Uriah Heep jsou anglická rocková skupina založená v roce 1969 v Londýně. Jejich současnou sestavu tvoří sólový a rytmický kytarista Mick Box, klávesista Phil Lanzon, zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a baskytarista Dave Rimmer. Během své 53leté kariéry prošli řadou změn v sestavě, takže jediným původním členem zůstal Box. Mezi významné bývalé členy skupiny patří zpěváci David Byron, John Lawton, John Sloman, Peter Goalby a Steff Fontaine, baskytaristé Gary Thain, Trevor Bolder, John Wetton, Bob Daisley, Paul Newton a John Jowitt, bubeníci Nigel Olsson, Lee Kerslake a Chris Slade a klávesisté Ken Hensley a John Sinclair.

Uriah Heep vydali dvacet čtyři studiových alb s původním materiálem, dvacet živých alb a čtyřicet jedna kompilačních alb (včetně dvou alb největších hitů). Dvanáct studiových alb skupiny se dostalo do britského žebříčku UK Albums Chart (Return to Fantasy dosáhlo 7. místa v roce 1975), zatímco z patnácti alb Uriah Heep v Billboard 200 bylo nejúspěšnější Demons and Wizards (23. místo, 1972). koncem 70. let měla skupina obrovský úspěch v Německu, kde se singl "Lady in Black" stal velkým hitem.

Kořeny kapely sahají až do roku 1967, kdy devatenáctiletý kytarista Mick Box založil v Brentwoodu skupinu Hogwash, která začala hrát v místních klubech a hospodách. Když kapelu opustil zpěvák, bubeník Roger Penlington navrhl jako náhradu svého bratrance Davida Garricka, který se s kapelou znal. Box s Garrickem vytvořili autorskou dvojici a protože měli vyšší hudební ambice než jejich kolegové, rozhodli se opustit své každodenní zaměstnání a začít se věnovat profesionální hudbě. Založili novou skupinu Spice a David Garrick si změnil příjmení na Byron. Připojil se k nim ještě bubeník Alex Napier, který odpověděl na inzerát v hudebních novinách a sestavu doplnil baskytarista Paul Newton ze skupiny The Gods.

Spice se vyhýbali hraní coververzí a podle Boxe se vždy snažili "...udělat něco originálního". Kapela, kterou zpočátku řídil Newtonův otec, se vyšplhala až na úroveň The Marquee, pak ji podepsal Gerry Bron (šéf Hit Record Productions Ltd.), který ji viděl v klubu Blues Loft v High Wycombe. "Myslel jsem si, že je to kapela, kterou bych mohl rozvíjet, a na základě toho jsem je vzal," vzpomínal později Bron. Stal se manažerem kapely a podepsal smlouvu s Vertigo Records, nově vzniklým vydavatelstvím Philips. Čtveřice se ocitla ve studiu Lansdowne v Londýně, ještě pod názvem Spice. Poté byl název změněn na název známé postavy z Davida Copperfielda, Uriah Heep (neboť podle životopisce Kirka Blowse "Dickensovo jméno bylo kolem Vánoc '69 všude kvůli stému výročí jeho smrti"). Podle autobiografie kapely Wizards and Demons, The Uriah Heep Story, kterou v roce 2001 napsal Dave Ling, byla sice přezdívka "Uriah Heep" zvolena v prosinci 1969, ale kapela nadále vystupovala jako "Spice", dokud se v únoru 1970 nepřidal Ken Hensley. Uriah Heep se poté rozhodli rozšířit zvuk. "Vlastně jsme nahráli polovinu prvního alba, když jsme se rozhodli, že by našemu zvuku prospěly klávesy. Byl jsem velkým fanouškem Vanilla Fudge s jejich hammondovými varhanami a svižnou kytarou navrch, a stejně jsme měli Davidův vysoký vibratový vokál, takže jsme se rozhodli, že to budeme tvarovat takhle," vzpomínal Box. Gerry Bron přivedl do kapely session hráče Colina Wooda a po něm Hensleyho, bývalého Newtonova kolegu z The Gods, který tehdy hrál na kytaru v Toe Fat. "Viděl jsem v té skupině velký potenciál udělat něco úplně jiného," vzpomínal Hensley.

Jejich debutové album z roku 1970, ...Very 'Eavy ...Very 'Umble (ve Spojených státech vyšlo pod názvem Uriah Heep), představilo Hensleyho těžké varhany a kytarový zvuk skupiny, na němž se nad hřmotným zvukovým pozadím vznášel teatrální, dynamický vokál Davida Byrona, ačkoli se v něm objevovaly i akustické a jazzové prvky. Název alba odkazuje na charakteristickou frázi Dickensovy postavy ("very 'umble"). Hensley se na debutu podílel jen málo: Box a Byron napsali většinu materiálu, včetně skladby "Gypsy", v mnoha ohledech (podle Blowse) "...sňatek kontrastů", který se časem stal jejich obchodní značkou. V rozhovoru z roku 1989 Mick Box vzpomínal: "Vtipné bylo, že jsme to psali v Hanwell Community Centre a Deep Purple zkoušeli ve vedlejší místnosti. Dovedete si představit, jaký rámus jsme obě kapely dohromady dělali." Během zimy 1970, ve třech čtvrtinách nahrávání alba, nahradil bubeníka Alexe Napiera Nigel Olsson, kterého Byronovi doporučil Elton John. Debut se netěšil oblibě rockových kritiků (zejména v USA, kde recenzentka časopisu Rolling Stone, nechvalně proslulá Melissa Millsová, slíbila, že spáchá sebevraždu, "pokud to tahle kapela zvládne"). V průběhu tvorby alba se začal rozvíjet autorský vztah mezi Boxem, Byronem a Hensleym. "Bylo to velmi rychlé, protože nás všechny bavily stejné věci. Bylo to, jako by to tak mělo být, byla tam taková chemie," vzpomínal Mick Box.

Když se na jaře 1970 Nigel Olsson vrátil do skupiny Eltona Johna, jeho místo zaujal Keith Baker." Druhé album skupiny, Salisbury, které vyšlo v únoru 1971, se více přiklonilo k žánru progresivního rocku a jeho titulní šestnáctiminutová skladba obsahovala 24členný orchestr. Jedna ze skladeb alba, "Lady in Black" (kterou Donald A. Guarisco popsal jako stylově zaranžovanou melodii, která se z akustické skladby ve folkovém stylu rozvine v pulzující rockerku plnou přízračných harmonií a skřípavých kytarových riffů) se po svém opětovném vydání v roce 1977 stala v Německu hitem (kapela za ni získala cenu Radio Luxemburg Lion). Druhé album, které produkoval Gerry Bron, bylo také významné pro vzestup Kena Hensleyho na pozici hlavního skladatele.

V prosinci 1970 opustil skupinu Keith Baker a nahradil ho Iain Clark (z skupiny Cressida). S ním skupina na přelomu prosince 1970 a ledna 1971 absolvovala turné po Německu a na jaře 1971 první turné po USA, kde předskakovala skupinám Three Dog Night a Steppenwolf.

V té době Gerrymu Bronovi skončila smlouva s Philips/Vertigo, a tak si založil vlastní vydavatelství Bronze Records. Třetí album bylo nahráno v letních měsících roku 1971 během tří návštěv kapely v Lansdownu. "Byl to okamžik, kdy kapela skutečně našla pevný hudební směr," řekl později Bron. Třetí album Look at Yourself, vydané v říjnu 1971, znamenalo utužení nesourodých nápadů, které byly výrazným rysem alba Salisbury, a představilo jednotný zvuk a směr kapely. "July Morning" bývá často uváděna jako výrazná skladba tohoto období. "Myslím, že 'July Morning' je jedním z nejlepších příkladů toho, jak se kapela v té době vyvíjela. Vnesla do našeho zvuku spoustu dynamiky, spoustu světla a stínu," řekl Ken Hensley. Album dosáhlo ve Velké Británii vrcholu na 39. místě.

Koncem roku 1971 bylo podle Hensleyho jasné, že on, Byron a Box se stali pevným jádrem kapely. Protože se cítil odstrčený na okraj a nedávno byl těžce otřesen, když se v jednom z aut kapely stal účastníkem nehody v Německu, odešel v listopadu 71 první baskytarista Paul Newton, kterého nakrátko nahradil Mark Clarke. Newton na svůj odchod vzpomínal v rozhovoru na webových stránkách kapely v roce 2000: "No, jak víte, můj otec vedl kapelu v jejích začátcích, s Gods a Spice. Nakoupil spoustu vybavení a tak dále. Když jsme se stali Uriah Heep a do kapely nastoupil Ken - a Ken je první, kdo to přiznává - měl velmi vyhraněné představy o tom, co chce v kapele dělat. Domnívám se, že v jistém smyslu to bylo tak, že kapela byla prostředkem, který Ken potřeboval a používal k tomu, aby mohl realizovat své vlastní představy. A na tom jako takovém není nic špatného. Chci říct, přiznejme si, že to, co jsme dělali, bylo úspěšné i pro mě. Ale za nějakou dobu se v takové situaci zákonitě objeví nějaký ten boj mezi námi. Byly tam i další problémy, protože Gerry Bron byl teď manažer a můj otec se od něj snažil získat zpět nějaké peníze - získat zpět část peněz za vybavení a tak dále. Bylo tam hodně neštěstí na všech možných úrovních a všichni byli v mnoha ohledech nešťastní. Vlastně jsem chtěl z kapely odejít už nějakou dobu předtím, než jsem skutečně odešel, ale neudělal jsem to. Každopádně jsem kvůli náročnému pracovnímu rozvrhu, tlakům a tak dále nakonec jednoho večera zkolaboval na pódiu a ostatní členové kapely se rozhodli, že bych měl odejít. Bylo to legrační, protože jsem nechtěl odejít a byla tam spousta nevraživosti, ale zároveň to byla obrovská úleva".

Během listopadu téhož roku Iaina Clarka nahradil Lee Kerslake, také někdejší člen skupiny Gods. Novozélanďan Gary Thain, tehdejší člen Keef Hartley Band, se k Uriah Heep připojil jako stálý člen v únoru 1972 v polovině dalšího amerického turné, kdy nahradil Marka Clarka, který byl vyčerpaný a blížil se psychickému zhroucení. "Gary měl prostě svůj styl, bylo to neuvěřitelné, protože každý baskytarista na světě, kterého jsem kdy poznal, vždycky miloval jeho styl s těmi melodickými basovými linkami," řekl později Box. Tak vznikli "klasičtí" Uriah Heep a podle životopisce K. Blowse "všechno do sebe zapadlo".

Výsledkem této nově nalezené chemie bylo album Demons and Wizards, které se v červnu 1972 dostalo na 20. místo ve Velké Británii a 23. místo v USA. Ačkoli jeho název i obálka Rogera Deana naznačovaly, že kapela do svých písní romanticky zapracovává středověké mýty - a písně jako "Rainbow Demon" a "The Wizard" (jejichž spoluautorem byl během svého krátkého pobytu Mark Clarke) jistě měly tematické vazby na svět fantazie, byl na něm patrný i přímočařejší, hardrockový přístup. Aby se zbavili jakýchkoli možných narážek týkajících se jakéhokoli konceptu, Hensleyho poznámka na obálce prohlašovala, že album je "...prostě sbírka našich písní, které jsme si užili při nahrávání." Kritika i příznivci kapely si alba velmi váží, podle AllMusic upevnilo pověst Uriah Heep jako mistra gotikou inspirovaného heavy metalu. Ken Hensley vzpomínal: "Kapela byla v té době opravdu soustředěná. Všichni jsme chtěli stejnou věc, všichni jsme byli ochotni přinést stejné oběti, abychom jí dosáhli, a všichni jsme byli velmi odhodlaní. Bylo to první album v této sestavě a v této kombinaci lidí bylo kouzlo, které vytvářelo tolik energie a nadšení.

Z alba byly vydány dva singly: "The Wizard" a "Easy Livin' ", druhý se umístil na 39. místě Billboard Hot 100. O šest měsíců později, v listopadu 1972, vyšlo páté studiové album skupiny The Magician's Birthday (28. místo v UK, 31. v USA), přičemž skladba "Sweet Lorraine" vyšla jako americký singl a titulní skladba (několikadílný fantasy epos s vokálním soubojem Hensley-Byron a Boxovým rozsáhlým kytarovým sólem uprostřed) byla vrcholem alba. Uriah Heep mívali image, teď mají osobnost, napsal Melody Maker v roce 1973. Z velké části to pramenilo z okázalého Byrona. "David byl komunikačním bodem, ústředním bodem pódiové prezentace celé skupiny. Měl tolik charismatu, tolik schopností," přiznal Hensley o mnoho let později. Ale i Hensley se vypracoval v sofistikovaného instrumentalistu a pódiovou osobnost, jehož skladatelský a klávesový talent zapaloval zbytek kapely.

Následovalo bohatě zabalené (osmistránkový booklet plus) dvojalbum Uriah Heep Live, nahrané v lednu 1973 v birminghamské radnici. Po absolvování dalšího japonského turné se kapela (kvůli daňovým problémům) vydala do zahraničí, aby nahrávala na zámku Chateau d'Herouville ve Francii. Tam vzniklo solidní, ale spíše mainstreamově znějící album Sweet Freedom (18. v UK, 33. v USA) se skladbou "Stealin'" vydanou jako singl. Po získání celosvětového uznání kapela opustila svět fantazie v textech a zjevně se pokusila o všestrannost, když do palety přidala prvky funku ("Dreamer") a akustické číslo po vzoru současných singer/songwriterů ("Circus"). Ken Hensley mezitím postupně nahrával vlastní, mírnější materiál. Jeho sólový debut Proud Words on a Dusty Shelf vyšel téhož roku.

Album Wonderworld (červen 1974), nahrané v lednu v mnichovských Musicland Studios, zklamalo fanoušky i členy kapely. "Nahrávání v zahraničí narušilo běžný způsob fungování kapely, což mělo na skupinu velký negativní vliv. Naše komunikace se rozpadala, hádali jsme se o věci jako honoráře a zaplétali jsme se do záležitostí mimo hudbu," řekl Hensley. Box vzpomínal na týdny strávené ve studiu jako na "dramatické" ze špatných důvodů. "David byl po většinu času opilý, Kenny to prožíval emotivně a já se jim neustále snažil pomáhat, takže to bylo těžké i pro mě. Byly tam také trochu třenice, protože (uměleckému) Kennymu se nelíbila veškerá pozornost, které se dostávalo (ráznému) Davidovi." Gary Thain měl ještě vážnější potíže. Podle Blowse si náročný koncertní program, umocněný baskytaristovou silnou drogovou závislostí (která mu byla vlastní ještě před nástupem do Heep), vybíral svou daň, ačkoli věci vyvrcholily během zářijového turné, když baskytarista dostal 15. září 1974 na pódiu v Dallasu během koncertu v Moody Coliseum na Southern Methodist University vážný úraz elektrickým proudem. Zbytek amerického turné byl poté zrušen a koncerty ve Velké Británii přeloženy na říjen. Brzy po propuštění z nemocnice Thain v časopise Sounds otevřeně obvinil manažera Gerryho Brona, že z Uriah Heep udělal pouhou "finanční záležitost", a dva měsíce po posledním koncertu skupiny v roce 1974 v New Theatre v anglickém Oxfordu 14. prosince dostal výpověď. O rok později, 8. prosince 1975, byl Gary Thain nalezen mrtvý ve svém domě v Norwood Green, kde se předávkoval heroinem.

V březnu 1975 se ke kapele připojil John Wetton (bývalý člen kapel Family a King Crimson), s nímž byla nahrána deska Return to Fantasy (červen 1975); ta představovala oživení Uriah Heep a v Británii se vyšplhala až na 7. místo. "Byla to úleva mít někoho pevného a spolehlivého, a navíc měl spoustu nápadů," vzpomínal Box. Následující celoroční světové turné bylo poznamenáno novou nehodou. Mick Box spadl 2. srpna 1975 v Louisville ve státě Kentucky z pódia a zlomil si vřetenní kost v pravé ruce (vytrval však během setu i turné a dostával tři injekce za noc). Dne 26. března 1976 v Roy Wilkins Auditorium v St Paulu v Minnesotě měl John Wetton vlastní nehodu, když (stejně jako jeho předchůdce Thain) dostal na pódiu elektrický šok.

V listopadu 1975 vyšla kompilace The Best of Uriah Heep, které předcházely dvě sólová alba: Byronův debut Take No Prisoners a Hensleyho druhé album Eager to Please.

V červnu 1976 následovalo album High and Mighty. Bylo považováno za odlehčené; dokonce i Box uvedl: Otázka produkce se zde stala předmětem velkých sporů: "Méně 'eavy a více 'umble" (s trefnou narážkou na sebeoznačení Uriah Heep jako "'umble" v Dickensově Davidu Copperfieldovi). Vzhledem k tomu, že Bron se věnoval jiným než hudebním projektům (včetně své letecké taxislužby), rozhodla se skupina produkovat album sama. Manažer později trval na tom, že výsledek je nejhorším albem Heep, zatímco Hensley manažera obvinil, že záměrně ignoruje zájmy kapely. Album však bylo uvedeno na trh tím nejhonosnějším způsobem (novináři a obchodníci byli letecky dopraveni na recepci na vrchol švýcarské hory). Tomu však neodpovídala kvalita živých koncertů, které byly kvůli Byronově nedůslednosti na pódiu stále chaotičtější. "Vždycky se po koncertě opil, ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby to ohrozilo samotnou show. Představení bylo u Davida vždy na prvním místě. Teprve když začala být show na druhém místě, začaly problémy," vzpomínal Hensley. Podle Blowse vzdálenost mezi Davidem a ostatními narostla do neuskutečnitelných rozměrů. "Je to tragédie to říkat, ale David byl jedním z těch klasických lidí, kteří se nedokázali smířit s tím, že věci jsou špatně, a hledal útěchu v láhvi," komentoval Bron. V červenci 1976, po posledním koncertu španělského turné, dostal Byron výpověď. Záhy baskytarista John Wetton oznámil, že odchází. Zjevně se v kapele necítil dobře, stejně jako jeho kolegové s ním. Hensley později vysvětlil: "Když nastoupil, mysleli jsme si, že můžeme nahradit skvělého baskytaristu (Thaina) jiným skvělým baskytaristou, ale ignorovali jsme osobnostní faktor, který je rozhodující. Bylo to, jako bychom si naroubovali nový kus kůže, ale prostě to nefungovalo - tělo to odmítlo."

Uriah Heep angažovali baskytaristu Trevora Boldera (ex-David Bowie, Mick Ronson) a poté, co vyzkoušeli Davida Coverdalea (Deep Purple, Whitesnake), Iana Huntera a Garyho Holtona (Heavy Metal Kids), přivedli Johna Lawtona, bývalého člena Lucifer's Friend a Les Humphries Singers, s nímž se zcela odvrátili od fantaskních textů a vícedílných skladeb a vrátili se k přímočařejšímu hardrockovému zvuku typickému pro tuto éru. Box později řekl: "Vzhledově nebyl úplně to, co jsme hledali, ale jeho hlasivky byly perfektní, a tak jsme se pustili do hudební stránky." Hensley souhlasil: "Měl hlas, o kterém jsem si myslel, že nám dodá nový rozměr."

Firefly vyšlo v únoru 1977 a ukázalo "obnovený elán a energii při odhalování toho, co bylo pro Heep zjevně novým začátkem" (per. K. Blows), "nový elán a sebevědomí" (podle recenze v Record Mirror) a také schopnosti nového zpěváka. Ten sice podle AllMusic postrádal víceoktávový rozsah Davida Byrona, "...ale mohl se pochlubit působivým a emocionálně bohatým hardrockovým hlasem, který se okamžitě spojil se zvukem Uriah Heep." Kapela poté absolvovala turné po USA jako předkapela Kiss. Paul Stanley později vzpomínal: "Byli neuvěřitelně profesionální a tak důslední, že jejich nejhorší večery byly vynikající a nejlepší ohromné."

Album Innocent Victim, vydané v listopadu 1977, mělo podle Boxe mírný náskok před Firefly, ale i tak při zpětném pohledu tato směs ostrých, krátkých rockovek a popově přívětivých balad vypadala jako pokus o námluvy s americkým AOR trhem. Singl "Free Me" (jehož akustický styl a důraz na harmonie přivedly skupinu nebezpečně blízko k území Eagles) se stal mezinárodním hitem. V Německu se alba prodalo přes milion kopií a stalo se nejúspěšnějším albem kapely, což se shodovalo s úspěchem znovu vydané "Lady in Black". Po nějakou dobu se v tomto období v německé Top 20 umístily dohromady tři singly Uriah Heep, a to "Wise Man" (z alba Firefly), "Lady in Black" a "Free Me".

Koncem roku 1978 vyšlo album Fallen Angel, které završilo hattrick studiových alb, na nichž se podílela stálá sestava (teprve podruhé v kariéře se jim to podařilo). Na vkus Micka Boxe bylo příliš popové, ve své době bylo ale přijato dobře (Sounds mu dal 4 hvězdičky), i když v hitparádách se neumístilo. Mezitím relativní stabilita Lawtonova období popírala zákulisní nepokoje, které měly co do činění s tím, že Ken Hensley vydělával mnohem více než jeho kolegové. "Všechno, co napsal, musel použít... A když trváte na tom, že použijete všechno, skončíte s nekvalitními alby," vyjádřil se nespokojený Box. Hlavní rozkol však vznikl mezi Hensleym a Lawtonem. Jak píše K. Blows, kombinace neustálých třenic mezi nimi (které vyústily v nejbližší násilí, jaké skupina zažila) a neustálé přítomnosti Lawtonovy manželky na cestách nakonec vedla k tomu, že zpěvák dostal padáka, a to krátce po hraní na festivalu Bilzen v Belgii v srpnu 1979.

Do kapely byl přiveden bývalý zpěvák skupiny Lone Star John Sloman, mladší zpěvák, který hrál na klávesy a kytaru a byl podle Boxových slov "...všestranný". Téměř okamžitě však odešel Lee Kerslake po hádce s Bronem, kterého bubeník obvinil z upřednostňování Hensleyho materiálu. Několik skladeb z dalšího alba muselo být znovu nahráno s novým bubeníkem, Chrisem Sladem (z Manfred Mann's Earth Band). LP Conquest vyšlo v únoru 1980 (celosvětově s výjimkou Spojených států, kde nikdy nevyšlo), od časopisu Record Mirror získalo pět hvězdiček, ale podle Boxe bylo obtížné album nahrát a představovalo "zmatené Heep". Kapela se vydala na turné k 10. výročí s Girlschool jako supportem a přilákala slušné davy. Hensley byl velmi nespokojený, především se Slomanem, a vysvětlil proč:Kapela si vybrala Johna a já jsem byl proti tomuto rozhodnutí. Byl to dobrý hudebník a vypadal skvěle, ale myslel jsem si, že hlasově toho moc neumí. Způsob, jakým interpretoval písně, se naprosto lišil od toho, jak jsem je napsal já. Chápal jsem, že se chtěl posunout dál, ale bylo to jako rozdíl mezi Black Sabbath a Ginem Vannellim. Neřešili jsme naše základní problémy v tom smyslu, že jsme znovu nenastavili náš hudební směr, a John nám v tom rozhodně nepomáhal.

Schůzka v kanceláři manažera týkající se nesouhlasu se skládáním písní byla poslední kapkou a v září 1980 Hensley odešel. Nastoupil Gregg Dechert, Kanaďan, který se Slomanem spolupracoval ve skupině Pulsar, a kapela se vydala na 23denní turné po Velké Británii. Poté Sloman odešel a jako důvod uvedl hudební neshody. Později spolupracoval s UFO, Garym Moorem a Robertem Palmerem. Po Hensleyho ostrém odchodu se skupina ocitla ve stavu rozpadu. Box a Bolder navštívili Davida Byrona s lákavými nabídkami. "Nemohli jsme tomu uvěřit, když řekl, že to nechce vědět," vzpomínal kytarista. Bolder, který už měl v té době "...dost Gerryho Brona a managementu", se rozhodl připojit k Wishbone Ash. Když Dechert odešel, v Uriah Heep zbyl jen Mick Box se jménem a smlouvou.

Box vzpomínal: "Na dva dny jsem se zavřel v bytě a v naprosté sebelítosti jsem se opíjel do němoty. Ale nějak jsem se dokázal vzpamatovat a zvážit své možnosti." Nejprve zavolal Lee Kerslakeovi (který mezitím s Ozzym Osbournem natočil album Blizzard of Ozz) a bubeník s sebou přivedl baskytaristu Boba Daisleyho. Pak přišel John Sinclair, kterého Box znal z dob, kdy byl členem Heavy Metal Kids a který v současnosti hrál s losangeleskou kapelou Lion. Novým zpěvákem kapely se stal Peter Goalby ze skupiny Trapeze. Ten se kdysi zúčastnil konkurzu do Uriah Heep a neuspěl, přičemž Hensley byl paradoxně jediným členem kapely, který ho jako volbu podpořil. "Když jsme se všichni podíleli na psaní, vytyčili jsme si nový směr," vzpomínal Box.

Album Abominog, které produkoval Ashley Howe, bylo podle Blowse důležité. v tom, jak Heep vytáhlo ze sedmdesátých let a odhodlaně je vrazilo do let osmdesátých, i když znělo až příliš americky. Vyšlo v březnu 1982 (v únoru mu předcházelo EP Abominog Junior) a získalo si přízeň kritiky. Sounds mu udělil pětihvězdičkovou recenzi, nově založený rockový časopis Kerrang! ho prohlásil za nejvyzrálejší a možná nejlepší album jejich kariéry a při zpětném pohledu je dodnes považováno za jedno z nejkonzistentnějších a nejpoutavějších alb v dlouhém katalogu skupiny. Album si po vydání v USA v září 1982 vedlo poměrně dobře v amerických hitparádách (56. místo) a skupina několik týdnů předtím, 21. srpna, úspěšně vystoupila na akci Castle Donington Monsters of Rock.

Head First (květen 1983), které opět produkoval Ashley Howe (který se podle Goalbyho stal jakoby šestým členem kapely), se neslo v podobném duchu a sledovalo podobnou kombinaci heavy metalové palby a AOR uhlazenosti. Nedlouho před jeho vydáním Daisley kapelu opustil, aby se vrátil k Ozzy Osbourneovi, a k Uriah Heep se znovu připojil Trevor Bolder. Obě alba aktualizovala zvuk kapely a vyvolala krátkodobý, nově objevený zájem o kapelu mezi mladšími fanoušky heavy metalu.

Uriah Heep absolvovali turné po USA jako předskokani skupin Rush, Judas Priest a Def Leppard, jejichž zpěvák Joe Elliott vzpomínal: "Byla to ta nejlepší kapela, se kterou jsme kdy jeli na turné, ať už jako předkapela nebo support, protože tam nebylo žádné ego, žádné okázalé věci. Byli dobří v tom smyslu, že jsme se od nich hodně naučili."

V té době už Gerry Bron nebyl manažerem Uriah Heep (v Evropě se o ně staral Neil Warnock a v USA manažerský tým Blue Öyster Cult) a pak se konečně Bronze Records zhroutilo pod tíhou dluhů, což podle Boxe stálo Heep spoustu peněz. Následovala masivní asijská a jihoamerická turné, než se kapela vrátila do studia s producentem Tony Plattem a novou smlouvu s labelem CBS Portrait zajistil nový manažer Harry Maloney. Mezitím David Byron 28. února 1985 ve věku 38 let zemřel na infarkt a onemocnění jater.

Album Equator (březen 1985) se prodávalo špatně, což bylo způsobeno tím, že "CBS prostě odvedla hroznou práci při jeho uvádění do obchodů," jak to viděl Box." Na druhou stranu to, co Kirk Blows popsal jako solidní produkt, který měl potenciál vést si velmi dobře, bylo pozdějšími recenzenty hodnoceno méně příznivě. Jason Anderson například tvrdí, že tímto nevýrazným" albem, vysokým pouze v hodnocení vysokého šramlu, skupina promarnila šanci, kterou jí label Portrait dal.

Zcela vyčerpaný a s vážnými problémy s hlasem Goalby odešel v listopadu 1985 po australském turné. "Miloval jsem Uriah Heep a věřil jsem v ně, ale nakonec mě nakopli," byla jeho slova na rozloučenou. Poté odešel John Sinclair, který se rozhodl připojit k Ozzymu Osbournovi, a přišel klávesista Phil Lanzon (Grand Prix, Sad Café). V červenci 1986 nastoupil americký zpěvák Steff Fontaine, dříve člen křesťanské metalové skupiny Joshua, ale byl kritizován za naprostou neprofesionalitu (z nějakého důvodu zmeškal koncert v San Franciscu) a v září 1986 byl vyhozen po pouhém jednom americkém turné. Fontainovo místo bylo tehdy nabídnuto bývalému zpěvákovi Grand Prix, Praying Mantis a Stratus Berniemu Shawovi, a to byl při zpětném pohledu vítězný tah. Shaw se cítil poctěn, že byl pozván do tak legendární kapely, zatímco pro Boxe to bylo, jako by všechno zapadlo na své místo.

Od roku 1986 až do roku 2007 se sestava kapely neměnila: v čele stál veterán Mick Box, na baskytaru hrál Trevor Bolder, na bicí Lee Kerslake, zpěvák Bernie Shaw a na klávesy Phil Lanzon. Jejich hlavní koncertní šňůrou bylo Německo, Nizozemsko, Skandinávie, Japonsko a Rusko. V prosinci 1987 se stali vůbec první západní rockovou kapelou, která hrála v Sovětském svazu v rámci politiky glasnosti Michaila Gorbačova (západní popové kapely Boney M, Cliff Richard, Nitty Gritty Dirt Band a Elton John zde koncertovaly již koncem 70. let v době před Gorbačovem). Na moskevském Olympijském stadionu skupina odehrála deset po sobě jdoucích večerů pro celkem 180 000 lidí (po přijetí, na které Bernie Shaw vzpomínal jako na "něco jako Beatlemánii"), což bylo v mezinárodním tisku prezentováno nejen jako úspěch Uriah Heep, ale jako zásadní průlom pro západní hudbu obecně. Koncerty byly zaznamenány a vydány jako album Live in Moscow, které obsahovalo tři nové skladby. Paradoxně právě tato exkurze za železnou oponu přispěla k obnovení jména Heep doma. Po sérii vyprodaných koncertů v Československu, Východním Berlíně a Bulharsku se kapela vrátila do Británie na festival v Readingu v srpnu 1988 a absolvovala turné po Velké Británii s Dogs D'Amour.

Po albu Raging Silence, které produkoval Richard Dodd a které vyšlo v květnu 1989, následoval návrat do Sovětského svazu, koncerty v Polsku, Východním Berlíně, šest koncertů v Brazílii a další britské turné. "Poslední dva roky byly nejpříjemnější z celého mého působení v Heep," nechal se tehdy slyšet Trevor Bolder. Kapela hrála 29. listopadu 1989 ve studiu Central TV v Nottinghamu (snímek byl uveden v rámci seriálu Independent TV Bedrock a o několik let později byl zopakován v seriálu Cue Music) a oslavila své 20. výročí řadou kompilací a reedicí.

Album Different World, které produkoval Trevor Bolder a které vyšlo počátkem roku 1991, se setkalo se smíšeným přijetím tisku (v Kerrangu! bylo shazováno, v Metal Hammeru vychvalováno) a špatně se prodávalo. Další technicky solidní, ale umělecky nevýrazná nahrávka od Uriah Heep (podle AllMusic) neuspěla v hitparádách a znamenala konec smlouvy kapely s Legacy Records. Kapela neustále koncertovala a vydala několik kompilací, z nichž za nejpozoruhodnější jsou považovány Rarities from the Bronze Age a The Lansdowne Tapes (obsahující dosud nevydaný materiál z počátku 70. let). Přesto je první polovina devadesátých let i fanoušky Heep považována za "léta divočiny".

Na přelomu března a dubna 1995 se k Uriah Heep na dva týdny vrátil bývalý zpěvák kapely John Lawton, který s Deep Purple absolvoval turné po Jižní Africe a Rakousku a nahradil Bernieho Shawa, který měl v té době problémy s hlasem.

Album Sea of Light (vydané v dubnu 1995), které kapela produkovala spolu s Kalle Trappem, bylo přijato dobře a zpětně je považováno za návrat kapely do formy, přičemž klíčem k úspěchu byl (podle kritika Donalda A. Guarisca) způsob, jakým opustila nepovedenou popmetalovou stylizaci alb jako Equator a vrátila se ke gotickému oldschoolovému metalovému stylu, který zvýrazňoval klasická alba Uriah Heep jako Look at Yourself.

Album Sonic Origami, které produkoval Pip Williams a které původně vyšlo v Evropě a Japonsku na podzim roku 1998 a o rok později v USA, mělo velkolepý, epický tón v celém svém rozsahu, který podle rockového kritika Steva Hueyho ne vždy odpovídá cestovatelsky znějícímu hard rocku Uriah Heep s progresivním nádechem, přesto je solidní položkou ve zvoleném žánru. Po vydání alba následovalo úspěšné evropské turné, které pokračovalo až do roku 1999.

Kapela vydala DVD The Legend Continues a poté absolvovala turné po Velké Británii. Reunionový koncert s Kenem Hensleym & Johnem Lawtonem se uskutečnil 7. prosince 2001 v Londýně v rámci Magicians Birthday Party, která se od té doby stala tradicí, i když Hensley se k ní už nikdy fakticky nepřipojil.

Začátkem léta 2001 se skupina vydala na své první americké turné po sedmi letech a následující rok se vrátila, aby 5. a 6. října 2002 vystoupila jako hlavní hvězda obou večerů Classic Rock Productions Classic Rock Festivalu v Patriots Theater at the Trenton War Memorial v Trentonu ve státě New Jersey spolu s Mostly Autumn, Asia, Karnataka, Focus a Nektar. Uriah Heep odehráli první večer elektrickou show a druhý večer zcela akustickou show.

Po většinu následujících let se Uriah Heep vraceli do Británie na turné nebo jen na svůj každoroční showcase koncert Magicians Birthday Party, který se v roce 2003 konal v dnes již zbořené londýnské Astorii. Po celou dobu působil Mick Box jako manažer kapely, dokud si 5. dubna 2005 jako manažera neponechali Simona Portera.

Na začátku roku 2007 musel skupinu opustit bubeník Lee Kerslake kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V březnu téhož roku kapela angažovala Russella Gilbrooka jako nového bubeníka a ihned začala nahrávat nové studiové album s názvem Wake the Sleeper, na kterém v písních "Wake the Sleeper" a "War Child" použila dvojité bicí. Album Wake the Sleeper, jehož vydání bylo původně naplánováno na léto 2007, nakonec vydavatelství Universal Music vydalo 2. června 2008.

V říjnu 2009 Uriah Heep vydali album Celebration - Forty Years of Rock ke 40. výročí založení, které obsahovalo nové studiové nahrávky dvanácti nejznámějších skladeb a dvě zbrusu nové písně. "Tato kolekce znovu zdůrazňuje, že Uriah Heep si zaslouží velký respekt za své minulé úspěchy, ale mnohem důležitější je, že je to kapela se zářivou budoucností i slavnou historií," napsal Chris Kee ve své recenzi 9/10 v únorovém čísle časopisu Powerplay.

Turné po Spojených státech, které se mělo uskutečnit na přelomu června a července 2010, bylo odloženo kvůli imigračním problémům; první dva termíny musely být přeloženy. To mělo za následek, že vystoupení v B.B. King's v New Yorku bylo prvním termínem turné. Poté Uriah Heep vystoupili živě na pódiu Progressive Rock na zahajovacím festivalu High Voltage v londýnském Victoria Parku 25. července 2010. Zahráli zde celé své album Demons and Wizards z roku 1972 a na slide kytaru se k nim připojil bývalý člen WhiteSnake Micky Moody.

Své 22. studiové album Into the Wild vydala kapela 15. dubna 2011 v Evropě (3. května v Severní Americe) u Frontiers Records.

21. května 2013 zemřel po rakovině slinivky baskytarista Trevor Bolder. Bylo mu 62 let. Na jeho místo dočasně nastoupil britský baskytarista John Jowitt (Ark, IQ, Arena) a po něm Dave Rimmer.

V květnu 2013, kdy kapela absolvovala turné po Nizozemsku, Německu, Rakousku, Itálii a Švýcarsku, se k ní opět připojil zpěvák z konce 70. let John Lawton, který zaskakoval za Bernieho Shawa, jenž si vyžádal volno kvůli běžnému lékařskému zákroku. Bernie i John pak stáli v čele skupiny při vystoupení ve španělském San Javieru 12. července.

V lednu 2014 Uriah Heep vstoupili do studia, aby začali nahrávat své 23. studiové album Outsider, které vyšlo v červnu 2014. Na albu se objevil nový baskytarista Dave Rimmer, který v předchozím roce zaskakoval za Trevora Boldera.

V březnu 2015 se vydali na turné "Down Unda Tour", v rámci kterého navštívili Sydney, Melbourne, Perth, Adelaide, Brisbane a Auckland. Dne 25. září oznámili vydání alba největších hitů Totally Driven, kolekce reedic klasických písní Heep pořízených v roce 2001, které vyšlo 12. listopadu. Dne 15. října téhož roku skupina vystoupila po boku Kena Hensleyho a Lee Kerslakea na speciálním dvouhodinovém koncertu v Crocus City Hall v Moskvě.

Na festivalu v německém Rosenheimu 14. července 2016 a později téhož roku na silvestrovském festivalu v rumunském Sibiu, když měl Shaw rodinné povinnosti zaskakoval za Bernieho Shawa na postu hlavního zpěváka švédský zpěvák Stefan Berggren ze skupiny Berggren Kerslake Band (BKB).

V roce 2016 skupina také odehrála několik koncertů v Japonsku a na festivalu Legends Rock Cruise.

Bývalý baskytarista John Wetton zemřel 31. ledna 2017 na rakovinu tlustého střeva ve věku 67 let.

Dne 16. listopadu 2017 bylo oznámeno, že Uriah Heep začnou s producentem Jayem Rustonem nahrávat své 24. studiové album s názvem Living the Dream. 14. září 2018 album vyšlo a skupina se na jeho podporu vydala na světové turné, které mělo trvat až do roku 2019.

V roce 2020 zemřeli dva bývalí členové Uriah Heep: Lee Kerslake po dlouhém boji s rakovinou 19. září a Ken Hensley po krátké nemoci 4. listopadu. Oba natočili na začátku roku sólové album, které posmrtně vyšlo počátkem roku 2021. 29. června 2021 zemřel ve věku 74 let další bývalý člen Uriah Heep, zpěvák John Lawton.

Kytarista Mick Box a baskytarista Dave Rimmer v rozhovoru pro Sea of Tranquility v červenci 2020 potvrdili, že Uriah Heep mají začít nahrávat své 25. studiové album na začátku roku 2021. Na otázku ohledně možného data vydání Box odpověděl: "Musím být upřímný, myslím, že vydání závisí na nahrávací společnosti. Nikdy na to nemůžeme křičet. Zdá se, že vždycky mají nějaký důvod, proč to vydat v tuhle dobu, v tuhle dobu, v jakoukoli dobu." V listopadu 2021 Box prozradil, že nahrávání nového alba bylo dokončeno a v L.A. se teď míchá.

Kritici a novináři označují hudbu Uriah Heep převážně jako progresivní rock a heavy metal s vlivy acid rocku, blues a folku. K charakteristickým rysům kapelyp vždy patřil masivní zvuk kláves, silné vokální harmonie a (v prvních letech) kvazioperní vokál Davida Byrona. Kytarista Mick Box v rozhovoru z roku 2018 uvedl jako hlavní prvky zvuku kapely "pětihlasé vokální harmonie, Hammondovy varhany a wah-wah kytaru".

Vliv Uriah Heep přiznala řada kapel, včetně Iron Maiden, Queen,[ Accept, Ghost, Fates Warning, Sodom, Death, Dio, King Diamond, Krokus, Demons & Wizards (kteří byli pojmenováni podle stejnojmenného alba skupiny), Axel Rudi Pell a Fifth Angel.