URIAH HEEP je anglická rocková kapela, založená v roce 1969 jako HOGWASH v Londýně. Jejich současnou sestavu tvoří sólový a rytmický kytarista Mick Box, klávesista Phil Lanzon, zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a baskytarista Dave Rimmer. Během své 53 leté kariéry prošli řadou změn v sestavě, takže jediným původním členem zůstal Box. Mezi významné bývalé členy patří zpěváci David Byron, John Lawton, John Sloman, Peter Goalby a Steff Fontaine, baskytaristé Gary Thain, Trevor Bolder, John Wetton, Bob Daisley, Paul Newton a John Jowitt, bubeníci Nigel Olsson, Lee Kerslake a Chris Slade a klávesisté Ken Hensley a John Sinclair.

Vydali dvacet čtyři studiových desek s původním materiálem, dvacet živých alb a čtyřicet jedna kompilačních LP (včetně dvou alb největších hitů). Dvanáct desek skupiny se dostalo do britského žebříčku UK Albums Chart (Return to Fantasy dosáhlo 7. místa v roce 1975), zatímco z patnácti alb v Billboard 200 bylo nejúspěšnější Demons and Wizards (23. místo, 1972). koncem 70. let měla kapela obrovský úspěch v Německu, kde se singl "Lady in Black" stal velkým hitem.

Kořeny Hogwash sahají až do roku 1967, kdy devatenáctiletý kytarista Mick Box založil v Brentwoodu toto uskupení, které začalo hrát v místních klubech a hospodách. Když formaci opustil zpěvák, bubeník Roger Penlington navrhl jako náhradu svého bratrance Davida Garricka, jenž se se sestavou znal. Box s Garrickem vytvořili autorskou dvojici a protože měli vyšší hudební ambice než jejich kolegové, rozhodli se opustit své každodenní zaměstnání a naplno se ponořit do profesionální hudby. Založili novou partu Spice a David Garrick si změnil příjmení na Byron. Připojil se k nim bubeník Alex Napier, který odpověděl na inzerát v hudebních novinách, a sestavu doplnil baskytarista Paul Newton ze souboru The Gods.

Spice se vyhýbali hraní coververzí a podle Boxe se vždy snažili „...udělat něco originálního“. Sestavu, kterou zpočátku řídil Newtonův otec, to vyneslo až na pódia klubu The Marquee. Tam si jich všiml Gerry Bron, šéf Hit Record Productions Ltd., který je viděl vystupovat v Blues Loft v High Wycombe. „Myslel jsem si, že je to kapela, kterou bych mohl rozvíjet, a na základě toho jsem je vzal,“ vzpomínal později Bron. Stal se manažerem bandu a podepsal smlouvu s Vertigo Records, novým vydavatelstvím společnosti Philips. Čtveřice se ocitla ve studiu Lansdowne v Londýně, stále pod jménem Spice.

Název byl následně změněn podle známé postavy z románu David Copperfield na Uriah Heep (neboť, jak poznamenal životopisec Kirk Blows, „Dickensovo jméno bylo kolem Vánoc '69 všude kvůli stému výročí jeho smrti“). Podle autobiografie kapely Wizards and Demons, The Uriah Heep Story, kterou v roce 2001 sepsal Dave Ling, byl název Uriah Heep zvolen v prosinci 1969, ale uskupení nadále koncertovalo jako Spice až do února 1970, kdy se přidal Ken Hensley.

Koncem roku 1971 bylo podle Hensleyho jasné, že on, Byron a Box se stali pevným jádrem sestavy. Protože se cítil odstrčený na okraj a nedávno byl těžce otřesen, když se v jednom z aut kapely stal účastníkem nehody v Německu, odešel v listopadu 1971 první baskytarista Paul Newton, kterého nakrátko nahradil Mark Clarke. Newton na svůj odchod vzpomínal v rozhovoru na webových stránkách formace v roce 2000:

„No, jak víte, můj otec vedl kapelu v jejích začátcích, s Gods a Spice. Nakoupil spoustu vybavení a tak dále. Když jsme se stali Uriah Heep a do kapely nastoupil Ken – a Ken je první, kdo to přiznává – měl velmi vyhraněné představy o tom, co chce v kapele dělat. Domnívám se, že v jistém smyslu to bylo tak, že kapela byla prostředkem, který Ken potřeboval a používal k tomu, aby mohl realizovat své vlastní představy. A na tom jako takovém není nic špatného. Chci říct, přiznejme si, že to, co jsme dělali, bylo úspěšné i pro mě. Ale za nějakou dobu se v takové situaci zákonitě objeví nějaký ten boj mezi námi. Byly tam i další problémy, protože Gerry Bron byl teď manažer a můj otec se od něj snažil získat zpět nějaké peníze – získat zpět část peněz za vybavení a tak dále. Bylo tam hodně neštěstí na všech možných úrovních a všichni byli v mnoha ohledech nešťastní. Vlastně jsem chtěl z kapely odejít už nějakou dobu předtím, než jsem skutečně odešel, ale neudělal jsem to. Každopádně jsem kvůli náročnému pracovnímu rozvrhu, tlakům a tak dále nakonec jednoho večera zkolaboval na pódiu a ostatní členové kapely se rozhodli, že bych měl odejít. Bylo to legrační, protože jsem nechtěl odejít a byla tam spousta nevraživosti, ale zároveň to byla obrovská úleva.“

Během listopadu téhož roku Iaina Clarka nahradil Lee Kerslake, také někdejší člen souboru Gods. Novozélanďan Gary Thain, tehdejší člen Keef Hartley Band, se k Uriah Heep připojil jako stálý člen v únoru 1972, v polovině dalšího amerického turné, kdy nahradil Marka Clarka, který byl vyčerpaný a blížil se psychickému zhroucení. „Gary měl prostě svůj styl, bylo to neuvěřitelné, protože každý baskytarista na světě, kterého jsem kdy poznal, vždycky miloval jeho styl s těmi melodickými basovými linkami,“ řekl později Box. Tak vznikli klasičtí Uriah Heep a podle životopisce K. Blowse „všechno do sebe zapadlo“.

Výsledkem této nově nalezené chemie byla deska Demons and Wizards, která se v červnu 1972 dostala na 20. místo ve Velké Británii a 23. místo v USA. Ačkoli její název i obálka Rogera Deana naznačovaly, že formace do svých písní romanticky zapracovává středověké mýty – a skladby jako "Rainbow Demon" a "The Wizard" (jejichž spoluautorem byl během svého krátkého působení Mark Clarke) měly jasné fantasy konotace – byl na ní patrný i přímočařejší, hardrockový přístup. Aby se kapela vyhnula jakýmkoli náznakům koncepčnosti, Hensley na obálce poznamenal, že „je to prostě sbírka našich písní, které jsme si užili při nahrávání“.

Kritika i fanoušci si studiového počinu velmi váží – podle AllMusic upevnil pověst Uriah Heep jako mistra gotikou načichlého heavy metalu. Ken Hensley vzpomínal: „Kapela byla v té době opravdu soustředěná. Všichni jsme chtěli stejnou věc, všichni jsme byli ochotni přinést stejné oběti, abychom jí dosáhli, a všichni jsme byli velmi odhodlaní. Bylo to první album v této sestavě a v této kombinaci lidí bylo kouzlo, které vytvářelo tolik energie a nadšení.“

Z LP byly vydány dva singly: "The Wizard" a "Easy Livin' ", přičemž druhý se umístil na 39. místě v žebříčku Billboard Hot 100. O šest měsíců později, v listopadu 1972, vyšla pátá studiová nahrávka formace The Magician's Birthday (28. místo v UK, 31. v USA). Skladba "Sweet Lorraine" vyšla jako americký singl a titulní píseň – několikadílný fantasy epos s vokálním duelem Hensley–Byron a Boxovým rozsáhlým kytarovým sólem uprostřed – se stala vrcholem celého alba.

„Uriah Heep mívali image, teď mají osobnost“, napsal Melody Maker v roce 1973. Z velké části to pramenilo z okázalého Byrona. „David byl komunikačním bodem, ústředním bodem pódiové prezentace celé skupiny. Měl tolik charismatu, tolik schopností,“ přiznal Hensley o mnoho let později. Ale i Hensley se vypracoval v sofistikovaného instrumentalistu a pódiovou osobnost – jeho skladatelský a klávesový talent doslova zapaloval zbytek party.

Následovalo bohatě zabalené (osmistránkový booklet plus) dvojalbum Uriah Heep Live, nahrané v lednu 1973 v birminghamské radnici. Po absolvování dalšího japonského turné se sestava (kvůli daňovým problémům) vydala do zahraničí, aby nahrávala na zámku Chateau d'Herouville ve Francii. Tam vznikla solidní, ale spíše mainstreamově znějící deska Sweet Freedom (18. v UK, 33. v USA) se skladbou "Stealin'" vydanou jako singl.

Po získání celosvětového uznání uskupení opustilo svět fantazie v textech a očividně se pokusilo o všestrannost, když do palety přidalo prvky funku ("Dreamer") i akustické číslo po vzoru tehdejších písničkářů ("Circus"). Ken Hensley mezitím pracoval na vlastní, jemnější tvorbě – jeho sólový debut Proud Words on a Dusty Shelf vyšel téhož roku.

Deska Wonderworld (červen 1974), pořízená v lednu v mnichovských Musicland Studios, zklamala jak příznivce, tak samotné členy Uriah Heep. „Nahrávání v zahraničí narušilo běžný způsob fungování kapely, což mělo na skupinu velký negativní vliv. Naše komunikace se rozpadala, hádali jsme se o věci jako honoráře a zaplétali jsme se do záležitostí mimo hudbu,“ řekl Hensley. Box popsal týdny ve studiu jako dramatické – ovšem z těch špatných důvodů. „David byl po většinu času opilý, Kenny to prožíval emotivně a já se jim neustále snažil pomáhat, takže to bylo těžké i pro mě. Byly tam také trochu třenice, protože (uměleckému) Kennymu se nelíbila veškerá pozornost, které se dostávalo (ráznému) Davidovi.“

Gary Thain čelil ještě vážnějším problémům. Podle Blowse se na něm podepsal extrémní koncertní kolotoč, zhoršený jeho silnou drogovou závislostí, která ho provázela už před příchodem do Heep. Vše vyvrcholilo během zářijového turné, když 15. září 1974 utrpěl baskytarista na pódiu v Moody Coliseum v Dallasu těžký úraz elektrickým proudem. Zbytek americké šňůry byl následně zrušen a britské koncerty přesunuty na říjen. Krátce po propuštění z nemocnice Thain veřejně obvinil manažera Gerryho Brona v časopise *Sounds*, že z Uriah Heep udělal pouhou 'finanční záležitost'. Dva měsíce po posledním koncertě roku 1974 v New Theatre v Oxfordu (14. prosince) dostal Thain výpověď. O necelý rok později, 8. prosince 1975, byl nalezen mrtvý ve svém domě v Norwood Green – předávkoval se heroinem.

V březnu 1975 se k sestavě připojil John Wetton (dříve u Family a King Crimson), s nímž vznikla LP Return to Fantasy (červen 1975). Tento studiový počin znamenal pro Uriah Heep návrat na výsluní – v Británii vyšplhal až na sedmou příčku. „Byla to úleva mít někoho pevného a spolehlivého, a navíc měl spoustu nápadů,“ vzpomínal Box.

Celosvětové turné, které následovalo, však přineslo další úraz. Mick Box se 2. srpna 1975 zřítil z pódia v Louisville (Kentucky) a zlomil si vřetenní kost na pravé ruce – přesto pokračoval v turné a během vystoupení dostával tři injekce za noc. Ani John Wetton se nevyhnul nehodě – 26. března 1976 byl v Roy Wilkins Auditorium (St. Paul, Minnesota) zasažen proudem, stejně jako před ním Thain.

V listopadu 1975 vyšlo výběrové LP The Best of Uriah Heep, kterému předcházely dva sólové počiny: Byronův debut Take No Prisoners a Hensleyho druhá sólovka Eager to Please.

Červnová nahrávka High and Mighty z roku 1976 se nesla v odlehčenějším duchu – dokonce i Box připustil: „Méně 'eavy a více 'umble" (narážka na slavné sebeoznačení 'umble z Dickensova »Davida Copperfielda«). Produkce této desky se stala jablkem sváru. Bron se tehdy věnoval jiným projektům (včetně letecké taxislužby), a tak se hudebníci rozhodli produkovat LP sami. Manažer výsledek později označil za "nejhorší desku Heep", zatímco Hensley ho obvinil, že kapelu záměrně zanedbává.

Deska sice dostala luxusní promo – novináři a obchodníci byli dopraveni na recepci na vrchol švýcarské hory – ale kvalita živých koncertů upadala. Byronovo vystupování bylo stále nespolehlivější. „Vždycky se po koncertě opil, ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby to ohrozilo samotnou show. Představení bylo u Davida vždy na prvním místě. Teprve když začala být show na druhém místě, začaly problémy,“ vzpomínal Hensley.

Podle Blowse se mezi Davidem a zbytkem souboru vytvořila propast. Bron lakonicky poznamenal: „Je to tragédie to říkat, ale David byl jedním z těch klasických lidí, kteří se nedokázali smířit s tím, že věci jsou špatně, a hledal útěchu v láhvi.“

V červenci 1976, po posledním koncertu španělského turné, byl Byron vyhozen. Krátce nato odešel i John Wetton – evidentně si s kolegy nesedli. Hensley později připustil: „Když nastoupil, mysleli jsme si, že můžeme nahradit skvělého baskytaristu (Thaina) jiným skvělým baskytaristou, ale ignorovali jsme osobnostní faktor, který je rozhodující. Bylo to, jako bychom si naroubovali nový kus kůže, ale prostě to nefungovalo – tělo to odmítlo.“

Od roku 1986 až do roku 2007 se sestava uskupení neměnila: v čele stál veterán Mick Box, na baskytaru hrál Trevor Bolder, na bicí Lee Kerslake, zpěvák Bernie Shaw a na klávesy Phil Lanzon. Jejich hlavní koncertní šňůrou bylo Německo, Nizozemsko, Skandinávie, Japonsko a Rusko.

V prosinci 1987 se stali vůbec první západní rockovou formací, která vystoupila v Sovětském svazu v rámci politiky glasnosti Michaila Gorbačova (západní popové bandy jako Boney M, Cliff Richard, Nitty Gritty Dirt Band a Elton John zde hrály už koncem 70. let před Gorbačovem). Na moskevském Olympijském stadionu odehráli deset po sobě jdoucích večerů pro celkem 180 000 lidí (po přijetí, na které Bernie Shaw vzpomínal jako na 'něco jako Beatlemánii'), což mezinárodní tisk prezentoval nejen jako úspěch Uriah Heep, ale i jako zásadní průlom pro západní hudbu obecně. Koncerty byly zaznamenány a vydány jako Live in Moscow, které obsahovalo tři nové skladby. Paradoxně právě tato exkurze za železnou oponu pomohla obnovit jméno Heep doma. Po sérii vyprodaných koncertů v Československu, Východním Berlíně a Bulharsku se kapela vrátila do Británie na festival v Readingu v srpnu 1988 a absolvovala turné po Velké Británii s Dogs D'Amour.

Po studiovce Raging Silence, produkované Richardem Doddem a vydané v květnu 1989, následoval návrat do Sovětského svazu, koncerty v Polsku, Východním Berlíně, šest vystoupení v Brazílii a další britské turné. „Poslední dva roky byly nejpříjemnější z celého mého působení v Heep,“ uvedl tehdy Trevor Bolder. Kapela hrála 29. listopadu 1989 ve studiu Central TV v Nottinghamu (záznam byl vysílán v seriálu Independent TV Bedrock a o několik let později zopakován v seriálu Cue Music) a oslavila 20. výročí vydáním řady kompilací a reedicí.

Deska Different World, kterou produkoval Trevor Bolder a vydaná na začátku roku 1991, měla smíšené přijetí u kritiků (v Kerrangu! byla kritizována, v Metal Hammeru chválena) a špatně se prodávala. Další technicky povedená, ale umělecky nevýrazná nahrávka od Uriah Heep (dle AllMusic) neuspěla v hitparádách a znamenala konec smlouvy s Legacy Records. Soubor neustále koncertoval a vydal několik kompilací, mezi nejpozoruhodnější patří Rarities from the Bronze Age a The Lansdowne Tapes (obsahující dosud nevydaný materiál z počátku 70. let). Přesto je první polovina 90. let fanoušky Heep považována za 'léta divočiny'.

Na přelomu března a dubna 1995 se k Uriah Heep na dva týdny vrátil bývalý zpěvák John Lawton, který s Deep Purple absolvoval turné po Jižní Africe a Rakousku a nahradil Bernieho Shawa, který měl v té době problémy s hlasem.

Deska Sea of Light (vydaná v dubnu 1995), kterou kapela produkovala spolu s Kalle Trappem, byla přijata dobře a zpětně je považována za návrat uskupení do formy, přičemž klíčem k úspěchu byl (dle kritika Donalda A. Guarisca) způsob, jakým se vzdala nepovedené popmetalové stylizace z alb jako Equator a vrátila se ke gotickému oldschoolovému metalovému stylu, který zvýrazňoval klasická alba Uriah Heep jako Look at Yourself.

Studiovka Sonic Origami, produkovaná Pipem Williamsem a původně vydaná na podzim 1998 v Evropě a Japonsku (v USA o rok později), měla velkolepý, epický tón v celém rozsahu, který podle rockového kritika Steva Hueyho ne vždy odpovídá cestovatelsky znějícímu hard rocku Uriah Heep s progresivním nádechem, přesto je solidní položkou ve zvoleném žánru. Po vydání následovalo úspěšné evropské turné, které pokračovalo až do roku 1999.

Kapela vydala DVD The Legend Continues a poté absolvovala turné po Velké Británii. Reunionový koncert s Kenem Hensleym a Johnem Lawtonem se uskutečnil 7. prosince 2001 v Londýně v rámci Magicians Birthday Party, která se od té doby stala tradicí, i když Hensley se k ní už nikdy fakticky nepřipojil.

Na začátku roku 2007 musel uskupení opustit bubeník Lee Kerslake kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V březnu téhož roku kapela angažovala Russella Gilbrooka jako nového bubeníka a ihned začala nahrávat nové studiové dílo s názvem Wake the Sleeper, na kterém v písních "Wake the Sleeper" a "War Child" použila dvojité bicí. Deska Wake the Sleeper, jejíž vydání bylo původně plánováno na léto 2007, nakonec vydavatelství Universal Music publikovalo 2. června 2008.

V říjnu 2009 Uriah Heep vydali počin Celebration - Forty Years of Rock ke 40. výročí založení, který obsahoval nové studiové nahrávky dvanácti nejznámějších skladeb a dvě zbrusu nové skladby. „Tato kolekce znovu zdůrazňuje, že Uriah Heep si zaslouží velký respekt za své minulé úspěchy, ale mnohem důležitější je, že je to formace se zářivou budoucností i slavnou historií,“ napsal Chris Kee ve své recenzi 9/10 v únorovém čísle časopisu Powerplay.

Turné po Spojených státech, které se mělo uskutečnit na přelomu června a července 2010, bylo odloženo kvůli imigračním problémům; první dva termíny musely být přeloženy. To mělo za následek, že vystoupení v B.B. King's v New Yorku bylo prvním termínem turné. Poté Uriah Heep vystoupili živě na pódiu Progressive Rock na zahajovacím festivalu High Voltage v londýnském Victoria Parku 25. července 2010. Zahráli zde celé své album Demons and Wizards z roku 1972 a na slide kytaru se k nim připojil bývalý člen WhiteSnake Micky Moody.

Své 22. studiové dílo Into the Wild vydala kapela 15. dubna 2011 v Evropě (3. května v Severní Americe) u Frontiers Records.

21. května 2013 zemřel po rakovině slinivky baskytarista Trevor Bolder. Bylo mu 62 let. Na jeho místo dočasně nastoupil britský baskytarista John Jowitt (Ark, IQ, Arena) a po něm Dave Rimmer.

V květnu 2013, kdy kapela absolvovala turné po Nizozemsku, Německu, Rakousku, Itálii a Švýcarsku, se k ní opět připojil zpěvák z konce 70. let John Lawton, který zaskakoval za Bernieho Shawa, jenž si vyžádal volno kvůli běžnému lékařskému zákroku. Bernie i John pak stáli v čele uskupení při vystoupení ve španělském San Javieru 12. července.

V lednu 2014 Uriah Heep vstoupili do studia, aby začali nahrávat své 23. studiové album Outside, které vyšlo v červnu 2014. Na albu se objevil nový baskytarista Dave Rimmer, který v předchozím roce zaskakoval za Trevora Boldera.

V březnu 2015 se vydali na turné "Down Unda Tour", v rámci kterého navštívili Sydney, Melbourne, Perth, Adelaide, Brisbane a Auckland. Dne 25. září oznámili vydání alba největších hitů Totally Driven, kolekce reedic klasických písní Uriah Heep pořízených v roce 2001, které vyšlo 12. listopadu. Dne 15. října téhož roku skupina vystoupila po boku Kena Hensleyho a Lee Kerslakea na speciálním dvouhodinovém koncertu v Crocus City Hall v Moskvě.

Na festivalu v německém Rosenheimu 14. července 2016 a později téhož roku na silvestrovském festivalu v rumunském Sibiu, když měl Shaw rodinné povinnosti, zaskakoval za Bernieho Shawa na postu hlavního zpěváka švédský zpěvák Stefan Berggren ze skupiny Berggren Kerslake Band (BKB).

V roce 2016 formace odehrála několik koncertů v Japonsku a na festivalu Legends Rock Cruise.

Bývalý baskytarista John Wetton zemřel 31. ledna 2017 na rakovinu tlustého střeva ve věku 67 let.

Dne 16. listopadu 2017 bylo oznámeno, že Uriah Heep začnou s producentem Jayem Rustonem nahrávat své 24. studiové album s názvem Living the Dream. 14. září 2018 album vyšlo a soubor se na jeho podporu vydal na světové turné, které mělo trvat až do roku 2019.

V roce 2020 zemřeli dva bývalí členové Uriah Heep: Lee Kerslake po dlouhém boji s rakovinou 19. září a Ken Hensley po krátké nemoci 4. listopadu. Oba natočili na začátku roku sólové album, které posmrtně vyšlo počátkem roku 2021. 29. června 2021 zemřel ve věku 74 let další bývalý člen Uriah Heep, zpěvák John Lawton.

Kytarista Mick Box a baskytarista Dave Rimmer v rozhovoru pro Sea of Tranquility v červenci 2020 potvrdili, že Uriah Heep mají začít nahrávat své 25. studiové album na začátku roku 2021. Na otázku ohledně možného data vydání Box odpověděl: „Musím být upřímný, myslím, že vydání závisí na nahrávací společnosti. Nikdy na to nemůžeme křičet. Zdá se, že vždycky mají nějaký důvod, proč to vydat v tuhle dobu, v tuhle dobu, v jakoukoli dobu.“ V listopadu 2021 Box prozradil, že nahrávání nového alba bylo dokončeno a v L.A. se teď míchá...

V lednu 2023 vydali Uriah Heep prostřednictvím Silver Lining Music své 25. studiové album Chaos & Colour. Nahrávka byla pořízena v létě 2021 ve studiích Chapel Studios v Londýně pod producentským dohledem Jaye Rustona. Album se setkalo s pozitivním přijetím a dosáhlo dobrých umístění v hitparádách, včetně Top 10 v Německu a Švýcarsku.

V roce 2025 vyšlo limitované 2CD s názvem Best Of & Rarities, které obsahuje klasické hity a raritní skladby z let 1978 – 1985. Album je k dispozici v elegantním digipacku a je určeno pro sběratele a jejich fanoušky.

V únoru 2025 zahájili Uriah Heep své rozlučkové turné s názvem 'The Magician’s Farewell'. To bude trvat přibližně dva až tři roky a kapela plánuje zahrát co nejvíce míst po celém světě. Po jeho skončení se uskupení zaměří na vystoupení na festivalech a příležitostné koncerty, nikoli na dlouhá turné.

Během turné kapela vystoupila například v Londýně v Palladiu 26. února 2025. Recenze z koncertu chválí energický výkon a výběr skladeb, včetně raritních kousků jako "Shadows of Grief" a "The Magician’s Birthday". Frontman Bernie Shaw byl oceněn za svou charismatickou přítomnost na pódiu

Kritici a novináři označují hudbu Uriah Heep převážně jako progresivní rock a heavy metal s vlivy acid rocku, blues a folku. K charakteristickým rysům této formace vždy patřil masivní zvuk kláves, silné vokální harmonie a (v prvních letech) kvazioperní vokál Davida Byrona. Kytarista Mick Box v rozhovoru z roku 2018 uvedl jako hlavní prvky zvuku kapely „pětihlasé vokální harmonie, Hammondovy varhany a wah-wah kytaru“.