůj druhý vydaný singl. Arden se domníval, že píseň kapely získá díky filmu publicitu; uvedení filmu ve Velké Británii se však opozdilo a singl "I've Got Mine" se následně navzdory dobrým recenzím nedostal do hitparád. Krátce poté klávesák Jimmy Winston opustil skupinu a vydal se na hereckou a hudební sólovou dráhu. Pokračoval jako úspěšný herec v televizi, ve filmu a stal se úspěšným podnikatelem.

Winstona nahradil Ian McLagan, jehož klávesové nadání a drobná postava dokonale zapadaly do kapely. McLagan odehrál své první vystoupení s kapelou 2. listopadu 1965. Nová sestava Small Faces se dostala do hitparád se svým třetím singlem "Sha-La-La-La-La-Lee", který vyšel 28. ledna 1966 a pro skupinu ho napsali Mort Shuman (který napsal mnoho z největších singlů Elvise Presleyho, včetně "Viva Las Vegas") a populární anglický bavič a zpěvák Kenny Lynch. Píseň se stala v Británii velkým hitem a v britské singlové hitparádě se umístila na třetím místě. Značný úspěch zaznamenalo i jejich první album Small Faces, vydané 6. května 1966. S každým dalším úspěchem v hitparádě rychle stoupala jejich popularita, stali se pravidelnými účastníky britských popových televizních pořadů, jako byly Ready Steady Go! a Top of the Pops, a neustále koncertovali ve Velké Británii i v Evropě. Jejich popularita vyvrcholila v srpnu 1966, kdy se jejich pátý singl "All or Nothing" dostal na vrchol britské hitparády. Na základě úspěchu písně "All or Nothing" se chystali na turné po Americe s kapelami Lovin' Spoonful a Mamas & the Papas. Tyto plány však musel Don Arden odložit poté, co se na veřejnost dostaly podrobnosti o nedávném odsouzení Iana McLagana za drogy. Přestože skupina patřila v roce 1966 k nejvýdělečnějším koncertním skupinám v zemi a zaznamenala mnoho úspěšných singlů, včetně čtyř hitů v Top 10 britské hitparády, měla stále málo peněz. Po konfrontaci s Ardenem, který se snažil čelit rodičům chlapců tvrzením, že celá skupina užívá drogy, se rozešli jak s Ardenem, tak s vydavatelstvím Decca.

Téměř okamžitě jim byla nabídnuta smlouva s nově založeným vydavatelstvím Immediate, které založil bývalý manažer Rolling Stones Andrew Loog Oldham. Kapela dostala prakticky volné místo v Olympic Studios v londýnském Barnesu, kde spolupracovala s inženýrem Glynem Johnsem. Jejich prvním singlem od Immediate byla odvážná skladba "Here Come the Nice", která byla zjevně ovlivněna užíváním drog a podařilo se jí uniknout cenzuře, přestože otevřeně odkazovala na dealera, který drogy prodával. Následovalo druhé stejnojmenné album Small Faces, které se sice nestalo prodejním trhákem, ale bylo velmi dobře hodnoceno ostatními hudebníky a mělo mít silný vliv na řadu kapel doma i v zahraničí. Tři týdny předtím vydalo jejich staré vydavatelství Decca album From The Beginning, které kombinovalo staré hity s řadou dříve nevydaných nahrávek.

V Timperley, v Manchestru byla založena britská heavy rocková kapela Stack Waddy. Byla známá svým těžkým bluesovým stylem, který se později stal typickým pro takové subžánry, jako je doom metal a stoner metal. Začátkem sedmdesátých let vydala skupina dvě alba, Stack Waddy (1971) a Bugger Off! (1972). Rozpadla se v roce 1976.

Zpěvák John Knail, kytarista Mick Stott, baskytarista Stuart Banham a bubeník Steve Revell založili skupinu Stack Waddy koncem léta 1969 v Timperley, předměstské vesnici jihozápadně od Manchesteru. Knail a Stott působili v roce 1965 v rhythm and bluesové skupině The Knails, zatímco Stott a Banham později v roce 1968 hráli v power triu New Religion. Stack Waddy hráli na prvním Buxton Blues Festivalu, jehož hlavním hostem byli Fleetwood Mac, kde si jich všiml DJ John Peel a také Dave Neale z časopisu Zig Zag. Po celý rok 1969 Stack Waddy oslňovali publikum svou směsí prvotního rhythm and blues, čerpajícího z vlivů Bo Diddleyho a Willieho Dixona, a těžkého psychedelického rocku a la Cream a Hendrix. Stejně jako na nahrávkách, které začaly vycházet v roce 1970, byla Stottova silně zkreslena a jeho zběsilý tón byl charakteristickým znakem děsivého zvuku Stack Waddy, který Dave Neale z časopisu Zig Zag popsal jako "spoustu nádherného hluku s vražedným rytmem. Byli hlasití a nekompromisní!"

Stack Waddy po sobě zanechali dvě alba, debut s eponymním názvem z roku 1971 a Bugger Off z roku 1972. Stack Waddy obsahuje deset skladeb, všechny až na dva covery, přestože kapela měla spoustu původního materiálu. Do alba jsou zařazeny pouze dvě originální skladby kapely, tříminutová, tvrdá "Kentucky", která vyšla jako b-strana alba "Road Runner" a v níž Stottova kytara vyje stejně hlasitě a hrubě jako Knailův zpěv, a těžká psychedelická rocková "Mothballs".

Po výměně bubeníků se kapela odebrala do studia natočit další album, a přestože po sobě zanechala množství vlastních písní, dvanácti skladbám vydaným v roce 1972 pod poněkud urážlivým názvem Bugger Off opět dominovaly coververze. Do popředí se opět dostává Stottova kytara a Knailův growlingový vokál. Vyniká ohnivá verze skladby "Willie The Pimp" Franka Zappy, kterou Knail zpívá svým obvyklým vokálem ve stylu Beefheart a která byla vydána jako singl, i když jen ve vybraných zemích, mezi nimiž nebyla Velká Británie a USA. Stejně jako jeho předchůdce Bugger Off neudělal v hitparádách žádný dojem, a i kdyby ano, Peel a kapela v té době už zcela ztratili zájem a rozpad skupiny byl hotovou věcí.

V roce 2017 vyšel vzpomínkový disk So Who The Hell Is Stack Waddy?. Ten je opravdovou lahůdkou a naprostým šokem pro každého, kdo zná pouze dvě LP vydaná kapelou. Ze čtrnácti obsažených skladeb je deset studiových nahrávek, z nichž polovina jsou původní skladby připsané kvartetu. Proč bylo od těchto nahrávek, původně zamýšlených jako pokračování "Stack Waddy", upuštěno, je záhadou, ale nikoho, kdo zná ságu Stack Waddy, to nepřekvapí. So Who The Hell Is Stack Waddy je nejen úžasnou dokumentací nanejvýš talentované party, které bylo všechno u prdele, ale také skutečným otvírákem (díky třetímu disku) komerčních možností a nahrávacího potenciálu kapely. Box set se skládá ze tří disků v mini-LP obalech, pevně zabalených v tenkém kartonovém pouzdře, a obsahuje dvacetistránkový barevný booklet obsahující informativní esej Nigela Crosse, původní liner notes Johna Peela k "Bugger Off", článek hudebního historika Johna Toblera z časopisu Zig Zag Magazine z října 1972, kompletní anotace skladeb a neuvěřitelnou řadu fotografií kapely, obaly alb a singlů a další související memorabilie. Skutečně velmi působivý balíček a bezpochyby definitivní kolekce Stack Waddy!

Just Earrings je debutové LP holandských Golden Earring, nahrané v roce 1965, kdy ještě vystupovali pod názvem Golden Earrings, a je to jemná beatová hudba ve stylu britské invaze, která naznačuje, že skupina si teprve vytvářela svůj vlastní zvuk, ale vstřebala vlivy Who, Rolling Stones, Kinks, Zombies a Hollies a vytvořila z těchto kousků zvuk, který byl silně melodický a poutavý. Golden Earrings napsali téměř všechen svůj vlastní materiál v době, kdy i britské kapely, po jejichž vzoru hráli, hrály značné procento coververzí. George Kooymans a Peter De Ronde byli skvělým kytarovým týmem, baskytarista Rinus Gerritsen a bubeník Jaap Eggermont ženou hudbu kupředu s energií a nápaditostí a zpěv Franse Krassenburga ukazuje postoj i schopnosti, zejména proto, že zpívá anglicky (i když texty ne vždy přežijí bližší zkoumání). Kdyby album nahrála britská kapela, je velká šance, že by skupina v Americe zabodovala s prvním hitem mnohem dřív - album se rozhodně vyrovná tvorbě většiny britských kapel, které v té době burácely v amerických hitparádách, a pokud Americe trvalo déle, než se k holandskému rock'n'rollu rozehřála, tohle je zábavná věc, která se houpe v každém časovém pásmu.

LP desky skupiny Guess Who? s názvem Shakin' All Over vyšly v roce 1965 v USA i v Kanadě, ale nejednalo se o stejné desky, i když některé skladby byly na obou vydáních stejné. Americká Shakin' All Over vyšla na značce Scepter, kanadská vyšla na značce Quality a byla znovu vydána na CD, takže je mnohem dostupnější i mimo Kanadu. Americká verze ve skutečnosti čerpala ze skladeb, jež se objevily na dvou kanadských LP skupiny z roku 1965 na značce Quality, Shakin' All Over a Hey Ho (What You Do to Me). Kromě titulní skladby (která sama o sobě není tak dobrá jako originál Johnnyho Kidda) bylo americké LP s poměrně chudým počinem typickým pro toto období, který hitový singl vycpával různými covery a několika originály Randyho Bachmana. "Stop Teasing Me" - zde prezentovaná v mírnější verzi než lepší re-recording obsažený na Hey Ho (What You Do to Me) - je jednou z nejpřesnějších imitací Merseybeatu, jaká kdy byla natočena, ale celkově zní mnohem blíže tvrdšímu rocku Gerry & the Pacemakers, než by si skupina o pár let později chtěla připustit. Vzhledem k tomu, že všechny skladby se objevily na dvou kanadských LP z roku 1965 a že tato kanadská LP byla znovu vydána na CD, není příliš důvodů, proč se snažit najít americké LP Shakin' All Over.

Druhá kanadská deska The Guess Who? z roku 1965 zdůraznila, i když až zpětně, jak výstižný byl název "Guess Who?" pro kapelu, které trvalo poměrně dlouho, než našla svou identitu. Na rozdíl od mnoha takových kapel při tom vytvořili několik docela dobrých skladeb, i když vlivy, které za nimi stály, mohly být docela zřejmé. Jen na této desce jsou originály ve stylu britské invaze, které znějí trochu jako Gerry & the Pacemakers s větší razancí. I kdyby jen při zpětném pohledu, to, co albu zjevně chybí, je lepší zpěvák, který byl ale už na cestě. Burton Cummings se ke skupině připojil v době vydání jejich dalšího kanadského alba It's Time.

Album bylo nahráno ihned po návratu skupiny z asijského turné a dokončeno a vydáno během dvou týdnů, což mělo za následek, že produkce byla uspěchaná a podle Raye Daviese nebyla kapela s finálními sestřihy zcela spokojena, nicméně kvůli tlaku nahrávací společnosti nebyl čas na opravu některých nedostatků přítomných v mixu. Ray Davies vyjádřil svou nespokojenost vůči tomu, že produkce nebyla na úrovni.

Album vyšlo u Pye ve Velké Británii 5. března 1965 a u Reprise v USA 11. srpna 1965. Americké vydání mělo pozměněný seznam skladeb a přebal. Několik skladeb bylo odstraněno a singl "Set Me Free", vydaný dva měsíce po britském vydání Kinda Kinks, byl unikátem amerického vydání alba. Ve Velké Británii bylo album vydáno pouze v monofonní verzi; stereo mix nebyl pořízen. Singl "Tired of Waiting for You" se stal hitem č. 1 v britské singlové hitparádě a samotné album se umístilo na 3. místě v britské albové hitparádě.

V roce 1982 nahrála coververzi písně "Dancing in the Street" americká rocková skupina Van Halen . V této verzi je hojně využívána elektrická kytara, na kterou hraje Eddie Van Halen. Člen skupiny David Lee Roth o této coververzi řekl: "Vždycky jsem byl rád, že jsem ji slyšel: "Zní to, jako by hráli více než čtyři lidé, zatímco ve skutečnosti tam není téměř žádný overdub - to je důvod, proč nám nahrávání trvalo tak krátce." Člen skupiny Eddie Van Halen při diskusi o obalu a o svém syntezátorovém partu ve skladbě řekl: "Aby coververze zněla originálně, zabere to skoro stejně času jako napsání písně. Strávil jsem spoustu času aranžováním a hraním na syntezátor v 'Dancing in the Streets' a oni (kritici) to prostě odepsali jako: 'Aha, je to úplně stejné jako originál'. Takže zapomeňte na kritiky! Jsou to dobré písničky. Proč bychom je neměli předělat pro novou generaci lidí?"

The Kink Kontroversy je třetí studiové album anglické rockové skupiny Kinks, vydané 26. listopadu 1965 ve Spojeném království a v březnu 1966 ve Spojených státech, kde bylo prvním americkým albem Kinks, které mělo identický tracklist jako jeho britský protějšek. Jedná se o přechodné dílo, které obsahuje jak prvky dřívějších stylů Kinks (silně bluesově ovlivněné písně jako "Milk Cow Blues" a variace na hity skupiny z let 1964-1965, jako například "Till the End of the Day"), tak i rané náznaky budoucího směřování písničkářského stylu Raye Daviese ("The World Keeps Going Round" a "I'm On an Island"). Poznámky k desce napsal Michael Aldred.

Název alba je posměšným odkazem na nechvalně známou pověst, kterou si kapela získala v předchozím roce, včetně rvaček na pódiu a koncertních výtržností v Evropě, což vedlo k zákazu koncertů skupiny v USA. Skladba "Where Have All the Good Times Gone" obsahuje několik odkazů a narážek na písně Beatles a Rolling Stones.

Zakládající člen skupiny KISS, kytarista Ace Frehley, nahrál coververzi této písně na své sólové album coververzí Origins, Vol. 1, které vyšlo v dubnu 2016.

Debutová deska The Pretty Things byla legendárním cvičením v anarchii - po třiceti minutách dvoudenního nahrávání odešel původní producent Jack Baverstock (šéf vydavatelství), který byl nakonec nahrazen o něco sympatičtější osobností v naději, že se podaří něco zachránit z úsilí kapely, která bez ohledu na nedostatky ve slušnosti a střízlivosti měla na kontě třetí singl v pořadí. Výsledné album, které vzniklo pod koordinací (ne-li kontrolou) bubeníka a producenta Bobbyho Grahama, způsobilo, že raná tvorba Rolling Stones - rivalů a někdejších spoluhráčů Dicka Taylora z Pretty Things - zněla spíše jako tvorba Beatles: velmi vypočítavá, lehká a... jemná. Album je nahráno tak, že prakticky každá píseň a každý nástroj tlačí jehlu do červeného (tj. přetížení). Za normálních okolností by to byl problém, až na to, že třetinu repertoáru napsal Bo Diddley a většina dalších dvou třetin jím byla inspirována (dokonce i jejich verze "Oh Baby Doll" Chucka Berryho zní, jako by byla převzata ze sessions Two Great Guitars, kde obě legendy zkřížily meče) - a Bo strávil většinu své kariéry se zesilovači nastavenými na "11" ve světě, kde deset bylo maximum.

Druhé album Pretty Things se začalo nahrávat v září 1965, jen několik měsíců po vydání debutu. Nakonec se z toho stala chaotická záležitost, a to díky narůstajícím problémům s bubeníkem Vivem Princem, jehož chování bylo stále nevyzpytatelnější a bezohlednější. Vzhledem k tomu, že Prince byl nespolehlivý, kapele pomohl producent Bobby Graham, který byl sám uznávaným bubeníkem a hrál na několika skladbách. Spolubydlící Johna Staxe John C. Alder vypomohl nejméně na dvou skladbách, z nichž jedna byla "You'll Never Do It Baby". Jimmy Page, v té době významný sessionový hudebník, se příležitostně podílel na nahrávkách a získal částečný autorský podíl na skladbě "You Don't Believe Me".

Na albu se kapela začala odklánět od pevného R&B směru, který dominoval prvnímu albu, a začala objevovat soulovější oblasti a také freakbeat s velkým využitím zkreslení v kytarových a basových partech. Album bylo nahráno na třístopý pásek v londýnských studiích Philips a bylo smícháno pouze monofonně. V době jeho vydání byl Viv Prince z kapely propuštěn. Zůstali tak několik týdnů bez bubeníka, zatímco se hledala náhrada. Poznámky k albu napsal Bryan Morrison.

Britští The Rolling Stones vydávají album Out of Our Heads, třetí britské a čtvrté americké studiové album skupiny, vydané ve dvou edicích s odlišnými obaly a seznamem skladeb. V USA jej vydala společnost London Records 30. července 1965, zatímco společnost Decca Records vydala jeho britské vydání 24. září 1965.

Kromě klíčových členů kapely zpěváka Micka Jaggera, kytaristů Briana Jonese a Keitha Richardse, baskytaristy Billa Wymana a bubeníka Charlieho Wattse obsahuje album také hudební příspěvky bývalého člena Rolling Stones Iana Stewarta. Produkoval jej manažer skupiny Andrew Loog Oldham. Stejně jako předchozí dvě alba se skládá převážně z coververzí amerických bluesových, soulových a rhythm and bluesových skladeb, ačkoli skupina pro toto album napsala několik vlastních skladeb (4 z 12 skladeb na britské verzi a 6 z 12 na verzi pro USA). Americká verze obsahuje píseň "(I Can't Get No) Satisfaction", která se stane prvním americkým hitem skupiny a dostane se na první místa hitparád v dalších 10 zemích, včetně rodné Velké Británie, a časopis Rolling Stone ji zařadí na druhé místo nejlepších písní všech dob. Později ji předělali Blue Cheer. V této písni byl použit první tranzistorový fuzz efekt Maestro Fuzz Tone pedal, který se tím stal velice populární.

Out of Our Heads se stalo prvním číslem jedna skupiny v americkém albovém žebříčku Billboard 200; ve Velké Británii se umístilo na druhém místě.

Sonics, které baskytarista Wailers Buck Ormsby vzal do malého studia a vypustil do světa, ukazují živou kapelu na vrcholu sil, připravenou kosit konkurenci bez jediného mrknutí oka. Jejich debutová dlouhohrající deska byla vydaná na labelu Etiquette imprint v monofonním znění. Na palubě jsou plameny metající hity "The Witch", "Psycho", "Boss Hoss" a "Strychnine" a neméně silné verze "Do You Love Me", "Dirty Robber", "Have Love Will Travel" a "Walkin' the Dog". Důležitý kus rock'n'rollové historie Seattlu.

Album bylo zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete Skladba "The Witch", která pravděpodobně patří k nejzběsilejším a nejtěžším nahrávkám té doby, je považována za kvintesenci vývoje punk rocku, přestože nikdy nedosáhla celonárodního úspěchu. Od původního vydání písně se "The Witch" objevila na mnoha kompilačních albech, například na Nuggets: Original Artyfacts from the First Psychedelic Era, 1965-1968.

Severoirští Them vydávají své první album The Angry Young Them. Album, obsahující z poloviny vlastní písně, včetně známého singlového hitu „Gloria”, je řazeno k nejvýznačnějším počinům garážového rocku. Deska je ještě více proniknutá rhythm & blues než u jejich současníků Rolling Stones a The Animals. Ačkoli Van Morrison zde zpívá stylem velmi podobným Jaggerovi a Burdenovi (o soulové všestrannosti jeho pozdější sólové tvorby je zde jen málo důkazů), je cítit, že je o něco divočejší než oni, alespoň po hudební stránce. Není třeba lepšího příkladu než otvíráku "Mystic Eyes", v němž Morrison zní naprosto nevázaně a vášnivě. Kapelu doplňují lesní rohy, které opět dodávají jejich hudbě autentičtější r&b nádech než u mnoha jiných skvělých kapel zpoza příslovečného rybníka. Naprostá klasika je "Gloria", rock'n'rollové mistrovské dílo plné sexu a nebezpečí, jaké tu ještě nebylo? Stejně jako v případě většiny Van Morrisonovy tvorby, ať už sólové, nebo jiné, je i toto album občas náročné na poslech a ne vždy je určeno pro popovou konzumaci.

The Who vydavájí debut My Generation, považovaný za jeden z nejlepších rockových debutů historie. Titulní píseň „My Generation“ byla později mnohokrát předělána do různých podob. S metalových kapel se jí ujali například Iron Maiden nebo Alice Cooper. Mnohokrát byla předělána i další tvrdší skladba „Its not True. Díky své zuřivé směsi výstředních zkreslení, dunivých basů a perkusí a brutálních vokálů se album My Generation stalo předlohou pro mnoho daších garážových, punkových i metalových skupin.

For Your Love je první americké album anglické rockové skupiny Yardbirds. Bylo vydáno v červenci 1965 a obsahuje nové studiové nahrávky spolu s dříve vydanými singly. Album obsahuje jedny z prvních nahrávek kytaristů Erica Claptona a jeho nástupce Jeffa Becka. Manažer skupiny Giorgio Gomelsky, který skladby vybíral, plánoval využít hitu skupiny "For Your Love", písně, kterou napsal Graham Gouldman a a která se stala prvním hitem skupiny v první desítce ve Spojeném království i v USA. Píseň znamenala odklon od bluesových kořenů skupiny ve prospěch komerčního poprockového zvuku. Kytarista Eric Clapton s touto změnou nesouhlasil a později skupinu opustil.

Album, které vyšlo v době, kdy se Yardbirds připravovali na své první americké turné, dosáhlo 96. místa v žebříčku nejlepších LP desek Billboardu. Ve Velké Británii nebylo vydáno, ačkoli písně s Beckem vyšly v srpnu 1965 na EP Five Yardbirds.

Ve stejném roce vychází skupině The Yardbirds i jejich druhé americké album Having a Rave Up. Skladba „Heart Full Of Soul“ z tohoto alba se později dočkala předělávky od hevymetalových Dokken nebo Rush. Další skladbu „Train Kept A-Rollin'“ později také hrávali Led Zeppelin a dočkala se mnoha cover verzí. Metallica, posílená Jimmym Pagem, Jeffem Beckem a Joe Perrym, (kteří všichni v minulosti tuto skladbu nahráli), Fleou z Red Hot Chilli Pepppers, Ronnim Woodem a svým bývalým basistou Jasonem Newstedem zahrála tuto píseň v roce 2009, když byli společně s Jeffem Beckem uváděni do Rokenrolové síně Slávy.